Zabíjí nezájem, ne polibky

Americký kulturolog Douglas Crimp konstatuje, že od umělců se ve vztahu k AIDS/HIV očekávají v podstatě pouze dvě věci: mohou se účastnit akcí, které vydělají peníze na výzkum nebo vývoj nových retrovirálních farmak, nebo mohou vytvořit umělecká díla znázorňující zkušenost života s AIDS/HIV. První případ upevňuje představu o umění jako prostoru odtrženého od společnosti, v druhém se očekává znázornění emocionálního vypětí, utrpení a jiných zkušeností, které jsou většině společnosti nedostupné. Od umění se pak neočekává nic jiného, jak píše newyorský lékař David Kaufman, než že „vyjádří pocity, které lze artikulovat jen velmi těžko“, že nám je (rozuměj HIV negativním a bez jakékoliv zkušenosti s AIDS) pomůže „skrze metafory a prožitek katarze sdílet“.

To jistě nejsou malá očekávání. Málokdo je však ochoten uznat, že umění může mít i přímý vliv na prožívanou skutečnost a – mluvíme-li o této nemoci – může přímo zachraňovat životy. Toto se očekává jenom a pouze od vědy, především od pokroku ve farmaceutickém výzkumu. Následující text připomene několik projektů uměleckého aktivismu, které byly pro přežití „AIDS krize“ minimálně stejně důležité jako vývoj nových léků.

Trestat pederasta

AIDS aktivismus reagoval na nově bující morální odsudek společensky marginalizovaných skupin (nejvíce gayů, etnických menšin, imigrantů a uživatelů drog) a zároveň bojoval proti naprostému nezájmu oficiální politické garnitury o AIDS. Když média v roce 1981 poprvé informovala o smrti pěti mladých mužů v důsledku selhání imunity, většina západního světa zareagovala zvláštně. Spojené státy americké se například prvního prezidentského projevu Ronalda Reagana k této nemoci dočkaly až roku 1987, přičemž během těchto šesti let zemřelo na zdravotní komplikace způsobené virem HIV víc než 20 000 lidí. Reagana k reakci donutil též umělecký aktivismus.

Politici na začátku osmdesátých let mlčeli a média nenechala lidi na pochybách, koho nová nemoc stíhá a proč. I když se později ukázalo, že virus HIV nemá žádnou sexuální orientaci a je ve svých preferencích až nemravně předoidipovský, imaginace společnosti v něm ještě dlouho viděla milovníka mužů. Mediální prostor byl záhy po diagnostikování prvních úmrtí zasycen obrazy, které členily lidi žijící s AIDS/HIV na nevinné oběti (jež se nakazily při krevní transfuzi nebo doplatily na zkaženost někoho jiného) a na ty, kdo si za nákazu mohou sami. Nemoc byla chápána jako trest za nepřirozený a nezřízený sexuální život. Americká aktivistická skupina ACT UP například veřejně kritizovala slova jednoho lékaře: „Dříve měla naše nenávist k buzerantům pouze emocionální základ, nyní pro ni máme dobrý důvod.“ Umělkyně Ann Meredithová zase v roce 1989 na jihu Spojených států vyfotografovala billboard, který hlásal: „AIDS: poslední soud je tu.“

Obraz nemoci určovala média, jež přetékala portréty „nevinných“ obětí na jedné straně a gay muži coby nositeli nemoci AIDS a viru HIV na straně druhé. V této situaci sehrálo aktivistické umění klíčovou roli. V první vlně vznikly symboly, které fungují dodnes. Přeložená červená stužka, dnes celosvětově přijímaný symbol boje proti AIDS, se zrodila v roce 1991 ve skupině Visual AIDS. A z historie si gay a lesbická komunita přivlastnila růžový trojúhelník a pro nový kontext opatřila tento symbol nacistické genocidy heslem „Mlčet znamená zemřít“ (Silence Equals Death). Pojetí situace kolem AIDS jako novodobého holocaustu queer komunity je zcela záměrné.

