Soundtrack k brutalitě doby

Londýnské vydavatelství Hyperdub je pověstné tím, že jeho šéf Steve Goodman alias Kode9 dává umělcům naprostou svobodu. Díky tomu v jeho diskografii najdeme jak intimní a osobní alba, tak i výrazně politicky laděné počiny. Do druhé skupiny patří nedávno vydaná druhá dlouhohrající deska Fatimy Al Qadiri, nazvaná Brute. Jejími klíčovými tématy jsou beztrestnost policejních zločinů, kriticky ohrožená demokracie a potlačované právo na veřejně vyjadřovaný nesouhlas. Ať už tvoří sólo nebo v rámci mezinárodní superskupiny Future Brown, jedinečný rukopis řadí Fatimu Al Qadiri k nejvýraznějším postavám současné elektronické scény. Zároveň je vůdčí osobností nové generace bojovníků, kteří chtějí klubovou hudbu používat jako zbraň proti neoliberalismu a fašizujícím tendencím současné politiky.

Baltimore, Ferguson, Filadelfie

Tvorba v New Yorku žijící kuvajtské multimediální umělkyně vždy vycházela ze silné potřeby komentovat a zpracovávat historii – ať už se jednalo o vlastní prožitou minulost nebo fantazie o exotických světech v posthumánní budoucnosti. Všechny předešlé releasy měly také jednotící politická témata: v případě Asiatisch (Hyperdub 2014) to byly kulturní apropriace a rasismus s maskou exotizace, na EP Desert Strike (Fade to Mind 2012) se zase vrací do dětství poznamenaného válkou v Perském zálivu. Novinka Brute je silným politickým komentářem k současnému akcelerovanému kapitalismu, systému, v němž majetek a hmotný růst jsou jedinou hodnotou a jenž si jako výkonný nástroj dohledu a represe zvolil ty, kteří mají „pomáhat a chránit“. Podobně jako Desert Strike byl hudební ozvěnou autorčiných válečných zážitků, i nové album je otiskem osobní zkušenosti. Tentokrát se týká momentu, kdy se Al Qadiri ocitla ve vysněných Spojených státech amerických, na do­­mnělé vlajkové lodi svobody, ale setkala se s přebujelým a militarizovaným policejním dohledem – například během protestů proti válce v Iráku nebo při událostech okolo hnutí Occupy Wall Street.

Al Qadiri v rozhovorech popisuje, že desku začala tvořit v době, kdy byla měsíc po operaci kolena upoutána na lůžko ve svém pokoji v Kuvajtu a z Twitteru se na ni valily temné zprávy, které se nedaly ignorovat: Baltimore, Ferguson, Filadelfie a hnutí #blacklives­­matter; rostoucí moc policie a její provázanost s politickým establishmentem; neochota řešit uprchlickou krizi humánně; nemožnost běžných civilistů dlouhodobě ovlivňovat své okolí. Brute je výpovědí o životě v iluzi demokracie. O tom, že Západ pomalu ztrácí své svobodné rysy a že humanistické základy, které by měly být podstatou demokratických zřízení, jsou čím dál křehčí. Podle Al Qadiri se západní demokracie pomalu proměňuje v totalitu. „A já vím, jak tenhle proces vypadá,“ říká.

Pocta protestujícím

Není pochyb, že Fatima Al Qadiri vydala svou zatím nejjistější a nejúdernější desku. Brute zní až monumentálně – jako sloučenina toho nejlepšího ze samplingu Desert ­Strike a fragmentů z vokálního šamanismu jejího raného projektu Ayshay, zkombinovaná se syntetickými atmosférickými plochami z Asiatisch. Ačkoli by se tato sonická syntéza mohla zdát překombinovaná, je tomu právě naopak. Dala by se popsat jako hutný minimalismus, nebo naopak strohý maximalismus. Působí jako socha osekaná na holou kostru. Je to ovšem skeleton jakéhosi obřího sauropoda, jehož duté kosti rozeznívají brutální události posledních let jako gigantické rohy. Miliony protestujících lidí se při každém vystoupení do ulic s tímto imaginárním pochodujícím monstrem setkávají tváří v tvář a Brute bylo koncipováno rovněž jako pocta těm, kteří mu kráčejí vstříc v prvních řadách demonstrací. Album obsahuje nezvyklé množství samplů z terénních nahrávek z pouličních protestů, zvuků policejních helikoptér a houkaček. Zámky a pouta zaklapávají a hlasy skrze LRAD [zvuková zařízení s extrémně dlouhým dosahem – pozn. red.] oznamují: „Toto shromáždění není nadále považováno za poklidné! Okamžitě opusťte ulice a vraťte se do svých domovů!“ Vzápětí z této „zvukové zbraně“ vystřelí ohlušující vysokofrekvenční siréna.

