Toxické mužství

Vaše výzkumy stojí na životních příbězích. Jaký je životní příběh člověka, který začal studovat přírodní vědy, nakonec se ale specializoval na sociologii a nyní stojí v čele kriminologického ústavu?

Na univerzitě jsem začal veterinařinou, ale měl jsem i několik kursů sociologie. Posléze jsem si sociologii zamiloval – stal jsem se členem mladých socialistů, což ve Spojených státech byla trockistická organizace, účastnil se hnutí proti válce ve Vietnamu, a přírodní vědy se o tyhle protesty moc nezajímaly. Jeden z důvodů, proč jsem se v sociologii zaměřil na kriminalistiku, byla Nixonova administrativa, která byla zapojena do řady kriminálních aktivit. A tak jsem studoval zločiny bílých límečků a politické zločiny. Po absolvování univerzity jsem se rozhodl působit v justičním systému. Dva roky jsem pracoval ve firmě, která se specializovala na propouštění z vazby bez kauce. To mě probudilo: ukázalo mi to, o jaký byznys v justici jde. Pak jsem dokončil magisterské vzdělání v San Diegu a rozhodl se, že na nějakou dobu opustím Spojené státy. Než jsem ale odjel, absolvoval jsem sociologické kursy u feministických profesorek. Četl jsem feministické texty pozdních osmdesátých let, a to se propojilo s mou zkušeností s protiválečným hnutím. Uvědomil jsem si, že i v něm veřejně promlouvali muži, zatímco ženy dělaly všechnu těžkou práci.

Akademický zájem o feminismus vás přivedl ke studiu maskulinit a násilí?

Vyplynulo to i z mého soukromého života. Otec byl autoritářský Němec a patriarcha, který byl místy násilný vůči mé matce, bratrovi i mně. Vše se to propojilo. Začal jsem se zajímat o to, proč se z lidí stávají násilníci. Napsal jsem první sociologickou feministickou analýzu zločinu v kriminologii a nazval ji Capitalism, Patriarchy and Crime [Kapitalis­mus, patriarchát a zločin].

Proč jste se rozhodl odjet do Švédska?

O Švédsku, které je dodneška považováno v USA za bohaté, jsem hodně četl. Oženil jsem se tam, učil se jazyk a byl na doktorandském programu na univerzitě ve Stockholmu. Švédské prostředí mělo dramatický dopad na mou práci. Ukázalo mi jiné možnosti uspořádání. Že se lidé mohou o sebe navzájem starat. Fantastická hromadná doprava, která v té době ve Švédsku existovala, byla ve Spojených státech nepředstavitelná. Daně nastavené tak, aby každý mohl do školy a na univerzitu zdarma. Ideologie kolektivismu existující ve Švédsku byla zcela odlišná od americké ideologie individualismu. Už od protiválečného hnutí jsem byl vůči Spojeným státům dost kritický a poté, co jsem se přesunul do Švédska, to ještě zesílilo. Švédsko je i svým politickým systémem mnohem demokratičtější.

Kniha, kterou píšete nyní, se zabývá srovnáváním zahraniční politiky George W. Bushe a Baracka Obamy. Tvrdíte, že média se této knihy obávají. Proč?

Nejspíš proto, že nabourává mediální obraz současného prezidenta a toho, co dělá. Kniha se zabývá diskursem kolem války s terorem. Pasáž o Obamovi a Bushovi tvoří jenom jednu kapitolu. Hodně se zaměřuji na vývoj v Afghánistánu a okolních oblastech. Bushova a Obamova vyjádření k Afghánistánu se podobají v tom, jak nás zatahují do příběhu hrdina–oběť–zločinec, v němž se oba prezentují jako hrdinové. Oběťmi jsou Afghánci a lidé ve Spojených státech i jinde na světě. Oběti jsou popisovány za pomocí velmi femininních znaků a rysů: nejsou schopny samy se ubránit zločincům­teroristům, kteří jsou popisováni jako zlí jednotlivci. Hrdina­ochránce je vyloženě maskulinní. V těchto prezidentských promluvách se zároveň vytváří diskurs nerovnosti mezi muži a ženami, mezi maskulinitou a femininitou a také mezi různými druhy maskulinit, protože teroristi jsou reprezentací takzvané toxické maskulinity, zatímco prezident maskulinity ochranitelské.

Nakolik je pro definování boje s terorismem důležité použití označení „válka“?

