Co je kulturní plánování?

Obce a města v České republice hrají velmi podstatnou úlohu v uchovávání a rozvoji místní kultury. Po decentralizaci veřejné správy na počátku devadesátých let získaly do své správy majetky a často převzaly zřizovatelské funkce kulturních institucí, jako jsou knihovny, galerie či divadla. Místní samosprávy jsou významnými organizátory řady akcí (vzpomeňme za všechny třeba Slavnosti pětilisté růže v Českém Krumlově či Žateckou Dočesnou) a na financování dalších kulturních aktivit se podílejí poskytováním účelových dotací.

Výdaje na kulturu představovaly v roce 2010 u měst do padesáti tisíc obyvatel šest procent z celkových výdajů (1 670 korun na obyvatele), u měst nad padesát tisíc obyvatel to bylo osm procent výdajů (2 342 korun na osobu). Satelitní účet kultury za rok 2012 (data Českého statistického úřadu a Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu) udává u obcí a krajů téměř poloviční podíl na celkových výdajích na kulturu (asi 21,4 miliar­dy korun), přičemž u ústředních vládních institucí tento podíl činí pouze deset procent (zbytek činí výdaje domácností a soukromého sektoru). Přesto u nás zatím nejsou příliš rozšířeny místní kulturní strategie, koncepce či plány a také odborně je toto téma nedostatečně pokryto.

Koncepční přístup ke kultuře předpokládá identifikaci kulturních potřeb obyvatel, nabídky institucí a organizací, volbu cílů a způsobů jejich dosažení, stanovení pravidel rozdělování zdrojů a podobně. Pak by mohl být odpovědí na potřebu transparentnosti veřejných rozpočtů, mohl by zajistit stabilnější a předvídatelnější prostředí a menší závislost kultury na politické reprezentaci a také by mohl být základem jejího vědomého provázání s veřejnými politikami. V západních zemích je kultura s místním a regionálním plánováním pevně spjatá již desetiletí. Zjednodušeně můžeme rozlišit dva přístupy: kulturu, která se podílí na regeneraci postprůmyslových měst či regionů, a specifický typ kulturního plánování. Zatímco první typ se zaměřuje spíše na ekonomické cíle, druhý klade důraz na cíle sociální – inkluzi, podporu demokratických procesů, prosazení principů udržitelného rozvoje.

Chytrá a kreativní města

V západní Evropě a v Severní Americe se kultura dostala do popředí veřejné politiky v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jakožto důležitá součást projektů na regeneraci dřívějších průmyslových měst a regionů, které procházely zásadními ekonomickými a demografickými změnami (deindustrializací, stěhováním bohatších obyvatel z center měst na předměstí). Tyto projekty se vyznačují výstavbou vlajkových institucí (Guggenheimovo muzeum v Bilbau) nebo vyhlašováním vybraných oblastí za čtvrti kulturních či kreativních průmyslů. Kultura začala být chápána jako zdroj, který městům zajistí ekonomický úspěch v soutěživém globalizovaném prostředí. Marketing je pole, na němž se zápolí o image, o „brand“ města, který přitáhne nové rezidenty, více turistů a kapitálu. Z center průmyslu se tak stávají kreativní města – životní prostor „krea­­tivců“ z takzvané kreativní třídy (viz článek Terezy Stejskalové v A2 č. 26/2012). To je třeba případ Barcelony, Liverpoolu, Baltimoru nebo Toronta. Takzvaná chytrá města se zase vyznačují využíváním nových trendů v informačních a komunikačních technologiích.

Nepříliš originální, ale vlivný koncept krea­tivní třídy představil Richard Florida, autor bestsellerů The Rise of the Creative Class (Vzestup kreativní třídy, 2002) a The Flight of the Creative Class (Let kreativní třídy, 2005). Označil tak socioekonomickou skupinu, jejíž význam souvisí se vzestupem „I­cubed“ ekonomiky (podle hesla „Information, Intangibles, Innovation“ – informace, nehmotný majetek, inovace), založené na talentu a krea­tivitě, nových myšlenkách a technologiích, která se stala populární zejména v USA. Mobilní, kosmopolitní kreativní lidé podle této teorie vyhledávají místa s vysokou mírou tolerance, koncentrací technologií a talentu, jako jsou Seattle, Boulder, Denver, Chicago nebo San Francisco. S mírou tolerance obyvatel k minoritám a jiným životním stylům pak souvisí i cena nemovitostí v dané oblasti.

