Křik mlčících

V předmluvě ke knize amerického básníka, spisovatele a genealoga s českými kořeny Paula Polanského Tábor smrti Lety Petr Pithart píše: „Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností a obviňování…, pak jsme na tom opravdu zle.“ Nelze než souhlasit. Polansky totiž napsal strhující deníkový román, jenž do svého děje vtáhne jak čtenáře, kteří se s ním bezvýhradně ztotožní, tak i ty, kteří jej budou vnímat jako příběh člověka, jenž se vžil do osudu jiných natolik intenzivně, až z něj učinil příběh vlastní.

Komu se dá věřit?

V žádném případě to není povzbudivé čtení. Tábor smrti Lety završuje Polanského mnohaletý archivní výzkum českého koncentračního tábora, z něhož čeští Romové, pokud tamní pobyt vůbec přežili, putovali přímou cestou do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Autor tak po knihách Tíživé mlčení (1998), Dvakrát tím samým (1998) a Bouře (1999) zveřejňuje deníkový záznam z let 1992–1995, kde líčí – často den po dni – své vlastní pátrání. To se týkalo nejdříve zapomenuté a posléze vládními úřady popírané viny českého velitele koncentračního tábora Janovského a českých dozorců na romském holocaustu (Porajmos). Polansky se tak vrací do doby, v níž jeho zájem o Lety začínal a posléze i kulminoval.

Jestliže autor uvádí, že jeho povídka Zloději slepic byla výsledkem rozhodnutí, že se nebude „zatěžovat psaním naučné literatury“ a místo toho se pokusí zbeletrizovat řeč dokumentů a přidá něco málo fikce, totéž lze bez přehánění prohlásit i o samotném deníku. Jde o dílo umanutého bojovníka, který chce propůjčit hlas umlčeným a sám se ocitá v roli vypravěče. Ten sice křičí, ale všichni kolem něj jsou buď hluší, anebo dělají, že jeho řeči nerozumějí, neboť mu rozumět nechtějí. Polansky v textu cituje svou asistentku, která jeho metodu investigativní práce shrnuje slovy: „Tobě se nedá věřit. Využíváš lidi, abys dostal cokoliv, po čem jdeš.“ Čtenáře maně napadne, že podobně neomaleně autor přistupuje i k psaní deníku: jako by všude slyšel to, co slyšet chce a potřebuje, jako by každá událost a každý detail zapadaly do mozaiky, v níž lze spatřit pouze jeden obraz, jenž se nemění, ať se na něj díváte z kterékoli strany. Tento přístup k materiálu sice příběhu – mnohdy až detektivnímu – svědčí, akceleruje se tím spád vyprávění, ale vzbuzuje také mnohé pochybnosti.

Disident dnešní doby

Jak tedy vypadala podle Polanského česká společnost krátce po revoluci? Jako země, v níž se nejen soustavně popírá jakýkoli podíl Čechů na romském holocaustu a provozu koncentračního tábora v Letech, ale v níž také po roce 1989 dochází ke stále větší diskriminaci Romů a stoupá počet rasových útoků i vražd. Pro tohle všechno existují nezvratná fakta, poněkud nešťastně se ovšem jeví paušalizace, která autora vede k přesvědčení, že takřka všichni Češi (snad s výjimkou Václava Trojana) jsou nejen latentní rasisté, ale že by dokonce uvítali i znovuotevření koncentračního tábora pro české Romy.

Polansky vystupuje v roli ztraceného Čecha, jehož předky historie odvála až do vzdálené Ameriky a který se nyní vrací, aby svým krajanům zvěstoval jejich historické, ale také současné selhání. Je to doslova boj s větrnými mlýny: když už to vypadá, že se mu podaří něco změnit, získat někam přístup či zveřejnit fakta o Letech, vždy se objeví někdo, kdo mu pomyslné dveře přibouchne těsně před nosem. Frustrace z nezájmu, ignorance nebo úlisné vstřícnosti lidí, kteří nikdy nesplní, co slibují, vede až k hysterii mířící na všechny, včetně bývalých disidentů, státních úředníků, novinářů, historiků, členů vlád, a především na tehdejšího prezidenta a symbol sametové revoluce Václava Havla. „Pořád jsem zapomínal, že teď nejsem v zemi vlastních předků vítán. Obrátil jsem se proti své vlastní krvi,“ konstatuje autor, jenž budí dojem autentického disidenta v zemi, v níž po letech útlaku bývalí disidenti vládnou.

