Partneři i rodičové

Součástí diskuse, která zřetelně odráží stav tolerance společnosti, je nepochybně homoparentalita neboli gay a lesbické rodičovství. I ti, kteří nemají potíže uznat existenci gayů a lesbických žen a jejich požadavky na odstranění společenské diskriminace, lehce znejistí, když dojde na otázku stejnopohlavního rodičovství. Ačkoliv mnohé zahraniční výzkumy zbořily mýty a stereotypy týkající se gay a lesbických rodin (g/l rodina), a navíc si gayové a lesbické ženy přes veškeré legislativní překážky děti pořizují, ve většině diskusí jsou stále zřetelné heteronormativní tlaky, které v české společnosti fungují. Argumenty odpůrců i zastánců se pohybují stále dokola kolem dvou hlavních témat: jedním z nich je (ne)přijatelnost modelu stejnopohlavní rodiny, druhým pak jsou samotné děti v rámci takovéto rodiny. Je ovšem zásadní uvědomit si, že podobně jako rodina heterosexuální má i stejnopohlavní rodičovství mnoho podob. Alternativy, které jsou přijatelné pro mainstreamovou společnost, nejsou již tolik přijatelné pro zástupce gay a lesbické komunity a naopak. Různorodost hlasů „zevnitř i zvenčí“ odráží skutečnost, která samozřejmě není jenom černá nebo bílá. Ne všichni muži či ženy touží po dětech a ne všichni jsou dobrými rodiči – bez ohledu na sexuální orientaci. Je ovšem silně alarmující, že zde existují lidé, kteří po dětech touží a prokazatelně disponují kvalitami dobrých rodičů, a přesto jsou nuceni se svých tužeb a práv vzdávat.

Tradiční vs. homosexuální rodina?

Důraz na „tradiční“ rodinu je jistě jedním z hlavním argumentů odpůrců g/l rodičovství. Při jejím bližším prozkoumání je ovšem evidentní, že nukleární rodina, která tuto tzv. tradici zaštiťuje, je ve skutečnosti instituce stará pouhá dvě století.

Zajímavé je také podívat se na skutečnost, co by tedy bylo protikladem té opěvované tradiční rodiny. Pokud může tuto rodinu ohrozit rodina homosexuální, pak je důležité uvědomit si, co tento termín vlastně znamená. Je rodina homosexuální v okamžiku, kdy jsou potenciální rodiče homosexuální? Jsou do rodiny zahrnuti i příbuzní? A co když se objeví homosexuální děti v rodině tradiční? Rozbíjí to tuto rodinu? Není toto dítě naopak v nevýhodě, protože má heterosexuální rodiče?

V každém případě je „tradiční“ rodina chápána jako manželský pár muže a ženy, kteří spolu mají a vychovávají děti. Pokud se ale podíváme například o staletí zpátky, tak „tradiční“ rodinu narušovalo například i rasově smíšené manželství. Pokud by dnes někdo měl (případně má) námitky vůči takovéto rodině, byl by odsouzen veřejným míněním za rasismus, který je v dnešní společnosti chápán jako nežádoucí.

Oproti tomu homofobie či heterosexismus jsou zřetelně artikulované a tak i tolerované v mnohých společenských institucích, a dokonce i mezi politickými špičkami.

Dítě v stejnopohlavní rodině

Další linii argumentů provází poukaz na nepřijatelnost gayů a leseb coby rodičů, kteří by nebyli schopni poskytnout dítěti správné životní vzorce. V první řadě se vyskytují obavy z toho, aby se dítě homosexualitě nenaučilo. Ačkoli nebylo žádným způsobem dokázáno, že by se člověk svoji sexuální orientaci učil (stejně tak jako nebylo dokázáno, že by byla homosexualita vrozená), jsou na toto téma i v dnešní době publikovány „odborné“ články. Když pominu fakt, že pokud by byla homosexualita získaná výchovou, tak by s největší pravděpodobností gayové a lesbické ženy neexistovali (otázkou, která mě však v této souvislosti automaticky napadá, je: a kdyby, tak co je na tom špatného?), je zde obecně zajímavý předpoklad, že dítě se učí pouze od svých rodičů.

Tím se dostávám k další rovině zmíněného argumentu, a tou jsou obavy, že dítě vychovávané ve stejnopohlavní rodině nemá vyvážený pohled na rozmanitost osobnostních vzorů. Tato představa, vycházející především z dichotomie určené heteronormativní společností, je ovšem klamná, protože v první řadě je podle výzkumů dokázáno, že homosexuální rodiče na tuto rozmanitost kladou větší důraz nežli rodiče heterosexuální. Navíc v dnešní době nikdo neexistuje ve společenském vakuu – dítě má kolem sebe tedy bezpočet vzorů, které nemusí nutně zastávat jeho rodiče (tato otázka by se nadto dotýkala podstatně širší skupiny než homosexuálních rodičů – připomeňme si, kolik je v současné době rozvedených rodin, svobodných matek atd.). Navíc se tato představa opět upíná na genderové stereotypy, kdy by muži měli obecně disponovat jinými vlastnostmi a vlohami nežli ženy, což je přinejmenším sporné, neboť se role mužů a žen mění v závislosti na prostoru a čase.