Penetrace veřejného prostoru

Osmdesátá a začátek devadesátých let 20. století byly dobou strategických invazí do veřejného prostoru. Demonstrace a happeningy organizovala například ACT UP a s ní provázaná aktivistická skupina Gran Fury. Jejich instalace a demonstrace pravidelně budily vlnu pobouření. V roce 1990 Gran Fury rozvinula nad známou newyorskou čtvrtí St. Henry Settlement transparent s nápisem „Všechny oběti AIDS jsou nevinné“. Kritický osten poukazující na ostrakizaci lidí s AIDS byl přiostřen tím, že se tato čtvrť na konci 19. století stala centrem dobrovolnické sociální a zdravotnické pomoci imigrantům a přistěhovaleckým komunitám – v sedmdesátých letech si ji Američané a Američanky zvolili jako symbol svého sociálního cítění a prohlásili ji za jedno z důležitých míst národní americké historie.

Podobně se společného prostoru zmocňovala akce Umění na cestě (Art on the Road). Tehdy v Chicagu vyjely do ulic autobusy veřejné dopravy polepené plakáty v barevném a křiklavém stylu reklamy značky Benetton, které hlásaly: „Nezabíjejí polibky, nýbrž nezájem a hamižnost“ (Kissing does not kill: greed and indifference do), což na plakátu dokumentují fotografie tří párů různých ras i pohlaví. Gran Fury měla úspěch. Její členové byli v roce 1990 pozváni na Benátské bienále. Z jejich instalace byl, jak se dalo předpokládat, skandál. Papežský kousek (Pope Piece) tvořily billboardové panely: na jednom byla fotografie Jana Pavla II. doprovázená prohlášeními papežského stolce proti praktikám bezpečnějšího sexu a používání kondomů, na druhém fotografie ztopořeného údu doplněná texty, které zdůrazňují, jaké nebezpečí pro ženy představuje mužská nechuť ke kondomům. Akce ACT UP i Gran Fury pracují s momentem šoku, vědomě iritují, aby prolomily nezájem společnosti. Aktivistické umění však mělo i subtilnější podoby.

Obrácení objektivu

Oč větších a abstraktnějších rozměrů nabývala epidemie AIDS, o to důležitější se zdálo zachytit lidský rozměr nemoci. Fotografie není průhledné okno do skutečnosti, pokusy o zachycení „lidské tváře AIDS“ nemohly dělat nic jiného než vracet obraz těch, kdo se do nich dívali. Fotografie odhalovaly mnohem častěji strach a předsudky zdravých. Aktivisté protestovali proti pokusům kolonizovat obrazy nemocných, proti takzvané převaze dokumentárních záběrů utrpení a postupného umírání obětí. Vedle reflexe „AIDS krize“ v díle veličin výtvarné scény, jako je například autorská dvojice Gilbert and George (viz A2 č. 38/2007), Cindy Shermanová nebo Robert Mapplethorpe, se už v roce 1989 uskutečnila v Londýně konceptuální výstava Extatické protilátky. Expozice, již zorganizovala gay, lesbická, bi- a transsexuální umělecká komunita (kurátorka Tessy Boffinová), nehledá iluze skutečné tváře AIDS, neobměkčuje společnost a nepřemlouvá ji k sympatiím s „těmi umírajícími chudáky“. Namísto pasivních trpitelů se pohled vystavovaných děl obrací k nám, k naší ignoranci, a k mediálnímu obrazu nakažlivého homosexuálního těla. Kristine Migga staví před objektiv nahé mužské tělo, aby jej záhy ve fotografiích rozbila na části; součástí instalace jsou i záběry „gynekologického“ náčiní, které slouží lékařům k co nejdůkladnějšímu prozkoumání nebezpečných hlubin homosexuálního recta; Tessa Boffinová vytváří fotografickou sérii, která se jako jedna z mála věnuje ženám a lesbické komunitě.

Rotimi Fani-Kayode a Sunil Gupta v rámci této výstavy upozorňovali na stigmatizaci HIV pozitivní ženy a muže z etnických skupin. Sunil Gupta kontrastuje gay lásku a její homofobní zapírání na pozadí tradiční hinduistické ikonografie. Rotimi Fani-Kayode vytváří vysoce stylizované a estetizované fotografie, do jejichž centra staví hru s erotikou, nahotou a etnicitou. Jeho odpovědí na medikalizaci gay těla a na rasistické stereotypy, které vidí HIV jako migranta z Afriky, je exaltovanost. Jedním z nejpůsobivějších aktů „vracení pohledu“, kterým společnost prozkoumává gay muže, je poslední autoportrét německého konceptuálního umělce Jürgena Baldigy. Namísto klasického oznámení o úmrtí nechal Baldiga v novinách otisknout svůj autoportrét s klaunským nosem a titulkem „Jsem mrtev“ (Ich bin tot). V tomto gestu nám vrací všechna laciná odsouzení, nereflektované představy, že lidé s HIV/AIDS jsou už v podstatě mrtví, lidé bez naděje, budoucnosti, bez života.

