Umírající zvíře

V Evropě proběhla v posledních deseti letech změna, která rozdělila krajní pravici na dva relativně nesmiřitelné celky. Jeden představuje „tradiční“ krajní pravice v podobě stran typu maďarského Jobbiku nebo řeckého Zlatého úsvitu. Jejich ideologie je založena na více či méně přiznané xenofobii, rasismu a antisemitismu, s jasným odkazem k fašizujícím kořenům a s ekonomickým programem stojícím na vizi sociálního státu, jehož výdobytky jsou určeny „jen pro bílé“, respektive pro příslušníky určité etnické, jazykové, národní nebo rasové skupiny. Tímto způsobem byla krajní pravice v zásadě designována od konce druhé světové války. V novém tisíciletí však došlo k významným změnám a nástupu „nové“ krajní pravice, která se v řadě věcí odlišuje.

Ideový koktejl

Tento proces odstartoval v roce 2002 holandský politik Pim Fortuyn, který postavil svou politiku na kritice přistěhovalectví. To by samo o sobě nebylo nijak zvláštní. Šlo však zároveň o kritiku islámu, jejž Fortuyn označoval za „zaostalé náboženství“. Kromě toho propojil liberální až libertariánský ekonomický étos s prvky nacionalismu a populismu a současně se nijak netajil tím, že je gay, čímž zamotal hlavu všem, kteří se ho snažili umístit do dosud vcelku jasně vymezené škatulky „krajní pravice“. Úspěch této kombinace jasně naznačil, kudy se bude ubírat další vývoj evropského populismu. Fixace na islám dovolovala vymezovat se bez nebezpečí nařčení z rasismu vůči imigraci a navíc umožnila využívat rétoriku obrany lidských práv, která byla do té doby spojována spíše s politickou levicí. Vznikl tak ideový koktejl, který byl podstatně stravitelnější než hrubý a násilný rasismus tradiční fašizující pravice. Antiislamismus měl ještě jeden – původně možná nezamýšlený – důsledek. Odpor vůči islámu vedl obvykle k pro­izraelským postojům, což prohlubovalo propast mezi novým antiislámským populismem a tradiční fašizující krajní pravicí.

Na tomto ideovém půdorysu se v ­Evropě zrodilo několik uskupení: v Holandsku na­­stoupil Geert Wilders a jeho Strana pro svobodu (PVV), v Anglii začal získávat podporu Nigel Farage a jeho Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) a v Německu vznikla Alternativa pro Německo (AfD). Všechny tyto formace navíc spojuje silné euroskeptické zaměření. Na druhém konci krajně pravicového spektra stojí Národnědemokratická strana Německa (NPD), Britská národní strana (BNP), řecký Zlatý úsvit a maďarský Jobbik. Mezi oběma póly se pak pohybují strany jako holandský Vlámský zájem, Svobodná strana Rakouska (FPÖ), Švédští demokraté, italská Liga Severu a Dánská lidová strana. Specifické místo zaujímá francouzská Národní fronta, která se pod vedením Marine Le Penové snaží posunout od pravého okraje do skupiny etablovaných politických stran. Daří se to zatím jen částečně, přičemž Národní fronta kvůli své minulosti naráží na nevraživost takových stran, jakou je právě UKIP.

Paralelně s tímto vývojem probíhá soustavná marginalizace významu hnutí skinheads, respektive jeho rasistické části. Významná část aktivistů se vyhýbá zprofanované image pouličních násilníků a volí buď jiné subkulturní vzorce, nebo na vizuální uniformitu úplně rezignuje, jak to vidíme u nových skupin typu italských Casa Pound či francouzské Generace identity.

Soumrak skinheadů

Přestože nelze tvrdit, že by se změny, k nimž došlo na evropské krajní pravici, odrážely na vývoji české scény přímo, je i u nás patrný posun, který v mnoha směrech odpovídá tomu, co vidíme na evropské úrovni. Dá se říct, že krajně pravicová scéna v současnosti v Česku téměř neexistuje, anebo přinejmenším nevyvíjí žádnou významnější aktivitu. Stejně jako v Evropě, také u nás pozorujeme marginalizaci skinheadské subkultury. Většina hudebních skupin s touto subkulturou spojených přestala koncertovat a těch pár zbývajících hraje obvykle pro několik desítek posluchačů.