Kreativní město lze považovat za poměrně solidní koncept, který je spojen s předním odborníkem na kulturní politiku a plánování Frankem Bianchinim a především Charlesem Landrym, zakladatelem think tanku Comedia. Kultura definovaná široce jako „hodnoty, perspektiva, způsob života a forma kreativního vyjádření“ je podle tohoto přístupu živnou půdou, z níž vyrůstá kreativita jakožto hlavní rozvojový impuls dneška. Města musí volit takové strategie, aby nové dynamické myslitele a tvůrce udržela a přitáhla další – jen tak se totiž může rozvíjet jejich kreativní ekonomika.

Hlavní města kultury

Regenerační projekty měst doprovázejí velké akce typu olympijských her nebo Evropského hlavního města kultury. Tato populární soutěž, založená řeckou ministryní kultury Melinou Mercouriovou již v polovině osmdesátých let, se stala „strategickou zbraní“ v soupeření měst. Praha získala tento titul v roce 2000 spolu s dalšími osmi městy, letos se městem kultury stala Plzeň. Účast v soutěži pro rok 2015 měla velký vliv na rozvoj kultury nejen v Plzni, ale i v Ostravě, která rovněž patřila mezi finalisty. V obou městech se v současnosti realizují investice do infrastruktury (divadlo v Plzni, rekonstrukce průmyslového areálu Vítkovických železáren) a kultura při tom slouží jako důležitý prvek zlepšení jejich image.

Modelovým příkladem přechodu od průmyslu k nové kreativní ekonomice je skotská metropole Glasgow. Na počátku osmdesátých let byla nezaměstnanost ve městě oproti průměru Velké Británie dvojnásobná, přičemž počet jeho obyvatel se za desetiletí snížil o pětinu. Vedení města spustilo marketingovou (takzvaně re­brandingovou) kampaň, jejímž maskotem byla postavička nazvaná Mr. Happy a cílem vylepšení obrazu města. V roce 1990 se Glasgow stalo Evropským hlavním městem kultury a zároveň prvním Landryho projektem kreativního města. Došlo k restrukturaci ekonomiky, proměně rázu města, oživil se mezinárodní turistický ruch a přišli noví rezidenti. Město je nyní centrem finančnictví, kulturních průmyslů, konferencí i velkých akcí. Ovšem ani tato, z mnoha hledisek úspěšná proměna nebyla a není přijímána bez výhrad. Program hlavního města kultury propagovaný agenturou Saatchi and Saatchi totiž opomíjel kulturu místní dělnické třídy a kladl důraz na turismus na úkor místních kulturních producentů. Zejména komunitní aktivity skončily hned další rok kvůli nedostatku financí a chybějícímu plánu udržitelnosti. Glasgow zůstalo „duálním“ městem, kde rostou nerovnosti mezi centrem a periferií a kde se vnitřní město gentrifikuje. O charakteru města vypovídá i to, že v loňském referendu se rezidenti města vyjádřili pro skotskou nezávislost pod heslem „Yes, Scotland“, zatímco v bohatých subur­biích tomu bylo naopak.

Před časem ještě módní směr regeneračních veřejných politik, prosazovaných shora s cílem povzbudit ekonomický růst, má zřejmě své zlaté časy za sebou. Nefunguje totiž univerzálně, zatěžuje veřejné rozpočty a jeho efektivita je sporná. Upozorňuje se také na jeho spřízněnost s neoliberálním pojetím ekonomiky, ideologií volného trhu a prospěšností konkurence, jejichž prosazování nevedlo k vytváření příležitostí pro všechny ani k udržitelnému rozvoji. Velké investice v dříve zanedbaných centrech vedou ke gentrifikaci a prohlubování socioekonomických nerovností. Přínosem jsou pro velký byznys a zhodnocení majetku, ale nenapomáhají sociální inkluzi a zvyšování životních šancí znevýhodněných skupin, ani podpoře tvorby experimentujících umělců, spisovatelů či herců. Výsledkem je komodifikace umění, kooptace kultury marketizací a v důsledku pak snižování kulturní diverzity.