Fungují snad jen výšivky

V prvních letech krize vyvstal akutně i problém, jak umělecky zpracovat neskutečný nával emocí, frustraci, melancholii a smutek. Jak truchlit po někom, koho společnost odsuzovala? I zde bylo potřeba prolomit spoustu tabu. Jak truchlit po otci, který zemřel na AIDS? Jak po synovi, o kterém nikdo nevěděl, že je gay? V 1987 se v San Francisku sešla skupina dobrovolníků, kteří podle amerického lidového zvyku začali dohromady sešívat ozdobné přehozy na postel (quilt). Tentokrát však přehozy odkazovaly k náhrobním kamenům. Pozůstalí na ně malovali, vyšívali a lepili vzkazy, přišívali oblíbené kravaty, kousky košilí, všívali do nich stesk, bolest i naději. Úspěch akce NAMES Project AIDS Quilt byl fenomenální. Ještě téhož roku byly před Bílým domem ve Washingtonu vystaveny téměř dva tisíce panelů, o pár let později barevný koberec zcela pokryl prostor před centrem americké politiky. V této performanci se přetvářely symboly Ameriky; prošívané pokrývky byly chápány nejenom jako součást tradice a genealogické chronologie jednotlivých rodin, ale zároveň jako součást tradice celé země, odkazovaly k lidovému umění 19. století. Zdá se, že se zde podařilo propojit aktivistickou komunitu, truchlící rodiny, milence, přátele se širokou veřejností, které se AIDS přímo nedotýkal. Dekám přibyl nový význam. Z nemoci a smrti společenských páriů, teploušů, narkomanů a lehkých holek se stala (alespoň na krátký okamžik) národní tragédie.

Situace kolem AIDS se, jak v titulním rozhovoru tohoto čísla A2 říká režisér John Greyson, v posledních letech uklidnila; synonymické propojování AIDS s gay kulturou se podařilo oslabit. Pohled aktivistů a aktivistek se nyní upírá stále silněji mimo západní svět, k problematice farmaceutického průmyslu a vývoje takzvaných generik, nepatentovaných léků.

Autorka působí na katedře genderových studií FHS UK.

AIDS v Česku

Situace v České republice byla a je zásadně odlišná od situace v západním světě. V době největší krize v druhé polovině osmdesátých let a v době největší erupce „metafor“ AIDS (Susan Sontagová) jsme byli před epidemií viru i jeho společenských významů chráněni železnou oponou. Informace o nemoci zde byly kusé a omezovaly se většinou na spekulace o původu viru a ne/možnosti nemoc léčit. Jelikož oficiálně homosexualita v socialistickém světě neexistovala, byli jsme zpočátku ušetřeni i vlny otevřeného nepřátelství vůči gayům, kterou AIDS nově umocnil. I jediný český hraný film o AIDS Kopytem sem, kopytem tam Věry Chytilové podává nemoc jako důsledek nevázaného, nikoli homosexuálního sexu. Nezřízené souložení je zde ale atributem zkaženosti, bezvýchodnosti a vyprahlosti totalitní společnosti, v jejíchž posledních záchvěvech je sex jedinou možnou formou seberealizace.

Jak se zdá, ani osmnáct let od revoluce si česká společnost problematiku AIDS/HIV v podstatě nepřipouští. Letošní, stejně jako loňský, předloňský a mnoho předchozích Světových dnů boje proti AIDS zůstaly médii i širokou veřejností téměř nepovšimnuty. Pouze Lidové noviny přinesly 1. prosince 2007 přílohu zaměřenou na tuto problematiku. A je zcela příznačné, že v jejich informační koláži chyběla (až na jeden krátký rozhovor s MUDr. Rozsypalem z AIDS centra na Bulovce) reflexe situace v České republice.