Fatimu Al Qadiri ale nezajímá jenom zvuk, je také úspěšnou vizuální umělkyní. Její tvorba osciluje mezi zkoumáním kuvajtské, potažmo blízkovýchodní identity v kontextu kapitalismu a konzumu a otázkami genderu a stereotypizace. Jakožto konceptualistka si uvědomuje, jak důležitá je sémiotika, a proto velkou pozornost věnuje vizuálu desky a samozřejmě názvům tracků, které zasazují zvuk do konkrétního sémantického rámce. Pro obal si vypůjčila motiv z díla Freedom (2015) Joshe Klinea – portrét Teletubbyho ve výstroji policejního těžkooděnce. Fotografie prošla výraznou postprodukcí Babaka ­Radboye, který dodal neživému objektu až frankensteinovskou sugestivitu.

Potřebuje aktivismus změnu?

Jakkoli se může zdát, že Brute je hlavně dílem angažovaným a burcujícím, ve skutečnosti je spíše mrazivě konejšivým soundtrackem k normalizované brutalitě naší doby. Masivně dunivé, naštvané skladby jako Battery, Blows nebo Breach střídají jemnější, posmutněle temné kompozice s unikátním smyslem pro krásu obsaženou ve zkáze. Fragmentation je až cinematickým ztvárněním scény, v níž posledních pár jedinců přechází po spálených troskách civilizace a cítí se vlastně smířeni a osvobozeni, protože už je konečně po všem. Krystalicky klenutý track Oubliette (francouzský výraz označující druh vězení, odvozený od slovesa oublier – zapomenout) zase evokuje bezčasí, které panuje v celách a věznicích. Čas přestane existovat a vězeň upadne v zapomnění – přestane existovat jakožto lidská bytost participující na společnosti.

Poslední, široce rozkročená emotivní skladba Power je esencí Al Qadiriny hudební tvorby – zledovatělé, grimem nasáklé syntezátory, apokalyptické dunivé basy, hutné atmosférické plochy a nepatrné melodické změny. Ústředním samplem je úryvek z rozhovoru s bývalou policejní seržantkou losangeleské policie Cheryl Dorseyovou, která zcela otevřeně hovoří o problémech spojených s policejní brutalitou, rasismem a opojením mocí. Atmosféra alba velmi přesvědčivě vyjadřuje pocity, v nichž se mísí vztek, odhodlání k odporu a zároveň beznaděj, které člověka zaplavují při pomyšlení na boj proti neochvějné pozici strážců veřejného pořádku.

Právo na protest a svoboda shromažďování vždy patřily k nejmocnějším silám určujícím dějiny. Za poslední léta zažila globální společnost nejmasivnější antikapitalistická a protestní hnutí, která však bohužel pro vládnoucí složky nic moc neznamenala. Policejními zásahy a represí je aktivismus zaháněn do kouta, kde se trpělivě domlouvá na formě svého protestu uvnitř mantinelů daných systémem. Je načase se zamyslet, zda protestní hnutí v této podobě neumírá a zda aktivismus nepotřebuje rekonstrukci a revoluci zevnitř. Možná je důležité také v jistém smyslu zrychlit a zahodit larpovací výstroj. Nové, důmyslnější příšery potřebují nové, důmyslnější a možná i důraznější formy rezistence, jinak budou ještěři na Wall Street dál pobaveně kynout demonstrantům se sklenkou šampaňského v ruce.

Na konci alba Brute slyšíme tříštící se sklo a těžko u toho nemyslet na křehkost demokracie. Je namístě se ptát, co se zračí v očích policejního Teletubbyho. Dívá se na probíhající apokalypsu s jiskrným vzrušením, nebo se slzami na krajíčku? Je horší on, nebo jeho stvořitel? Je tím, kdo se poslední projde po spáleništi?

Autorka je vizuální umělkyně.