Poezie ve zmučené krajině

Loňské sbírky Wittgenstein bije žáka Pavla Kolmačky a Malé exily Josefa Straky spojuje tematika chůze a meditace. V případě Kolmačkovy čtvrté sbírky se přímo zdá, že vznikala „na cestě“. Častým motivem je chůze, která se stává formou meditace, metaforou pouti, směřování ke smyslu, Bohu, ale i sobě samému: „Je třeba bdít, být, kráčet“. Takové úsilí nemusí mít žádný zřetelně rozpoznatelný výsledek, splývá však s naplňováním pozemského údělu: „Neustávám. A nejsem dál a nejsem blíž./ A přece, ať jsem kde jsem, ať jdu kam jdu:/ Jeruzaléme, stále se přibližuji.“

Rozměry reality

Chodec Kolmačkových veršů se pohybuje v krajině. Mnohdy jde o krajinu zanedbanou, zpustlou, zmučenou a zohyzděnou, vystavenou pronikání soudobé civilizace, stožárů elektrického vedení, supermarketů, aut a benzinových pump, ale přece jen si uchovávající svou sugestivitu a sdělnost. Přírodní skutečnosti předznamenávají i utvářejí náš život, nesou v sobě přirozenou krásu a zároveň vystupují jako šifry něčeho skrytého a zavinutého. Básník je s krajinou svázán, stává se její součástí – podle Kolmačky jsme „zapleteni v motýlím těkání, v pukání hrušňové kůry, v růstu podhoubí, dechem spojeni s vrabci, s duby, opředeni světelnými vlákny, plni země, ohně, vzduchu a vody“. Všechny zdánlivě obyčejné přírodní děje se zvýznamňují, monumentalizují, povyšují se do věčnosti. Jejich prostřednictvím lze přistoupit k Bohu přímo, bez spekulace.

Hlášení o všudypřítomné věčnosti nám podává čas. Kolmačkův přístup k času připomene svatého Augustina – pohybujeme se na konci a zároveň na počátku času, završujeme jej i hrneme před sebou, ukončení jednoho se stává zrodem druhého. Přítomnost, minulost a budoucnost splývají. To nás přivádí k vědomí nesamozřejmosti obrazu, který je neuchopitelný a v okamžiku se obrací ve zdání, v přelud, v nic. Před očima pozorovatele se odehrává dění na hraně bytí a nebytí. Viditelné je znakem neviditelného. Obraz, jejž před sebou básník spatří, však nebývá zcela nahodilý – formuje ho univerzum našich vnitřních obsahů.

Z komplexu všech obrazů vyrůstá místo člověka ve vesmíru. Ve všednosti se tedy skrývá hloubka, každodennost poskytuje také příležitost k zastavení, úžasu, oslnění a ohromení. Květy zázraků rostou z bláta všednosti. Někde nedaleko nákupního centra náhle člověka zasáhne záře hvězdy: oslovení bytím, jež svou prudkou velkolepostí magnetizuje, vtahuje a vytrhuje. Střídání obou rozměrů reality iniciuje stálé tíhnutí k přesahu.

Nebezpečné hry

V Kolmačkově poezii je neustále přítomné napětí mezi pozicí svědka a účastníka. Subjekt registruje své jistoty – rodinu, domov, teplo a bezpečí domácího krbu, kontinuitu své dráhy. Stále si však uvědomuje neodstranitelnou vratkost života – na jednom místě se dokonce stylizuje jako provazochodec. Přece jen tu pobýváme jako hosté, sami sobě záhadní, usilující o celistvost, ale stále znovu narážející na své limity i tragickou dvojlomnost. Proto chce být Kolmačka „sám sobě na stopě“ a tematizuje vystoupení ze sebe samého, rozdvojení, konflikt a srážku se svým alter egem, které se třeba až děsivě liší od toho zjevného a manifestovaného. Možná ovšem není o co stát a dohnat sebe samého přinese jen deziluzi. Jenže člověk rád hraje ošidné a nebezpečné hry.