Možná je to právě Polanského vztah k disentu, co z příběhu zapomenuté tragédie dělá především jeho vlastní příběh. Zdá se totiž, že opovržení, které autor cítí k prezidentu Havlovi za to, že opustil své ideály, může vyvážit snad jen obdiv, který k němu před příjezdem do České republiky choval. To není nic nepochopitelného a podobným vývojem nakonec prošel kdekdo. Ostatně Havel k tomu poskytl bezpočet důvodů. Polansky ale vytahuje kartu, kterou dosud nikdo nevyložil: Havlovu (ne)činnost v otázce diskriminace Romů a ostudného osudu bývalého koncentračního tábora. To je v mnoha ohledech trefa do černého. Alibisté, na něž autor naráží na každém kroku, dovozují, že Havel nemohl nic dělat, neboť k tomu neměl nástroje ani moc. Polanskému je třeba dát za pravdu především v tom, že prezidentovi se symbolickou mocí nezbývá, než aby symbolická gesta a prohlášení praktikoval.

Jinak je ale autorův pohled na naši porevoluční zkušenost v mnohém zavádějící, a dokonce se v lecčems může blížit povrchním antikomunistickým klišé. Každou nepravost například interpretuje jako pozůstatek normalizace a soustavně vytěsňuje, že už šlo o dobu divokého kapitalismu. Neustále mluví o vládě disidentů a zapomíná, že hlas velké části disentu byl přehlušen už v roce 1992, když se Občanské hnutí nedostalo do Federálního shromáždění. Paměť české transformace je totiž mnohdy ambivalentní; můžeme v ní najít příběh revoluce, která požírá své děti, i vyprávění o tom, jak revolucionáři svou revoluci zradili.

Kdo jiný než Polansky?

Nakonec nám ale stejně nezbývá nic jiného než udělat první krok, k němuž se nás poněkud jurodivý Polansky snaží desetiletí neúspěšně postrčit. Když přestaneme fragmentarizovat skutečnost a začneme zkoumat jen ta nejzákladnější, ale ve věci Letů také nejpodstatnější fakta, s hrůzou zjišťujeme, že autor se možná mýlil ve svých odhadech počtu vězňů, zřejmě přeháněl v počtu úmrtí vězněných, dokonce neváhal spekulovat o neexistujících plynových komorách a přenosných pecích, ale zároveň dosud nikdo z české historické obce nepřišel s přímou polemikou, která by jeho údaje a vývody vyvracela. Polansky často domýšlel a vynášel tvrdé soudy tam, kde šlo pouze o předpoklady. My ale stále nemáme v rukou žádné ucelené svědectví těch, kteří Lety přežili a minimálně v roce 1995 ještě byli v hojném počtu mezi námi. Tedy až na Polanského Tíživé mlčení a knihu Markuse Papeho A nikdo vám nebude věřit (1997), které su­­plují neexistující produkci českých historiků v rovině jinak tak oblíbené orální historie.

Je příznačné, že smutnou pravdu o naší minulosti nám zprostředkovávají lidé odjinud. Vlastně se toho tedy příliš nezměnilo a v mnohém jsme na tom ještě hůř nežli v roce 1995. Anticiganismus není už zdaleka jen otázkou neonacistických skinheadů, pogromistické tendence lze často diagnostikovat i v případě mainstreamové společnosti. Na místě koncentračního tábora v Letech i v roce 2015 stále páchne vepřín a proti němu se ozývá už jen hrstka vyčerpaných aktivistů. Hrdina protinacistického odboje Pérák se probral z dlouhého spánku a stříká graffiti (nejen) po zdech vepřína, aby národu připomenul, že na místě, kde dříve umírali lidé a kde Češi nesli odpovědnost za smrt Čechů, stále umírají prasata. Žádný z nelidských dozorců v Letech nebyl ani posmrtně souzen a uznán vinným. A česká policie mezitím vede vyšetřování, na jehož úspěšném konci by měl být Pérák identifikován, polapen a následně zřejmě postaven před soud.