Obce vytvářejí občany

Kulturní plánování můžeme definovat spolu s odborníkem na kulturní politiku Colinem Mercerem jako strategické a integrované vy­­užívání kulturních zdrojů v městském a komunitním rozvoji. Jedná se o inkluzivní rozhodovací proces, který zapojuje různé aktéry. Zaměřuje se na způsoby podpory kulturního rozvoje a podpory občanství, které integruje do činností obce. Je v souladu s příklonem k politikám udržitelného rozvoje, které začínají kulturu uznávat jako jednu ze základních dimenzí. Přístup kulturního plánování je vhodný i pro menší a méně exponovaná sídla.

Filosofické kořeny tohoto přístupu sahají do hluboké minulosti, neboť za jeho ideo­vého předchůdce je pokládán Patrick Geddes. Tento skotský učenec, biolog, sociolog, vizionář a jeden ze zakladatelů městského plánování již na přelomu 19. a 20. století upozorňoval na potřebu využívat poznatků humanitních oborů a sociálněvědních disciplín, které pomohou postihnout základní osy života města – geografie, ekonomie, antropologie. Plánování podle něj není záležitostí projektantů a neobejde se bez porozumění městům v širokém kontextu. Takže vedle ekonomické produkce je třeba zkoumat také vzorce spotřeby a životního stylu, u kultury zase vzít v úvahu její materiální povahu, tvorbu i spotřebu. Cílem plánu podle Geddese má být občanská obnova podle hesla „obce vytvářejí občany“.

Kulturní plánování vychází ze širokého pojetí kultury a úzkých vazeb s dalšími oblastmi městského života (doprava, hospodaření, územní plán). Vedle umění, kulturního dědictví a kulturních průmyslů sem patří způsob života, víra, morálka, právo, vědění, zvyky, tradice, jazyk, výchova. Silný je také akcent na participaci a komunitní přístup, tedy na zapojení místních aktérů a celkovou otevřenost vůči veřejnosti při přípravě koncepčního dokumentu, jeho naplňování a hodnocení. Tento přístup mimo jiné umožňuje také silnější identifikaci s obecní politikou.

Město pro lidi

Míra participace a její význam souvisí se stavem demokracie a úrovní legitimity. Otevírání procesů tvorby veřejné politiky dalším aktérům je jedním ze způsobů, jak oživit demokratický proces, navracet důvěru v politické vedení, kultivovat politiku a budovat sítě vzájemné podpory. Komunitní prvky vytvářejí vhodné podmínky pro tvorbu „apolitických“ plánů, které se mohou rozvíjet déle než jedno volební období.

Kulturní plánování se snaží na kulturu, vnímanou nikoli jako vysoké umění produkované uměleckými profesionály, ale jako kulturní zdroje konkrétního místa, nahlížet z širšího hlediska – překračuje tradiční disciplinární dělení a namísto toho pracuje s celostní perspektivou, využívá komunitní přístup „zdola“, nikoli expertní přístup „shora“. Umělecké hodnoty nejsou v rámci procesu kulturního plánování určovány uměleckými autoritami, producenty a institucemi, ale jsou vyjednávány s rozličnými publiky v rámci místní komunity. Hlavními účastníky jsou kulturní sektor, zástupci obyvatel, komunitních organizací, místních podnikatelů a podobně – na rozdíl od kulturní politiky, kde jsou to profesionálové v umění, kulturním dědictví, kulturních průmyslech.

