Nová tvorba Martina Pocha osciluje mezi tradiční básní, básní v próze a deníkovým záznamem. Směsí všednosti a intimity prostupují zlomky velké historie a z běžných dějů, událostí a detailů vystupuje přízračný svět ironické apokalypsy. „Konec šichty. Před vrátnicí nedohledno. Rodná vesnice kdesi ve vesmíru. Azurová záře monitoru v teple ubytovny. Webová kamera ve vysoké peci.“
17. 3. 2015
Nádraží Praga Wschodnia, vedlejší kolej. Šest vagónů odstavených, okna zaslepená, šedý nátěr. Stojí tu už přes půl roku jako chladicí boxy s masem, které den za dnem procházejí a rezaví. Stojí, ani se nehnou, něco tají, jen letmo posunkují. Něco jako nucený výsek, možná humanitární pomoc nebo dárek z velké dálky. Vlak o šesti vagónech a o tisíci patrech. Trup sestřeleného letadla. Náhradní dopravu zajišťují nízkopodlažní autobusy, které pendlují až na konečnou, poslední výspu civilizace. A tam, kde skončí žhavý asfalt, kde začne požární noc, svou samotu už poznáš, budeš ji mít na dohled. Zbytek dojdeš pěšky – s plnou polní, se svou trochou kovošrotu v igelitce. Máš ji na klíně. Místo u okna. Koleje se perspektivně zkracují a vrší na hromadu jako klády v Katyňském lese, kde koruny plní zážehové motory, kde hnízda mají křídla a kde je jim ostatně i konec.
17. 3. 2015
A pak, ze dne na den, vagóny zrekvírovala mlha. Odjezd nenahlášen, ani jiné posuny. Na každé cestě v zemi se objevily neoznačené železniční přejezdy. Netušený střet oceli a živé masy se hrne bez ohledu na denní dobu. V každém bytě hrozí hromadná havárie. Dálková světla už mapují stěny.
Jako pěst na oko
Starý rezavý ropovod
mezi Hůrkou a Lužinami
občas tam vypadne proud
Starý rezavý tubus metra
s výhledem na centrální park
filmový pás nebo pornokomiks
Mezi Malou a Velkou Ohradou
metro vytlouká klín klínem
mizí v zemi a už se nevynoří
Mezi Malou a Velkou Ohradou
balkón s ukrajinskou vlajkou
francouzský polibek ve dveřích
Irtyš – Ob
Je leden až na dno
až na kost obnažená hlína
sousedské vztahy na bodu mrazu
a voda jako ruský standard
Je červen a nevycházíš
a když – solit chodníky
říkají ti smotriteľ
máš na poště balík
Nic nečekáš, stojíš
jako vůl za plotem
a tvůj syn – těší se
na podzim života
Zima ve Stodůlkách
nález ve vypuštěném rybníce
vykuchaná Volha na zemní plyn
K našim kulatinám
Noční bistro na příliš malém městě
zářivky, nůžky, strojek, sádra
takhle si kazit zrak a zažívání může jen Arab
perský koberec jak náves
Musí mě z duše milovat
Šeherezáda cukruje kebab
vyprávěj, bílý muži, o vás
mé ebenové vlasy budou dnes gratis
Dokud za vraty gilotina
jako řasenka nad Evropou
nevykrojí duhu ropou
zůstanu holohlavá
Syrečky v pitě
Rusalko bledá!
Příběh II
O tom kterak za ropné krize
ke břehům Ília na ebenové kulatině
připlula Helena Růžičková
Mosul
Anděl smrti je, zdá se
na naší straně
můžeme v klidu ležet
nebo si na lůžku pěstit závěť
Orloj nelhal – blíží se doba
kdy Nemocnice Motol bude
tou nejfotogeničtější budovou světa
s přezdívkou Černá vdova
Na všech sítích selfie z krematoria
– v pozadí české modelky
– modrá, bílá, ropa
na všech zdech
24. 12. 2014 (Jezero Medard)
Zastiženi v pohybu bez cíle při chůzi po hladině. Daleko od lidí a čím dál blíž jezeru. Jinak bez zaměstnání. Hlava otevřená všem dírám a výmolům. Hlavavysavač razí cestu středem. Pěchota skalních kostí v dutině lebeční. Válec, hlušina a drť. Smuteční vrba a zhutnělá pěšina.
Nejste tu na smrt, jak by se vzhledem ke kulisám nabízelo. Jste tu pro vodu. Nacházíte se v lomu na maso, na náměstí po slavnosti, v listopadu o poledním klidu, v suterénním soláriu, na mole z panelů v bahnotoku. Vězíte po krk v rašelině, ale vaši pozornost poutá rámování. Prázdná tribuna ze sádry, čtverec věží s vyhaslými světlomety, čtyři varné spirály, kyvadlová doprava domů. Čas stojí. A to je vaše chvíle! Udělejte to teď a tady. Čas běží. Cítíte to mravenčení?
Máte plné ruce práce, rucepráce, rucesbíječky a nohyposuvník. Nestíháte. Nohy na ramena a jazyk za zuby. Hněte s tím věcným břemenem! Křehké! Je to jemná práce, je to dřina. Je to odříkání. Noční směna. Materiál sténá a země se poddává jako soukromý majetek. Na co sáhnete, to se drolí. Ale nic už neodporuje, vše plyne, jak má, a naplňuje útroby rajským plynem. Uniká a píská v uších. Sýpkasiréna. Konec šichty. Před vrátnicí nedohledno. Rodná vesnice kdesi ve vesmíru. Azurová záře monitoru v teple ubytovny. Webová kamera ve vysoké peci.
Zmizte dřív, než vás přistihnou při díle a odmění, jak to umějí jen oni. Zmizte. Klíč od mašiny nechte v zapalování, kabinu odemčenou, nástroje ponořené v ředidle. Vaše dílo patří hladině, nevedou k němu stopy. Neohlížejte se, vyhněte se průmyslovým kamerám a detektorům pohybu. Nejvíc jich je v lese. Parkoviště nikdo nehlídá a ten prázdný podstavec před odjezdovou halou, to je rozhledna. Zkuste se vcítit. Nikdo vás u toho neuvidí. Všichni odjeli na firemní rekreaci. Celé město je u vody v dole Merkur. Celé město je na dovolené.
Centrum se seshora leskne jako zlatý důl. Náměstí tvoří únava materiálu, konstrukce, přístavní jeřáb, pinzeta a vodní dílo z písku. Do toho prší. Hladina se hemží stopovými prvky života jako černozem na Marsu. Jezero se dává do pohybu. Při bližším ohledání připomíná mraveniště.
Martin Poch (nar. 1984) pracuje jako projektový manažer a tvůrce elearningových lekcí. Vydal básnické sbírky Běhařovská lhářka (2009) a Jindřich Jerusalem (2013). Ukázka z jeho tvorby byla zařazena do antologie Nejlepší české básně 2013.