„Německá společnost je stále více protiislámská, práh tolerance vůči rasistickým výrokům se nebezpečně posouvá, a pokud někdo slovně napadá muslimy na veřejnosti, nemusí dnes počítat s žádnými následky.“ To jsou slova předsedy Centrální rady muslimů Aimana Mazyeka, o kterých informoval deník Die Welt 25. prosince. Mazyek je pochopitelně znepokojen. Tento syn syrského otce a německé matky, který je ve funkci od roku 2010 a patří k zastáncům intenzivního křesťanskoislámského dialogu, cítí posílení této tendence především po útocích Islámského státu v Paříži, a to hlavně mezi přívrženci hnutí Pegida a v řadách voličů Alternativy pro Německo (AfD). Jeho organizace je proto v dialogu s policií, aby se pohnutky trestných činů mohly definovat a statisticky vyhodnocovat jako protiislámské. Tento akt bude pro policejní vyšetřovatele velkou výzvou a v rámci denní agendy bude víceméně nezvládnutelný. Už teď má německá policie problémy definovat trestný čin jako rasistický, a pokud bude ještě muset „vypilovat“ svou terminologii a rozlišovat „antisemitské“, „rasistické“ nebo „protiislámské“ pozadí, práci jí to rozhodně neulehčí. Naštěstí Mazyek není z těch, kteří by jen a pouze nekriticky vyčítali německé společnosti imanentní protiislamismus a žádali po státu nápravu. Nezamlčuje rostoucí problém islámského extremismu v Německu a navrhuje konkrétní kroky k jeho alespoň částečnému odstranění. Zapojit se musí školy, rodiny, mešity i sportovní kluby a také je nutné vychovat mnohem více imámů, kteří se narodili a vyrostli v německém kulturním prostředí. „Import imámů“, který se v Německu provozuje, je velmi kontraproduktivní, protože tito duchovní za prvé neumějí vůbec německy a za druhé si s sebou přivezou představu o islámu, která odpovídá Ankaře či Káhiře, ale ne Německu. Muslimové se podle Mazyeka musí stát částí německé společnosti a v tom podle něj udělali v posledních patnácti letech velké pokroky. Islamismus mohou nejlépe porazit muslimové sami. Proto je Mazyek rozezlen, že teprve dnes, čtrnáct let po zářijových útocích na World Trade Center v roce 2001, si všichni uvědomují, že je třeba získat v boji proti islamismu muslimy jako partnery na svou stranu.
Evropa? Jaká Evropa? Tuto otázku si kladou v článku deníku taz uveřejněném 27. prosince Manuela Boatca a Julia Rothová. Na pozadí uprchlické krize je třeba se zamyslet nad tím, jak je Evropa dnes definována a zda není její současná sebereflexe na obtíž. Evropa je podle autorek zaměřena zcela sama na sebe. Její exponenti si rozumějí exkluzivisticky jako „my“, tedy moderní, pokrokoví a silní zástupci Západu, vůči kterým stojí „ti druzí“. Povaha a vlastnosti „těch druhých“ se mění v čase a ve specifickém historickém kontextu. Zatímco do převratů v letech 1989 a 1990 protipól evropské západní civilizace představoval Sovětský svaz a východní blok, od září 2001 se jej Evropané snaží nalézt v Orientu, tedy v muslimské civilizaci. Autorky hovoří o „výzvě islamismu“ pouze jako o diskursivní konstrukci povýšené Evropy, která byla myšlenkovou náhražkou již vyčpělé komunistické hrozby. Jejich teze je ovšem velmi odvážná a dosti fatální, protože veškerá reálná nebezpečí posuzuje jako výplod choré a nabubřelé evropské mysli, která si tak dlouho zoufale hledala nepřítele, až jej našla v islámu, potažmo v civilizačně podvyživeném Orientu. Tato redukce je snad možná v akademickém prostředí, zcela odcizeném realitě, které je v Německu naštěstí zřídka k nalezení, ale aktuálním reálným problémům je – mírně řečeno – vzdálená a ani jako analýza jejich příčin nepřesvědčuje.
Šestatřicetiletá Lisa Nienhausová se v článku Děcka, to byl teda rok, zveřejněném ve víkendovém vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung, zabývá demografií v Německu. Věk uvádí vědomě. Protože když se narodila, byl průměrný věk obyvatelstva 36 let. Dnes, přesně o 36 let později, narostl na 46 let. Proto se údajně cítí stále mladá. Nicméně společnost stárne, a to velmi citelně. Ale má i dobré zprávy. V Německu se v roce 2014 narodilo tolik dětí jako naposledy před deseti lety. Na jeden pár teď připadá 1,47 dítěte, což sice nestačí na zastavení stárnutí, ovšem „aspoň tak“. Stabilní německá ekonomika, výstavba dětských školek a poměrně vysoké příspěvky na děti – to vše dnes pozitivně ovlivňuje u mladých lidí „chuť do plození“. Pro omlazení společnosti existují i dobré ekonomické důvody. Třeba ten klasický: na penze je třeba někde vzít, takže vzhledem k rapidně rostoucímu počtu důchodců si buď utáhnou opasky důchodci, anebo ti mladí, kteří musí jejich důchody financovat. Dalším důvodem je rozhazovačnost mladých. Oni totiž moc nešetří a raději konzumují. To sice rozezlí jejich rodiče, ale podpoří spotřebu v rámci Německa. Navíc nebývají fixovaní na jedno místo, což posiluje flexibilitu pracovního trhu. Německo děti a mladé potřebuje a v dalších letech potřebovat bude. Autorka jde ale v požadavcích o krok dále a volá po zesílení role otců ve výchově a také po prodloužení pracovní doby ve školkách a jeslích. Dodnes nesou hlavní tíhu matky a mnohdy obětují svou kariéru. Nienhausová chce, aby kariérou platili také otcové a o děti se prostě více starali – na úkor své pracovní doby. A školky? Ty musí mít otevřeno mnohem déle než do 17 hodin.