Souvisí to s vývojem, který proběhl v neonacis­tické části krajní pravice. Zhruba od roku 2004 zde dochází k přebírání modelu autonomního nacionalismu, který k nám přišel z Německa. Jeho cílem bylo modernizovat neonacistickou scénu, omezit represe a nalézt pro neonacisty nová témata i novou image. Postupem času se tuzemský autonomní nacionalismus vyprofiloval v samostatnou ideologickou platformu, která se blížila evropskému neofašismu – charakteristický je odklon od rasismu a přinejmenším verbální příklon k sociálním aktivitám. Opuštění skinheadské image umožňovalo aktivistům tohoto směru bez problému vystupovat na veřejnosti a otevřenost novým tématům (ekologie, práva zvířat) i subkulturním vlivům (hip hop, graffiti) měla oslovit širší publikum než původní důraz na skinheadskou uniformitu, machismus a primitivní rasismus. Ukázalo se ale, že právě tento trend byl nakonec pro krajně pravicové skupiny zhoubný. Přestože se v první chvíli zdálo, že nastoupená cesta vyvede aktivisty autonomního nacionalismu z ghetta pivních rasistů a uctívačů Adolfa Hitlera, ve skutečnosti měl nový trend za následek hluboké rozštěpení krajně pravicové scény a její následný úpadek. Ukázalo se, že uniformita a machismus jsou přesně ty momenty, které přiváděly do řad neonacistů nové tváře, a ochota otevřít se novým vlivům vyvolala silně negativní reakci „staré gardy“ rasistických skinheadů. Tento spor nakonec neonacistickou scénu zcela paralyzoval. Ochota akceptovat hudební směry jako hip hop, inherentně spojené s černošskou kulturou, vedly ke zpochybnění základního neonacistického konsensu ohledně kulturní impotence podřadných ras a ochota akceptovat umělecké směry spojené se svobodomyslným prostředím subkultur orientovaných spíše levicově narušovala představu o kulturotvorné nadřazenosti árijců. Svou roli sehrál i generační konflikt, protože nové trendy byly oblíbené zejména u mladší generace aktivistů. Výsledkem byl postupný rozklad autonomních nacionalistů, doprovázený faktickým ukončením činnosti Národního odporu (přestože se o něm ze setrvačnosti ještě občas mluví v médiích).

Zbývající aktivisté se – a zde již skutečně pod přímým vlivem vývoje v Evropě – pokusili vytvořit českou verzi francouzské Generace identity, což se ale nesetkalo s větším úspěchem. Skupina se formálně distancuje od rasismu, ale současně volá po „homogenním národu“ a tvrdí, že identita je spojená s etnicitou a biologickým základem (tedy jinými slovy s rasou), což ovšem neumožňuje jinou interpretaci, než že jde o vytvoření rasově čistého národa. Generace identity je navíc ve sporu s další skupinou, která vznikla kolem bývalých aktivistů autonomních nacionalistů. Jde o organizaci Pro­Vlast, jež staví na českém nacionalismu a úzkostlivě se vyhýbá jakémukoli spojení s rasismem či neonacismem. Obě skupiny jsou ovšem nejaktivnější na internetu a reálně podle všeho nesdružují více než několik desítek aktivistů.

Co s antiislamismem?

Dělnická strana (nyní Dělnická strana sociální spravedlnosti) se po vlně mediálního zájmu, spojeného zejména s demonstracemi ve vyloučených lokalitách, snaží chytit druhý dech, ale dlouhodobě její podpora ve společnosti klesá. Oboustranně výhodná spolupráce mezi Dělnickou stranou a skupinami autonomních nacionalistů z období let 2007 až 2009 je minulostí a ukazuje se, že strana kromě protiromské agendy nemá de facto nic, co by mohla nabídnout. Pokusy přiživit se na současné vlně islamofobie skončily neúspěchem a dokonce ani romské téma již nepřitahuje dostatečnou pozornost. Strana se potýká s nedostatkem členů a v současném politickém prostředí nehraje významnější roli.

Skupiny ultrakonzervativního nacionalismu, jakou byla iniciativa DOST, po odchodu Václava Klause z pozice prezidenta ztratily svého nejvýznamnějšího spojence a v současné době v podstatě nevyvíjejí žádnou činnost.

Stejně jako v Evropě lze však také v Česku pozorovat nástup nového fenoménu, kterým je antiislamismus, u nás reprezentovaný zejména skupinou lidí kolem facebookového portálu Islám v České republice nechceme (IVČRN). Tato skupina po několika letech internetové existence na přelomu loňského a letošního roku několikrát dokázala, že umí přitáhnout výraznou pozornost, byť spojenou zejména s vyhrocenou situací po útocích na pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo. Skupina ale nemá v pravém slova smyslu politický program a vykazuje poměrně vysokou míru vnitřní heterogenity, která vede k rozporům mezi jednotlivými frakcemi (například mezi ateisty a křesťany). Zdá se, že do budoucna hlavními tématy na české krajní pravici budou romská problematika a antiislamismus. Ostatní krajně pravicová témata českou společnost zatím příliš neoslovují.

Autor je politolog.