Z hlediska kulturního plánování je kultura chápána jako zdroj rozvoje člověka a města, své cíle si hledá i v sociální oblasti. Staví na propojování různých oborů a jejich aktérů, rozvíjení komunikace mezi sektory, překračování hranic jednotlivých sekcí či odborů na úřadech. Takový teritoriální (ne tedy oborový) přístup pomáhá tematizovat vztahy mezi kulturou a cestovním ruchem, sportem, vzděláváním či urbanismem. Kulturní plánování se může dobře uplatnit i v menších městech, například v podpoře místní komunity a vytváření „města pro lidi“, tedy atraktivního a příjemného místa, kde lidé spokojeně žijí nebo kam rádi zavítají návštěvníci. Tento přístup nicméně uznává nezastupitelnost expertů pro plánování. Patrick Geddes razil heslo „nejprve zkoumat, teprve pak plánovat“. Ve fázi kulturního mapování se identifikují a analyzují místní kulturní zdroje, tedy specifika a potenciál místa, infrastruktura, profilace místních komunit a jejich potřeb, názorů či aktivit.

Obavy z plánování

Zavádění kulturního plánování do Česka mohou provázet různé problémy. Franco Bianchini ostatně tvrdí, že s jeho úspěšnými příklady se lze spíše než v Evropě setkat za oceánem. Jednoznačné vysvětlení nenabízí, vliv mohou mít odlišné myšlenkové ­tradice pojetí kultury a plánovací praxe. ­Typickým problémem v praxi úřadů jsou obtíže v horizontální komunikaci, lpění na resortním přístupu, obtíže při řešení témat, která vyžadují spolupráci napříč obory a resorty. Charles Landry vyzýval k přechodu od městského inženýrství k holističtějšímu tvůrčímu utváření města. České úřady mají sice blízko k tradičním přístupům, na druhé straně ale postupně dochází k proměně a zaznamenat můžeme i pokusy o zavádění sociálních inovací, jejichž iniciátorem bývá často občanský sektor.

Plánování se v myslích mnoha lidí vylučuje s tvořivostí a flexibilitou: „Jak chcete plánovat kulturu?“ „To už tu snad jednou bylo!“ Co se naplánuje, jako by se muselo plnit rigidně – stůj co stůj, byť jen na papíře. Stále panují obavy, aby plánování v praxi neznamenalo rituály plnění plánu a vytváření potěmkinovských vesnic. Takovému plánování by bylo opravdu lepší se vyhnout, stejně jako vytváření dokumentů, které po schválení končí „v šuplíku“. Plánování by mělo být tvůrčím procesem, mělo by vytvářet platformy pro veřejnou diskusi o hodnotách, o tom, čeho si lidé váží, čemu chtějí napomáhat, jaké jsou jejich aspirace, jak vidí své město a okolí. Veřejná správa může plnit koordinační roli, navazovat dialog s širokým okruhem aktérů od občanů, umělců a kulturní veřejnosti přes neziskové subjekty (spolky, nadace, obecně prospěšné společnosti) a firmy až po partnery ve veřejné správě. Konkrétní postup pak musí vycházet z místních specifik a potřeb a také z připravenosti komunity účastnit se veřejné diskuse.

Pěkně znějící vize rozvoje města ovšem nestačí – musí stát na pevných základech, na pečlivém poznání místa. Čím ambicióznější je vize, tím nezbytnější bude efektivně využívat zdroje a soustředit úsilí, spolupracovat. S plánováním jde ruku v ruce zodpovědnost. Kulturu nelze redukovat na pouhý nástroj ekonomického rozvoje, generátor financí, ani ji nemůžeme považovat za všelék na sociální problémy. Instrumentální diskurs nemá zastínit vnitřní hodnotu umění a kultury.

Komplexní přesahy kultury zohledňují například iniciativy Agendy 21 pro kulturu nebo Culture Action Europe. Jejich cílem je zařadit kulturu mezi základní pilíře udržitelnosti. Nedávným úspěchem je rezoluce Valného shromáždění OSN z prosince 2013 a loňská diskuse na nejvyšší úrovni, která zahrnula celou řadu témat: kulturní a kreativní průmys­ly, inkluzivní růst, kulturní infrastrukturu jako místo občanského dialogu, inkluzi, soudržnost… Paradigma kultury v rámci udržitelného rozvoje se formuje deset let – v letech následujících bude zajímavé sledovat vývoj této diskuse a rozvíjet ji také u nás.

Autorka je socioložka.