Vedle argumentů o nedostatečném množství pohlavních, resp. genderových rolí se vyskytují argumenty zákeřnější, neboť se zaměřují na dítě a případné utrpení, kterým by si mohlo v g/l rodině projít. Velice jasně se ovšem ukazuje, že případná traumatizace a stigmatizace dětí nevzniká v samotné rodině, nýbrž v heterosexistické společnosti. Kde je tedy chyba? Neměl by být v centru odsuzování spíše heterosexismus nežli homosexuální rodina? Pokud ovšem vezmeme v úvahu, že proměna společnosti bude trvat trochu delší dobu a že se dítě může s nějakou formou stigmatizace skutečně setkat, je na místě se zeptat, zdali si většina dětí neprochází nějakou stigmatizací (obvykle na základě svého zevnějšku, což je mnohem viditelnější faktor nežli sexuální orientace rodičů), která se ovšem může přetransformovat v určitou sociální dovednost. Navíc tento argument neodpovídá na otázku, jakými traumaty mohou procházet děti s homosexuální orientací v rodinách heterosexuálních párů.

Podoby gay a lesbického rodičovství

Touha po dětech není samozřejmě nijak spojena se sexuální orientací. Právě skutečnost, že děti v homosexuálních svazcích existují, otvírá v současných diskusích otázky týkající se legislativní úpravy takových stejnopohlavních rodin, ve kterých je dítě biologickým potomkem jednoho z rodičů. Nejde jen o skutečnost, že tragické případy úmrtí biologického rodiče, resp. rodičky mohou vést až k umístění dítěte do dětského domova; i v běžném každodenním životě jsou rodiče nesmírně diskriminováni – nemohou se vystřídat na rodičovské dovolené, nemohou uplatňovat nároky na snížení daní atd.).

Co se týče adopcí (ale i pěstounské péče), současná česká právní úprava vede gaye a lesbické ženy toužící po adopci paradoxně k svazkům mimo registrované partnerství. V České republice má totiž jednotlivec právo adoptovat dítě bez ohledu na sexuální orientaci; oproti tomu společná adopce dětí (kterou stejnopohlavním párům v Evropě umožňují například Belgie, Nizozemí, Španělsko, Švédsko či Velká Británie) je zde umožněna pouze manželským párům. Podobně jsou pouze manželským párům oficiálně vyhrazeny možnosti umělého oplodnění (ačkoliv je samozřejmě většina lesbických párů, které po dítěti touží, schopna tento restriktivní přístup obejít). Institut náhradní matky, který přináší především gay párům možnost biologického otcovství jednoho z partnerů, je v českém kontextu takřka utopií.

Co na to komunita?

V rámci diskusí o homoparentalitě jistě není bez zajímavosti, že v zajetí stereotypů a určitého strachu mnohdy zůstává i sama gay a lesbická komunita. Například mluvčí Gay a lesbické ligy Slavomír Goga by uvítal diskusi na téma adopcí (kterou iniciuje ministryně Stehlíková), nicméně na legislativní úpravu této záležitosti je podle něj zatím brzy. Jistě také není bez zajímavosti, že většina prostoru je v rámci jak mediálního, tak odborného diskursu věnována převážně lesbickému mateřství. Obavy z rodičovství u dvou gayů jsou kvůli genderovým stereotypům větší než u dvou lesbických žen. Pokud opomineme možnost dětí z předchozích manželských svazků, jsou lesbické ženy navíc ve zvýhodněné pozici, neboť mohou na rozdíl od gayů využít některou z možností asistované reprodukce. Není tedy divu, že zatímco mnohá média již prezentují dvě lesbické ženy jako osoby, které mají právo na touhu po dětech a plnohodnotné rodičovství, prezentace gayů a otcovství jako by v mediálním diskursu neexistovala.

V zásadě neexistuje jediný nevyvratitelný argument o nebezpečí, a tedy nevhodnosti g/l rodičovství. Ačkoliv silný tlak současné společnosti (nejen Evropská unie lobbuje za umožnění manželství stejnopohlavním párům ve všech členských zemích) vede většinu lidí k tomu, že začínají otevřeně projevovat pozitivní, resp. neutrální postoje k sociálním minoritám, stále existují formy předpojatosti, která se nemusí projevovat pouze aktivním způsobem (tedy přímým odsuzováním či napadáním lesbických žen a gayů). I lhostejnost či pasivita jsou silným faktorem, který umožňuje udržovat diskriminaci homosexuálních lidí. Proto, pokud chceme žít v pluralitní společnosti, si přiznejme pluralitu vztahů, a to i rodinných, bojujme za ně a buďme na ně hrdí, ať už se definujeme jako heterosexuální ženy, heterosexuální muži, gay muži či lesbické ženy!

Autorka je spolupracovnice Genderové informační a tiskové agentury gitA.