Poněkud okoralé chlebíčky

Zatím se zdá, že soubor 11:55, neboli „Za pět dvanáct“, je souborem zahajovacím. Dva­­náct absolventů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kteří se po stu­diích nerozprchli do pražských či krajských divadel, ale zůstali pospolu ve snaze prosadit se s vlastní autorskou tvorbou, otevřelo loni v říjnu znovuobnovenou premiérou inscenace Hodní chlapci nový pražský prostor Venuše ve Švehlovce a v polovině letošního dubna svým aktuálním počinem Střepy a chlebíčky zase po zimní pauze zahájili cirkusácká Jatka78.

Skupina má za sebou poměrně výrazný úspěch právě s inscenací Hodní chlapci, jejíž předlohou je Burgessova studie násilí Mechanický pomeranč. Také Střepy a chlebíčky měly skvělou příležitost stát se výstavním zbožím souboru – režie se opět ujal oceňovaný Jan Mikulášek a do hlediště Jatek78 přilákalo jarní zahájení programu více lidí, než bývá na premiérách zvykem.

Češství v kostce

Soubor se v inscenaci Střepy a chlebíčky rozhodl představit jakýsi obraz soudobého češství. Tvůrci o hře tvrdí, že takto vidí naši dobu mladá česká generace, že toto o nás vypovídají nejrůznější kauzy, ať už bulvární či serióz­ní. Inscenace není postavená na jasně rozlišitelné narativní lince, jediné, co by se dalo považovat za příběh, je poměrně zdařilý refrén – opakující se a gradující motiv kolonizace Marsu, jíž se jedna z postav hodlá zúčastnit a nakonec se jí to za nesouhlasného čecháčkovského žvanění rodiny skutečně podaří. Cestu na Mars lze chápat jako útěk před vším tím blátem, kterým se u nás lidé musí brodit. Aspoň soudě dle událostí, které podle tvůrců stálo za to vybrat.

Zajímavé je, že v té spoustě příběhů, které měly hýbat českou společností, chyběl jediný, který by se dal považovat za pozitivní. Jako by českou společnost zajímaly pouze sebevraždy umělců a „hrozba“ přílivu imigrantů. Představení zasazené do kulis obyčejného pokoje je sledem v podstatě nenavazujících obrazů, demonstrujících české slabosti, stereotypy a mediální kauzy od xenofobie přes smrt Václava Havla až po nedávný masakr v Uherském Brodě.

O čem se vypráví?

Se snahou v kostce pojmout nějaké důležité období národa se v poslední době na jevišti setkáváme často – připomeňme aspoň Europeanu Divadla Na zábradlí nebo zpracování esejistické knihy Floriana Illiese 1913 v Divadle v Dlouhé či souborem Tygr v tísni ve Vile Štvanice. Všechny zmiňované projekty se musely vyrovnat s problémem, jak jednotliviny propojit v kompaktní celek – a více méně se jim to podařilo. Inscenace Střepy a chlebíčky šla však ve své fragmentárnosti tak daleko, až se poněkud vytratil důvod, proč vznikla. Pokud měly být jednotlivé výjevy z české minulosti podkladem ke kritice české nátury, skončilo se často u pouhého popisu či puberťáckého výsměchu (kauza Iveta Bartošová). A pokud šlo pouze o připomínku jednotlivých událostí, nač přidávat názor? Povedené obrazy střídaly scény nezdařilé či ohrané a někdy i nejasné – příkladem je scénka, v níž všechno, co člověk bere do ruky a s čím se setkává, je ihned pojmenováno nějakou značkou. Co na tom, když vyjma přírody má vše nějakého výrobce? Závěr hry patří Mikuláškovu oblíbenému, leč už tolikrát viděnému sledu krátkých výjevů oddělených zatmívačkami za doprovodu emotivní hudby, v nichž herci opakují nějaký pohyb nebo se nějak radikálně proměňuje jejich postava, což pozoruhodným způsobem dynamizuje a melancholizuje celé vyprávění.

Střepy a chlebíčky jsou první inscenací 11:55, za níž stojí skutečně pouze samotný soubor bez dozoru DAMU. Přes všechny výtky mělo představení spád, a i když ne vždy všechny přechody naplnily režisérův záměr, snaha o originalitu zůstala patrná. Problém je, že není vůbec jisté, o čem se vlastně vypráví a zda inscenace vznikla kvůli nějakému sdělení. Proto zůstal pocit střepů trochu tupých a chlebíčků trochu okoralých.

Autor je literární a divadelní kritik.