Velmi. Jedenácté září přišlo pro Bushovu administrativu v dokonalou dobu. Dlouho se snažila něco udělat se Saddámem Husajnem, který byl tehdy překážkou v cestě za ropnými rezervami v Iráku. Starší – a chytřejší – Bush svého času pouze „osvobodil“ Kuvajt a Saddáma neodstranil, protože patrně doufal, že nějak udrží stabilitu a umožní přístup nadnárodních korporací k ropnému průmyslu. Jenže Saddám si nechával spoustu zisků pro sebe, namísto aby dál investoval. Velká spousta ropy nebyla objevena a všichni o tom věděli. Když se Bush junior dostal k moci, byl obklopen mnoha představiteli ropného průmyslu. Po 11. září tvrdil, že má Saddám zbraně hromadného ničení a je napojen na teroristické organizace. Dnes víme, že důvod pro invazi, který dal vzniknout válce proti terorismu, byl lživý.

Unikátní je i to, že teroristické organizace nejsou spojeny s žádnou zemí, na rozdíl od předchozích válek mezi státy či národy. Termín terorismus začal být používán velmi ideo­logicky tak, aby vytvořil mezi lidmi strach. Přitom je větší šance, že Američana trefí blesk, než že ho zabije terorista. Tahle diskursivní praxe pokračuje i s Barackem Obamou. Je třeba vyřešit válku s terorem, proto USA koloniálním způsobem okupují země jako Irák, Afghánistán, Pákistán. Například teď Obama používá drony, a vytváří tak další terorismus.

Tvrdíte, že tímto způsobem teroristické organizace nepřímo podněcuje?

Teroristické organizace jsou tvořené převážně muži, kteří povstávají proti určité okupaci. Příčinou vzniku jakéhokoli sociálního hnutí bývá nespravedlnost, která se děje ve světě, nebo přímo konkrétním lidem či skupině. I al­Káida a další skupiny vznikají, protože lidé cítí nespravedlnost a chtějí společenskou změnu. Jsou to organizace, v nichž převládají muži, kteří konstruují dosti násilnou maskulinitu, aby příkoří překonali. Tohle však je v diskursu války s terorem skryto. Že se najednou objeví lidé, kteří jsou zlí, nedává bez vysvětlení smysl. Můžeme nesouhlasit s tím, co dělají, odsuzovat, že porušují mezinárodní právo, a kvalifikovat jejich činnost jako kriminální jednání, ale můžeme tomu i porozumět – právě genderovým způsobem.

Kolem nás projeli kluci na skateboardech, všímáte si prvků americké kultury u nás?

Spojené státy jsou supervelmocí, která ovlivňuje kulturu po celém světě. I skateboard patří k této kultuře kolonizace, globalizace maskulinity. Včera večer jsem seděl v hotelovém pokoji, zapnul si televizi a přepínal české kanály. Zajímalo mě, kolik na nich poběží amerických programů, a řekl bych, že to byly tak tři čtvrtiny. I noviny vypadají jako ve Spojených státech. Americká kultura Čechy ovlivňuje, je jimi adoptována – od zpráv až po genderové maskulinní praktiky jako skateboarding. Jsem překvapený, že ti kluci neměli kšilt na stranu – v USA si takto bílí mladíci osvojují formu tamější černé maskulinity. Stejně tak je maskulinní aktivitou tagování, které je ve Spojených státech stále velmi spojené s pouličními gangy. Už ale existuje i politické graffiti, které není spojeno s podobnými skupinami, ale taktéž ho dělají muži. Tagování je coby veřejná aktivita spojené s muži, maskulinitou a veřejným prostorem, v protikladu k ženám, femininitě a soukromému prostoru.

Na závěr jedna genderově kacířská otázka. Dělala by prezidentka jiná politická rozhodnutí?

To záleží na konkrétní ženě. Maskulinita není výhradní vlastnost mužů, stejně jako femininita není nevyhnutelnou vlastností žen. Maskulinita může být konstruována i ženou. V americkém senátu jsou takzvaní jestřábi a holubice. Holubice příliš nepodporují válku s terorem a militarismus, kdežto jestřábi chtějí problémy řešit silou. Například současná vůdčí kandidátka Hillary Clintonová má minulost jestřába. Podporovala válku v Iráku, Afghánistánu a na rozdíl od Obamy podporovala i intervenci do Sýrie.

Válka s terorem slouží diskursivním a ideo­logickým účelům – vytváří strach. A proto je podporována Američany, kteří mají za to, že ochranu před teroristy jim zajistí jen silný, maskulinní prezident. Nemyslím si ale, že se válka s terorem změní, když se stane prezidentkou žena. S Thatcherovou se v Anglii také nic nezměnilo.