Černá křídla Krále ve žlutém

Dva nedávno vydané povídkové soubory nám dávají možnost obklíčit tvorbu hororového klasika H. P. Lovecrafta ze dvou stran. Sbírka povídek Král ve žlutém (The King in Yellow, 1895) obsahuje krátké texty amerického prozaika 19. století Roberta W. Chamberse, na které Lovecraft několikrát odkazuje ve svých povídkách. Antologie Černá křídla Cthulhu (Black Wings of Cthulhu, 2012) naopak sestává z úplně nových próz inspirovaných Lovecraftovou tvorbou. Srovnání obou knih může jednak ukázat, jakého rozpětí dosahují zlovolná chapadla Lovecraftových prastarých kosmických božstev, jednak z nich lze vyčíst zvláštní zájem o jeden specifický motiv, který tvoří podstatnou součást jeho obsesí. Jde o „prokleté“ spisy či jiná umělecká díla, jejichž čtení – nebo jen pouhý pohled na ně – může přivodit záchvěvy nadpřirozené hrůzy.

V soumračné Carcose

Obálka českého vydání Krále ve žlutém se ovšem nesnaží prodat soubor povídek pozapomenutého autora z předminulého století poukazem na hororového klasika. Namísto toho se odvolává na televizní seriál Temný případ, jehož autoři si z Chamberse rovněž vypůjčili několik zlověstně znějících názvů, konkrétně Carcosu a titulního Žlutého krále. Scenárista Nic Pizzolatto – stejně jako sám Lovecraft – přitom v podstatě zůstal jen u těchto jmen, kterým ale dal ­ú­plně jiné významy. Král ve žlutém je u Chamberse název fiktivní divadelní hry s pověstí dekadentního, odpudivého textu, jehož četba hrdinům způsobuje nevolnost či halucinační stavy. Původ slova Carcosa je pro pozdější zacházení s Chambersovým odkazem příznačný – sám Chambers ho totiž ukradl z povídky spisovatele Ambrose Bierce An Inhabitant of Carcosa (Obyvatel Carcosy, 1886), kde šlo o označení smyšleného města. Chambers pak toto slovo využívá v podstatě stejným způsobem, jakým s intertextovými odkazy pracuje Lovecraft a jeho následovníci. Objevuje se v enigmatických úryvcích z prokletých textů nebo kusých narážkách při líčení fantasmagorických halucinací hrdinů. Typickým příkladem je báseň, která uvozuje celou sbírku a která má být úryvkem z druhého výjevu prvního dějství hry Král ve žlutém.

Využití jmen z Chambersových textů v Temném případu sice nemá s Chambersovými povídkami vůbec nic společného, ­Pizzolatto se tím ovšem hlásí k dlouhé tradici intertextových hrátek pěstovaných Lovecraftem. Ostatně právě z těchto odkazů pak vyrostla představa lovecraftovského pantheonu, kterou člen Lovecraftova okruhu August Derleth označil souslovím Mythos Cthulhu (viz A2 č. 6/2015).

Právě souvislost s Lovecraftem je, po pravdě řečeno, asi jediný smysluplný důvod, proč Chambersovy povídky dnes vůbec číst. Chambers byl podprůměrným autorem protohororové fikce navazující na angloamerickou tradici „gotických“ příběhů. V jeho textech navíc nad makabrózními prvky převládá melodrama. Už Lovecraft ve své studii Nadpřirozená hrůza v literatuře (1927, česky 1998) o Cham­­bersovi píše, že se sice místy dotýká výšin kosmické hrůzy, ale nesoustředěně a s častými sklony k triviálním a afektovaným líčením idylické bohémské Francie. O hře Král ve žlutém se navíc zmiňují jen první čtyři z deseti obsažených povídek, zatímco čtyři poslední tvoří zmiňovaný volný cyklus o bohémské Paříži. Chambers tak zcela právem zůstává ve stínu mnohem ­působivějších textů jiných Lovecraftových předchůdců, jako byli Arthur Machen nebo William Hope Hodgson.

Pravda o Pickmanovi

Lovecraftovský badatel S. T. Joshi si v úvodu Černých křídel Cthulhu pochvaluje, že mnoho zařazených povídek žádné konkrétní odkazy na lovecraftovský pantheon neobsahuje. To je sice pravda, ale u řady z nich se pak lze ptát, co tedy vůbec mají s Lovecraftovým dílem společného. Povídky navíc vznikly na objednávku přímo pro tuto antologii, takže většina z nich představuje velmi rutinní žánrový podprůměr.

Ty nejpůsobivější z nich se však k Lovecraftovi obracejí velmi adresně. Často se v nich také objevuje fascinace „prokletým“ uměním, která začíná už u Chambersova Krále ve žlutém, pokračuje v Lovecraftově povídce Hudba Ericha Zanna a svědčí o ní bizarní sochy Richarda Uptona Pickmana z povídky Pickmanův model. Joshi sám je přitom obhájcem přísně ateistického, materialistického čtení Lovecrafta, ze kterého se ovšem linie zlověstných uměleckých děl výrazně vymyká. Naopak se tu ukazuje důraz Lovecraftových textů na zachvacující, intenzivní a rozumově nepostižitelné smyslové vjemy, které narušují a bourají myšlenkové konstrukty a představy o světě. Vedle různých tvorů či barev „z kosmu“ a různých podivných snových vizí jsou zdrojem takovýchto vjemů právě umělecká díla, která tu mají zcela konkrétní smyslové účinky, jež jejich vnímatelé popisují jako výstřednosti, vytržení nebo anomálie. Umění je v Lovecraftových textech doslova nebezpečné – určitá estetika může způsobit prokazatelné psychické nebo i fyzické poruchy. Vystihuje to dvojí význam slova „médium“ – jednak v umělecké a jednak ve spiritistické souvislosti.

Na tuto představu navazuje jedna z nejlepších povídek souboru, Pickmanova modelka (1929) od Caitlín R. Kiernanové, která tuto fascinaci nebezpečným a děsivým uměním v próze z roku 1929 převádí na médium filmu, nebo text Davida J. Schowa Denkerova kniha, kde nejmenované dílo dokonce slouží jako součást převratného vynálezu. Pozoru­hodná povídka Pravda o Pickmanovi od Briana Stableforda dokonce neváhá dávat do souvislosti estetiku s genetikou. Vedle této linie stojí příběhy, jež se přímo obracejí k Lovecraftovým textům. Ty pak samy získávají zaklínačskou a delirickou kvalitu – Sam Gafford v Panoptiku duchů vypráví o milovníkovi hororů, který onemocněl rakovinou, a talentovaný Lovecraftův následovník Ramsey Campbell stylizuje povídku Korespondence Camerona Thaddea Nashe jako dopisy Lovecraftovi psané jeho horlivým obdivovatelem. V Černých křídlech Cthulhu tak můžeme zahlédnout, že v lovecraftovské tradici stále ještě přízračným způsobem žije duch Chambersova vynálezu, prokletého divadelního kusu Král ve žlutém.