Symbolem umění je Luna

Obal knihy Alexandry Berkové O psaní na první pohled působí dojmem školního poznámkového sešitu, který znuděný student pokryl infantilními kresbami. Možná ale, že to, co se jeví jako naivní malůvka uplývajícího žákova vědomí a pozornosti, je ve skutečnosti výtryskem fantazie, která v nepatrném žilkování papíru vidí rojení nebeských sfér. Od každého trochu v tomto bloku najdeme.

Spisovatelka a scenáristka Alexandra Berková (1949–2008) patřila k nejvýraznějším osobnostem polistopadového kulturního života. Kromě své literární tvorby, jež zahrnuje i televizní a rozhlasové hry, se věnovala také činnosti pedagogické – bezmála dvacet let vyučovala tvůrčí psaní na Vyšší odborné škole a později Literární akademii Josefa Škvoreckého. Právě na tento aspekt se zaměřuje výbor, který pro nakladatelství Trigon připravila básnířka Božena Správcová. Ta doplnila titulní esej kratším textem, jejž Berková připravila pro Sborník z konference o tvůrčím psaní (2002), rozsáhlým rozhovorem, který spisovatelka poskytla v roce 2006 literárnímu časopisu Tvar (Správcová byla jeho redaktorkou), a vzpomínkovým esejem Jakuba Šofara. Podstatným způsobem se na vyznění knihy podílejí rovněž ilustrace Nikoly Novákové, autorčiny dcery.

Silné chvíle

Příručku tvůrčího psaní psala Berková postupně pro Tvar, kde jednotlivé kapitoly vycházely na pokračování v roce 2008. Možná proto v tomto knižním výboru leckdy působí lehce nepatřičně – jsou zde opakující se pasáže, publicistická trivializace, různá míra propracovanosti i odlišná struktura jednotlivých „lekcí“. Jistá apelativnost, repetice a zjednodušování ale současně odpovídají i výkladovému stylu učebního textu. Přesto – a v tom spočívá síla útlého svazku – promlouvá v těchto domácích úkolech ze psaní mnohem víc Berková spisovatelka (ale také redaktorka, kritička a především čtenářka) než učitelka, jakkoli je evidentní, že její pojetí literatury vyrůstá právě z pedagogické praxe. V pozadí optimistické důvěry, že psaní literatury se dá naučit, totiž velmi důrazně zaznívá neústupnost, hutnost až surovost, kterou známe z autorčiny prozaické tvorby. Vybroušenost a cizelování formy, poctivost spisovatelského řemesla (Šofarův esej skvěle představuje Berkové techniku literární montáže), jimž snad skutečně kursy tvůrčího psaní mohou naučit, se neustále setkávají s požadavkem autorské autenticity a jisté formy angažovanosti.

„Je třeba přijmout hořkou pravdu, že nikoho nezajímá, co si o světě myslíme; jestli jsme s ním spokojeni, jak se nám líbí, co je špatně a co dobře (…) Umění je věcí rezonance, rekonstrukce, reflexe. Jeho symbolem je Luna, zářící odrazem světla Slunce.“ Berková neustále zdůrazňuje, že nemá smysl vymýšlet, ale hledat, nechat přicházet „silné chvíle“. Posláním autora není vymýšlet nepravděpodobné ani dojímat se nad vlastním světabolem, ale „vidět – pojmenovávat – a donekonečna volat, že císařpán je nahý“. To, co Berková mentorsky doporučuje v manuálu, pak potvrzuje v rozhovoru coby vlastní autorský a samozřejmě životní postoj.

Tento text šetří čas

Je to rozporuplný sešit, budí rozporuplné dojmy. Jednoduchá didaktická cvičení střídá psaní „z pohledu esoterického“, například podle smaragdové desky. „Výpravu za viditelné trámy děje“ či aplikaci kabalistického učení o androgynní bytosti doprovází dětsky naivní, leckdy možná až příliš doslovná kresba, jež má ovšem v momentě, kdy ilustruje novinový rozhovor, zvláštní sílu (zvláště víme­li, že ilustrátorka tvořila portrét vlastní matky). Toto pnutí – a možná i rozpačitost – dokonale vystihuje charakteristika poslední spisovatelčiny prózy Temná láska (2000): „Tato novela šetří váš čas: žádné zbytečné vysvětlování, situace po situaci jdeme in media res, jako v životě, kdy nekončíme pointou a potleskem; kdy nečekaně potkáváme tytéž lidi, a přitom jsme vždy znovu něčím překvapeni; i když se na konci ukáže, že jsme se motali pořád dokola, jen tělo nám mezitím zestárlo. Když přijmeme, že chyby jsou překážkami na trati – nikoli trest, a že je to šance k sebezdokonalení – nikoli ostuda, že omyly jsou časté jako netrefit se do terče a štěstí není běžná norma – dá se celkem žít… Pak se dá přečíst i tahle knížka o jednom životním pachtění…“