Daniel Lopatin, působící pod pseudonymem Oneohtrix Point Never, vydal loni na podzim materiál, který se velmi zásadně liší od všech jeho předešlých počinů. Dotýká se možná nejintenzivnějšího a nejiracionálnějšího období v životě člověka: puberty.
Poslední přírůstek v diskografii Oneohtrix Point Never, deska nazvaná Garden of Delete, ukazuje, jak svobodně a reflexivně lze tvořit, pokud si dovolíte mírně ukročit nejen z očekávání vašeho publika, ale dost možná i svého vlastního. Poprvé totiž můžeme mít pocit, že v New Yorku usazený hudebník Daniel Lopatin není pouze syntezátorovým nerdem, který nechává promlouvat analogové i digitální nástroje v nových jazycích a souvislostech, ale je schopen i hluboké, rozumem nepříliš kontrolované introspekce. Dokáže z ní vytěžit maximum a posunout svoji tvorbu překvapivě emotivním a narativním směrem. Zároveň jde o album poměrně přístupné a v Lopatinově tvorbě dost možná přelomové.
Deska se údajně začala mentálně formovat během amerického turné v roce 2014, na němž Oneohtrix Point Never předskakoval kapelám Nine Inch Nails a Soundgarden. Právě z této zkušenosti zřejmě pochází goreový, až noiseový zvuk, v kontextu Lopatinovy tvorby celkem invazivní, který jsme mohli slyšet hned v prvním singlu – I Bite Through It. Do hudebního materiálu se posléze otisklo i místo vzniku: malé sklepní studio bez oken v Brooklynu, v němž byl Lopatin bez podnětů zvenčí ponechán pouze svým vlastním vzpomínkám a mohl cele rozprostřít svoji fantasmagorickou emocionální mapu.
Celým albem prostupují mutace metaloidních riffů, jež rezonují u většiny dětí milénia. Kdo z nás (skoro)třicátníků si v době dospívání neodžil úsek, kdy doslova dýchal pro trapné numetalové slaďáky nebo otřesnou rapmetalovou kapelu, na něž si nyní vzpomene jen se studem? Přesto máme onen specifický zvuk pevně zasunutý v paměti a emoce, které dokáže po letech vyvolat, jsou mnohdy ochromující. Vokální a melodické linky i texty v bookletu evokují „písňovější“ formu, jakkoli jde o experiment na pomezí žánrového kombinatorického vizionářství a transverzálního hauntologického deníčku nočních můr a děravé paměti. Už se pasivně neprocházíme kolem delikátně sestavených ikeban, zátiší a chromových krajin předchozího alba R Plus Seven, ale jsme vtaženi do znepokojivého, napůl fantazijního, napůl autobiografického příběhového rámce, v němž se rozpouští imaginace společně s reálnými vzpomínkami a tvůrce splývá s hlavními postavami – extrémně aknózním pubertálním mimozemšťanem Ezrou a jeho psem jménem Void (česky Prázdnota).
Lepkavé drama
Podle prvního zveřejněného promotextu je Ezra, který se Lopatinovi zjevil jen tak zčistajasna, důležitým katalyzátorem. Avšak ve chvíli, kdy se stávají přáteli, bohužel Ezra zmizí a zanechá po sobě pouze MIDI soubory a odkaz na svůj blog, na němž nalezneme rozhovory jak s ním, tak s Lopatinem. Nemusíme si příliš lopotně domýšlet, aby nám bylo jasné, že jde o polemiku mezi starším a mladším Já. Ezra je jakýmsi groteskním elementem, spojujícím všechny přehnané znaky puberty s Lopatinovými sebeinterpretacemi z tohoto chaotického období.
Garden of Delete je nutno nahlížet nejen jako hudební album, ale především jako rozsáhlý umělecký projekt. Už samotné marketingové promo před vydáním – zmíněný propagační text, těžko čitelné weby a blogy, videoteasery, fiktivní hypergrungeová kapela Kaoss Edge (celý sebedestrukcí infikovaný vesmír, interagující skrze falešné twitterové účty) nebo uvolnění MIDI verzí tracků k volnému přetváření – dalece přesahuje běžnou PR komunikaci hudebního producenta. Samozřejmě se ale nejedná o one man show; Daniel Lopatin vždy inklinoval ke kolaborativním projektům. Ať už to bylo v hudebních tandemech s Timem Heckerem či Joelem Fordem nebo v posledních letech hlavně s vizuálními partnery, především s Natem Boycem a Jonem Rafmanem.
