Dilema jednoho socialisty

Jméno Jiřího Pelikána, českého socialisty a politika v emigraci, se dostalo do centra pozornosti po několika letech od jeho úmrtí opět loni v říjnu, když prezident Zeman vyznamenal Medailí za zásluhy I. stupně jeho manželku, herečku Jitku Frantovou­Pelikánovou. Po zveřejnění jejího jména se snesla na prezidentskou kancelář vlna kritiky za to, že chce vyznamenání propůjčit herečce, která měla na počátku šedesátých let blízké kontakty se Státní bezpečností a údajně donášela i na svého kolegu Jana Wericha (druhé tvrzení Frantová odmítá s poukazem na to, že se s Werichem nikdy v životě ani nesetkala). I kvůli dalšímu vyznamenanému, normalizačnímu ministrovi zemědělství Miroslavu Tomanovi, se říjnový ceremoniál nesl v duchu nekonečné diskuse o vyrovnání s komunistickou minulostí a smysluplnosti pětadvacet let trvajícího honu na tajné agenty. Sám Pelikán prošel posmrtně před šesti lety podobnou aférou, když vyšlo najevo, že jako mladý komunista pomáhal na přelomu padesátých a šedesátých let vylákat člena německého svazu liberálního studentstva do východního Berlína, kde byl dotyčný zatčen a posléze v Praze na několik let uvězněn.

Socialismus bez Moskvy

Těsně před loňskou aférou se objevily v knihkupectvích dvě knihy, které nabízejí hlubší vhled do Pelikánova názorového vývoje: téměř stostránkový rozhovor Jiří Pelikán – nepohodlný exulant s italským novinářem Antoniem Cariotim, pořízený několik měsíců před Pelikánovou smrtí v roce 1999, a edice dopisů, které si mezi lety 1974 a 1993 vyměnil s Františkem Janouchem, jedním z hlavních organizátorů zahraniční pomoci československým disidentům v době normalizace. Zejména první z nich ukazuje myšlenkový vývoj typický pro Pelikánovu generaci poválečných nadšených stalinistů, kteří po svém příklonu k revizionismu šedesátých let zvolili buďto existenci v disentu, nebo odchod do emigrace.

Jiří Pelikán si vybral druhou možnost a za své působiště zvolil Itálii, kde ho vázaly osobní vztahy ještě z doby, kdy byl předsedou Mezinárodního svazu studentstva a kde se v sedmdesátých letech neúspěšně pokoušel přesvědčit vedení Italské komunistické strany (PCI), aby veřejně odsoudilo invazi Varšavské smlouvy do Československa. PCI tuto inicia­­tivu soustavně odmítala, stejně jako ostatní západoevropské komunistické strany, přestože programově se cítily být s projektem demokratického socialismu spřízněny. Pelikán skrze své zkušenosti ukazuje, jak těžké bylo pro západní komunisty představit si socialismus nejen bez Říjnové revoluce a bez Lenina, ale i bez Moskvy – nebýt jejich podpory, cítili by se tváří v tvář materiálnímu úspěchu sociálně korigovaného kapitalismu západní Evropy jako nazí v trní.

Italští komunisté tento rozpor řešili alibisticky apelováním na Husáka a Dubčeka, aby se dohodli a netříštili společné síly. Příběh PCI je tak příběhem polovičatosti a neúspěšného kompromisu, při kterém s vidinou toho, že neztratíme nic, přijdeme nakonec o všechno – jak o materiální podporu Moskvy, tak o důvěry­hodnost v očích těch, kteří brali ideály socia­lismu za své. Na příkladu komunistických stran západní Evropy je vidět, jaký význam má pro levici rok 1989, který poslanec Miloslav Ransdorf nazval „Moháčem socialismu“, protože levici donutil formulovat své politické projekty v opozici vůči imperiálním politikám, a nikoli v závislosti na jedné z nich.

Politika a princip reality

Rozhovor Jiřího Pelikána s Antoniem Cariotim může sloužit jako vhled do dějin západní levice a jejího komplikovaného vztahu k východnímu bloku a k pokusům o nalezení demokratické varianty socialismu. Politika západních komunistů, jak ji Pelikán popisuje, je sympto­matická něčím, co bychom mohli nazvat „principem reality“. V soukromí západní komunisté své východní kolegy v emigraci opakovaně ujišťovali, že jejich požadavky podporují, zároveň ale argumentovali, že kvůli vnějším okolnostem „s tím nemůžou ven“ a musí oficiálně zastávat promoskevské stanovisko, aby neoslabili Sovětský svaz v boji proti společnému nepříteli. Vnímání sebe samých jako obětí okolností lze vysledovat i u těch, kteří se za železnou oponou stali nomenklaturními kádry proto, aby „pomáhali zevnitř“ a učinili policejní stát „lidštějším“.

Obdobný „princip reality“ je zřejmě vlastní moderní společnosti, ať je organizována v podobě „lidově demokratické“ nebo liberální. Současná doba staví člověka před jinou variantu téhož dilematu ideálu a reality – dnešní pokušení nezní „vstup do strany, jednou za čas jdi na schůzi a ono nějak bude“, ale „starej se jen o sebe, protože nikdo jiný to za tebe neudělá“. Vzpomeňme na slavný Žižekův výrok: „Dnes si dovedeme snáze představit konec světa než konec kapitalismu.“ Pod pojmem „kapitalismus“ zde rozumíme společenské konflikty, pro něž člověk nenachází jinou legitimní kanalizaci, než že je připíše své vlastní individuální neschopnosti. Pelikánovo svědectví o selhání části západní levice kvůli jejím ústupkům typu „nic za všechno“ staví levici současnou před podobnou otázku, zda se nechá zlákat vidinou „racionální středové“ politiky všeho a ničeho a přistoupí na tlaky nadnárodních hospodářských subjektů, nebo zda bude schopna jim čelit.

Autor je student historie.