Vždy je však nutné mít cit pro vnitřní hlas, jenž může zastupovat i hlas boží. Filosof z titulu sbírky proslul slavnou větou plně rehabilitující mlčení jako reakci na přítomnost fenoménů, o nichž nelze mluvit. Taková je ostatně i metoda Kolmačkovy poezie, jež je ponořená do ticha, obestírá se tichem, žije jím. Je tu však i důvěra v řeč a její smysl. Za řečí se nachází už jen zásvětí, o němž nemůžeme a neumíme vypovídat: „Za řekou řeči je ticho, tma.“

Kolmačkův básnický jazyk je různorodý, střídají se polohy meditativní reflexe, bohatě imaginativní pasáže, fragmenty snů, texty připomínající zenové básně: „Sněžení přešlo v déšť, kruh ruší kruh/ na rozvodněné řece.“ Autor dosahuje působivosti a významové plnosti při zdánlivě oproštěné faktuře. Jeho lyrika konfrontuje civilní a vznešené, venkov a město, sen a realitu, věcnost a extázi, duchovní a tělesné, já a ne­já, časnost a věčnost. Proti harmonii stojí napětí a neklid – naším úkolem je procházet obojím a trpělivě hledat ideální podobu jejich vztahu.

Život se vypíná

Tvorba Josefa Straky se může s Kolmačkou měřit tematikou, intenzitou, ale nikoli svým založením. Místo Kolmačkova důrazu na řád a tajemství obsahuje entropie a odcizení. Jeho básnická kniha Malé exily umanutě obkružuje vyhoštěnost moderního člověka, jehož základními a určujícími vazbami jsou město a cestování. Město nikoli jako vlídný příbytek pospolitosti, nýbrž jako generátor a akumulátor vzájemně nespojitého ruchu a odlidšťujícího provozu. Cestování nikoli jako soustředěné směřování či pouť, nýbrž přesouvání z místa na místo a neurotické těkání od ničeho k ničemu. Člověk sice občas může v průzoru vteřiny cosi zahlédnout, ale už nezvládne něco skutečně nazřít a někam skutečně vstoupit – lapá segmenty a útržky, ale není v jeho možnostech rekonstruovat celek (snad jen básníkovi se tu a tam podaří vydolovat obtížně srozumitelnou, ale případnou aso­­­cia­ci). Ode všeho jsme spolehlivě odděleni clonou skla a prázdných výrazů: „Nejsem nikde, cosi se ztrácí.“ Je to „život, který se tak nějak životu ani moc nepodobá“. Straku inspirovalo zejména Německo, ale prostředí je zaměnitelné – může jít o libovolnou západní metropoli.

Spíše než lidé se zde míjejí osoby – v ulicích, na eskalátorech, ve vagónech a autobusech, opuštěné, mlčící, schoulené do sebe. Lidé stále někam odcházejí či spíše jsou jakýmsi mechanismem vypuzováni. Nivelizace si přizpůsobuje individualitu k obrazu svému: „jako bych procházel městem průzračných lidí/ průsvitných a vydezinfikovaných“. Chao­tická a neúprosná perpetualizace se jeví bezvýchodně, snad je však pro leckoho i úlevná. Svět je nějak „přednastavený“ a protestovat lze jedině nezájmem a lhostejností. Neutuchající komunikace pomocí moderních technologií nevede k žádnému cíli: „slova, rozhovory/ a pak si zas píšeme vzkazy, kdesi se potkáváme/ místa a časy nejsou důležité/ netušíme vlastně vůbec nic“. Život je něco, co se zapíná a vypíná – a možná to někdo dělá za nás. Vztahy jsou zpřetrhané a chatrné, čas k bytí se vyprázdnil, prostor přestal být majetkem člověka a stal se majetkem systému.

Exil už není, co býval

Strakova poezie ukazuje, že pozadí této roztříštěnosti není zdaleka nevinné a že spektákly odcizování nejsou spontánní, ale ani nezbytné: „v usebrané společnosti/ hrané kacířskosti/ všechno je ale tak nějak domluvené/ ve smlouvě se světem, který funguje/ jakákoliv rebelie je zde připlácnutá na stěnu/ jako reklamní plakát/ další heslo, další marketingová strategie“. Od nezakotvenosti a zmatku se zdánlivě není kam pohnout, staré zmizelo a nové ještě nepřišlo, „prodléváme v tápajícím stavu“, dezorientovaně bloudíme kdesi v mezidobí a meziprostoru. Bez vlastního přičinění byl člověk vyexpedován do exilu, ale ani exil už není, čím býval – tedy nesnadným, ale úlevným únikem. Nikde nelze být v pravém významu doma.

Svou pozorností ke kolotání města se Straka přibližuje Petru Královi, byť s větším akcentem na chlad a úzkost, existenciálním tázáním má blízko k některým momentům poezie Jiřího Golda. Jedinečným způsobem zachycuje ono rozpačité a neurčité klubání pocitu odpovědnosti za neúnosný stav světa. Třeba ještě může povstat vůle setřást paralyzující ustrnutí a nalézt novou odvahu ke změně.

Autor je literární kritik.