O nemoci se u nás mluví dlouhodobě jen jako o problému Afriky, takzvaně rozvojových zemí a – nově – zemí bývalého Sovětského svazu. Série fotografií Jana Šibíka Chci ještě žít (2004), kampaň Virus Free Generation (Generace bez viru), kterou společně se svými evropskými partnery pořádala v loňském roce organizace Člověk v tísni, i výstava fotografií k právě proběhnuvšímu Světovému dni boje proti AIDS, uspořádaná pod názvem Právo na léčbu (připravila organizace Lékaři bez hranic), se příznačně obracejí do takzvaných rozvojových oblastí.

Server Aktuálně.cz vydal 1. prosince 2007 článek s názvem Washington bije na poplach. Kvůli epidemii AIDS. Tvrdí se v něm, že „Česká republika a Slovensko stále patří mezi země, kterým se AIDS ve větší míře vyhýbá“. V jistém smyslu tomu tak skutečně je. Oficiální statistiky o HIV pozitivitě v České republice dosáhly ke konci roku 2007 počtu „pouhých“ 1020 (viz statistiky České společnosti AIDS pomoc, www.aids-pomoc.cz). Co to je ve srovnání s globální pandemií, která ke konci roku 2007 překročila 33 milionů lidí (podle údajů světové organizace WHO/UNAIDS)! Přesto Česká společnost s AIDS/HIV problém má, a to zcela zásadní. Spočívá paradoxně právě v tom, že se nás nemoc (zdánlivě) netýká. V tom, že ji vnímáme stále a pouze jako problém úzce pojaté sexuální morálky, jako osobní tragédii nešťastníků, kteří si ale za infekci můžou sami.

U nás čisto, Karas to ví

Poslanec KDU-ČSL Jiří Karas v disputaci o legalizaci prostituce prohlásil na stránkách Literárních novin v roce 2005: „Troufám si tvrdit, že v naší zemi snad neexistuje nemocný na AIDS, který by byl nevinný.“ Poslanec Karas zastává radikální pozice, nicméně česká společnost rozhodně není zbavena fobického strachu z AIDS a HIV. I v rozhovoru s Jaroslavem Jedličkou, manažerem Národního programu HIV/AIDS v ČR, který pod titulkem AIDS je syfilidou jednadvacátého století v červnu 2007 publikovaly LtN, zazní mezi řádky ozvuky stereotypního spojování AIDS s gay muži i fobického strachu z HIV pozitivních lidí. Jedlička například říká: „Samozřejmě polovinu případů (lidí nakažených HIV/AIDS; kurzíva K. K.) tvoří gayové…“ Nebo: „Léčba má dva epidemiologické efekty... prodlužuje nakaženým kvalitní život, ale na druhou stranu přináší riziko, že se bude nemoc šířit dále.“

Když v roce 1992 Zuzana Meisnerová-Wismer natáčela v Čechách a ve Švýcarsku dokument Jsem pozitivní, žiju s AIDS, působilo srovnání situace v obou zemích přímo mrazivě. Vedle záběrů, jež prezentují výpovědi lidí, kteří sice žijí s HIV, ale podle svých slov „pozitivně“, a kteří bez obav promlouvali na kameru a dovolili nám nahlédnout i do problematiky partnerského soužití, záběry z Česka působí příšerně klaustrofobně. Na kameru nepromluví – a zde se není opravdu čemu divit – nejenom HIV pozitivní lidé, ale dokonce ani lékařský personál z AIDS centra. Prý proto, že mají strach, aby jejich rodiny i oni sami netrpěli společenskou ostrakizací. Dokument byl natočen před patnácti lety, můžeme doufat, že se situace zlepšila, nicméně, když jsme v rámci výuky absolvovali exkurzi v pražském Domě světla, byla jedna z mých studentek dotázána, zda probůh použila ochranné rukavice. Nevědomost, nezájem a strach si nejsou daleko. Jestliže má rok 2007 zatím nejnepříznivější statistiky nových případů HIV pozitivity, je to samozřejmě i důsledek postoje „mě/nás se to netýká“. Nyní je naprosto nutné, aby si česká společnost uvědomila, že AIDS/HIV – stejně jako jiné (infekční) nemoci – není jenom problémem takzvaných rizikových skupin,
že stavět prevenci na vyvolávání strachu z „těch jiných“, jak to například (znovu) činí nejnovější český televizní spot zaměřený na prevenci přenosu HIV, je v konečném důsledku velmi kontraproduktivní.

–kk–