Nate Boyce, výtvarný umělec soustředící se na média 3D processingu a instalace, vizuálně doprovází živá vystoupení Oneohtrix Point Never již několik let. Tentokrát má na svědomí nejen vizuální složku performancí, ale dokonce je autorem hudby fiktivní kapely Kaoss Edge. Kanaďan Jon Rafman předloni vyrobil velmi znepokojivé video ke skladbě Still Life, letos zrežíroval dokonce dvoudílný, neméně působivý klip k singlu Sticky Drama, který se odehrává v alternativní RPG realitě a byl částečně natáčen přímo na Rafmanově samostatné výstavě v londýnské Zabludowicz Collection. Lehce posterizovaný obraz filmu rámovaný herním interfacem nás zavádí do příběhu nelítostné larpové bitvy. Hlavní lídr dětských válečníků se chystá ukořistit tamagočiorganismus, který spokojeně žije v pokojíčku mladé dívky. Jak děj graduje, z plakáty polepených zdí se začne nekontrolovatelně řinout zelený sliz. Sticky Drama odkazuje nejen ke kožním potížím během dospívání, ale hlavně k mocně se probouzející sexualitě a s ní spojenému proudění tělních tekutin. Jinak řečeno: k šoku z prvních ejakulací a polucí.
Koktejl pubescentní nejistoty
Album Garden of Delete nepřineslo jen nový zvuk, ale odstartovalo také změnu přístupu k živým vystoupením. Pasivní laptopářské postávání vystřídala potřeba větší interakce s publikem a přizpůsobivé světlo projektoru nahradily dvě nekompromisně konkrétní HD plazmy po obou stranách pódia a stroboskopy. Sekvence Rafmanových filmů a outtaků se prolínají s Boyceovými 3D animacemi, glyfickými texty z Ezrových blogů a záběry ze scifi hororů. Mezi obrazovkami Lopatin až neuvěřitelně identicky přehrává celé album za velké participace Boyce, který hraje část kytarových partů. Lopatin nejen že střídmě komunikuje, ale navíc naživo zpívá téměř všechny hlavní vokály. Pochopitelně s pomocí polosměšné zrůdičkovské distorze. Tento obrat k větší performativnosti a otevřenosti – ať už k médiím nebo posluchačům – jenom umocňuje osobní rozměr Lopatinovy aktuální tvorby a dokazuje, jak moc umělci záleží na její správné interpretaci. Přese všechnu subjektivnost je však Garden of Delete stále vysoce konceptuálním počinem. Lopatin používá mnoho sémantických odkazů a jazykových metafor: ze slov jako alien, Void, mutant, larping, Kaoss Edge nebo bioconfused namíchal celkem výživný symbolický koktejl pubescentní nejistoty a zmatení.
Nejdelší track, Mutant Standard, od něhož se odpichuje druhá, sonicky mohutnější polovina desky, velmi obsažně popisuje směs pocitů z procesu fyzické a psychické transformace a hrůzu, kterou při ní zažíváme. Naše tělo začíná měnit tvary a proporce, rašící ochlupení je příslibem brzkého konce dětství, ale tím pádem i nemilým důkazem o naší tělesnosti čili smrtelnosti. Vylučujeme podivné slizy a pachy a naše kůže nám připadá nechutná. Trávíme hodiny v koupelně před deprimujícím vlastním odrazem v zrcadle a nedíváme se na sebe, ale na něco, co se z nás stává. Přesto tu proměnu musíme přežít, protože jednoduše nemáme v moci ji zastavit. Děje se nám bez naší vůle, nutí nás ztrácet sebe samy a ve stejnou chvíli se opět se sebou identifikovat.
Jen já a Prázdnota
Garden of Delete je teoreticky do velké míry ovlivněno konceptem abjekce Julie Kristevy a filmovým žánrem hororu, na nějž v mnoha momentech odkazuje. Lítostivý track Child of Rage je přímo pojmenován po hororovém filmu, inspirovaném skutečnými událostmi, a stejnojmenném dokumentu o Beth Thomasové, která se v důsledku sexuálního zneužívání v dětství snažila všemu živému v okolí co nejbrutálněji ublížit. Ubohý malý vraždící freak, který ale nemá žádnou vinu na svém osudu, je ztělesněním matoucího emocionálního stavu při současně prožívaných pocitech děsu a soucitu.
Za pomyslný vrchol desky lze považovat více než šestiminutovou skladbu Freaky Eyes. Pastorální varhany stavějí epickou sinusoidu dotýkající se nezvratného momentu, kdy překročíte bod zlomu, rezignujete na dobré konce a definitivně zešílíte, anebo prostě jen přijmete pravdu o tom, kým nebo čím doopravdy jste.
Ezra je symbolem permanentní změny: svoji pubertu nikdy nepřekoná, je v ní zcela zacyklen. I když se stává „člověčím“, nikdy tento proces nedokončí. Jak sám říká: „Zbyl jsem jenom já a Prázdnota.“ Dříve či později každý z nás dojde do bodu, kdy se musí znovu postavit starým strachům a jeho vlastní Ezra si ho najde. Pokud se s vlastním vnitřním vetřelcem nekonfrontujeme a nepřijmeme jej, beznaděj, v níž jsme se potáceli v období před dospělostí, může velmi snadno protéct do let pozdějších a podrývat naši důvěru v sebe samé i ve svět kolem nás donekonečna.
Autorka je vizuální umělkyně.
Oneohtrix Point Never: Garden of Delete. Warp Records 2015.