Studie politologa Vladimíra Naxery je příspěvkem k problematice bývalé stranické patronáže i k současné diskusi o klientelismu. Názorně ukazuje, jak se korupce i její vnímání v průběhu let proměňovaly a jak probíhal mnohokrát deklarovaný boj proti ní.
„Totálně jste zdiskreditovali termín boj s korupcí. Když dneska politik řekne, že chce bojovat s korupcí, tak je směšný. Mě by zajímalo, co s tím uděláme, protože korupce skutečně je docela závažný problém každé společnosti.“ Autorem těchto slov, adresovaných členům Nečasovy vlády v dubnu 2012, je bývalý ministr zdravotnictví David Rath, v současnosti nepravomocně odsouzený na osm a půl roku nepodmíněně za přijetí úplatku. Bez ohledu na vyústění jeho kauzy si můžeme být jisti, že v tomto projevu se Rath trefil. Jeho zatčení jen stvrdilo nedůvěru české veřejnosti v to, že by někdo ze soudobé politické reprezentace myslel své odhodlání zatočit s klientelismem a úplatkářstvím vážně.
Programů boje proti korupci se u nás vystřídalo za poslední dekády několik a jejich dějiny sahají hluboko před listopad 1989. O skutečném rozsahu korupce si však můžeme těžko dělat byť i jen mlhavé představy. Pachatelů odsouzených po sametové revoluci je v poměru k rozsahu trestné činnosti jen málo, rozkrádači lidového vlastnictví odsouzení za dob socialismu pak nepředstavují ani příslovečnou špičku ledovce, třebaže se mezi nimi nacházeli i pozdější hrdinové transformace, například Ivo Rittig nebo Jozef Zelík. Určité formy korupčního chování byly navíc nezbytným předpokladem toho, aby nedostatková ekonomika pozdního socialismu vůbec mohla fungovat a zajišťovat občanům alespoň nezbytnou míru konzumu. Ve veřejných projevech nicméně byla deklarována snaha vůči „protisocialistickému chování“ zakročit. Boj s korupcí poprvé vyhlásilo předsednictvo Ústředního výboru KSČ v únoru 1983 v Dopisu k prohloubení účinnosti boje proti porušování zásad socialistické zákonnosti, morálky a disciplíny. Jak tento boj probíhal v následujících třech desetiletích, se snaží ve své práci Korupce v komunistickém režimu a v průběhu postkomunistické transformace postihnout politolog Vladimír Naxera.
Užitečná syntéza
Naxerova kniha se věnuje především typologii korupčního jednání a jeho výskytu. V panující záplavě společenskovědní literatury, o níž je takřka nemožné udržet si podrobný přehled, představuje tato publikace, opírající se hlavně o sekundární odbornou politologickou literaturu, užitečnou syntézu dosavadních prací o fungování korupce v moderní společnosti s důrazem na český kontext. Pokud by si čtenář chtěl udělat hlubší představu například o způsobech korupce, které se uplatňovaly během okrádání účastníků české privatizace, měl by si četbu ještě doplnit o ekonomické analýzy od Tomáše Ježka v knize Zrození ze zkumavky (2007) či Zdislava Šulce v jeho Stručných dějinách ekonomických reforem (1998).
Naxera nepodléhá zjednodušujícímu pojetí korupce jako nadhistorického zla – korupční jednání se konfiguruje vždy ve společenských souvislostech dané epochy. Tak například to, co dnes rozumíme pod pojmy uplácení a klientelismus, bylo v tradiční společnosti 16. století běžnou součástí života členů šlechtické a panovnické správy. Rozdíl tehdejší praxe oproti modernitě spočívá v tom, že ekonomické využívání drženého úřadu k osobnímu prospěchu je dnes chápáno jako nelegitimní, jinými slovy, našimi životy vede ostrá hranice mezi soukromým a veřejným.
Mezi nimi a námi
Součástí ideologie komunismu bylo tuto hranici zrušit, respektive ji učinit bezpředmětnou, protože ve společnosti materiálního dostatku nebude potřeba využívat výhod plynoucích z lepšího přístupu k přerozdělovacím procesům. Naxera ukazuje, jak byl v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let ve společnosti diskreditován pojem „veřejného“, který se stal pouhou zástěrkou pro neprůhlednou houštinu soukromých zájmů. Kritika tohoto systému a s ním i odsouzení státu jako něčeho, co stojí proti zájmům občanů, byla poté jednou z hlavních ideových zbraní nastupujícího neoliberalismu devadesátých let. Ten úspěšně reprodukoval normalizační rozpor mezi „nimi“ (rozuměj státem) a „námi“ (obyčejnými lidmi), který před listopadem 1989 dovoloval ospravedlnit drobné rozkrádání ze společného majetku a po něm zase pomohl odmítnout snahy o kontrolu přílišné akumulace kapitálu jako nežádoucí cestu do otroctví.
Pokusy vrátit důvěru občanů ve stát v České republice periodicky krachují. Generace dnešních padesátníků prožila svůj produktivní věk na pozadí neustávajícího boje proti klientelismu a za rovná pravidla hry pro všechny, ať se odehrával pod vlajkou budování reálného socialismu nebo demokratického kapitalismu. Zároveň tato generace nedávno vynesla k moci uskupení ANO, jehož politické vítězství lze chápat jako další, kvalitativně novou etapu stále pokračujícího boje s korupcí vedeného ve jménu nespokojených občanů. Ať už je pro nás Andrej Babiš ztělesněním klientelismu nebo naopak (ještě stále?) boje proti němu, jeho politický vzestup ukázal, že tažení proti korupci zdaleka nekončí.
Autor studuje historii.
Vladimír Naxera: Korupce v komunistickém režimu a v průběhu postkomunistické transformace. Doplněk, Brno 2015, 244 stran.