Pohnuté dějiny jedné fakulty

Historik Josef Petráň se ve své odborné práci tradičně zaměřoval na hospodářské a sociál­­ní dějiny novověku i mikrohistorické studie. Jeho nejznámější kniha Staroměstská exekuce (1972) zaujala v době svého vydání i širší veřejnost. Nebylo tomu tak pouze díky autorovu přístupnému stylu vyprávění, nýbrž i kvůli aktualizaci tématu porážky stavovského odboje v posrpnovém období. Také Petráňovo obšírné líčení historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jež vyšlo pod názvem Filozofové dělají revoluci, by mohlo přispět k rozsáhlejší společenské diskusi.

V nejnovější práci si Petráň vytkl úkol značně ambiciózní. Pokusil se podrobně popsat dějiny Filozofické fakulty v letech 1948–89 v kontextu změn společenského a politického vývoje, zachytit osudy jednotlivých pedagogů i studentských aktivistů a zároveň ­zaznamenat proměny systému vysokého školství. V knize se tak střídají úvahové pasáže s biografickými, či sociologickými analýzami univerzitních statistik. Autor se opírá o značné množství pramenného materiálu (většina pochopitelně pochází z archivního fondu Univerzity Karlovy), stejně tak i o nejnovější práce střední a mladší generace historiků, zabývající se moderními dějinami vysokého školství. Na mnohdy pohnutou, více než čtyřicetiletou historii se však Petráň zároveň dívá z pozice pamětníka.

Skrývání autora

Právě dvojznačná role pamětníka i historika v jedné osobě se při líčení univerzitních peripetií ukazuje jako problematická. O své vlastní činnosti na univerzitě se Petráň zmiňuje na téměř devíti stech stranách velmi sporadicky, svůj vlastní pohled pak před čtenářem spíše tají. Celý způsob vyprávění, koncipovaný v duchu objektivistické historiografie jako pohled sine era et studio, tak nevyznívá příliš důvěryhodně. Petráň několikrát upozornil, že nechce hrát soudcovskou či ,,kádrováckou“ roli, hodnocení charakteru nebo morálního profilu univerzitních protagonistů se však vyhnout pochopitelně nemohl. V reflexi své vlastní činnosti přitom zůstal velice skoupý. Označuje se za člověka s křesťanskými kořeny, který v šedesátých letech z formálních důvodů vstoupil do KSČ, aniž by komunistické ideologii uvěřil. V závěru šedesátých let byl údajně ze strany vyloučen pro nečinnost, přičemž si o novou prověrku již nezažádal. Svému vlastnímu působení v sedmdesátých a osmdesátých letech na fakultě se však již téměř nevěnuje. I v řadě jiných subjektivních soudů svou perspektivu Petráň spíše zakrývá. Přitom právě z líčení chování a osobních sociálních strategií jednotlivých aktérů vyplývá, jak podstatnou roli hrály nejrůznější animozity, osobní vztahy či protekce.

Negativní vztah Petráň zjevně chová například vůči historikovi Karlu Bartoškovi (jednomu z pozdějších spoluautorů Černé knihy komunismu), jehož činnost v padesátých letech coby příslušníka sekernické levice popisoval jako udavačskou. Podrobně se zabýval i osobními spory mezi režimními medievisty Václavem Husou a Josefem Mackem, přičemž se snaží vyvážit poněkud stereotypní, negativně zabarvený obraz prvního z nich. Jinde by bylo možné s Petráněm polemizovat. Týká se to například jeho výkladu takzvané pamfletové aféry z roku 1949, kdy bylo za rozšiřování parodické satiry na Nezvalovu poezii zadrženo několik studentů blízkých týdeníku Kulturní politika E. F. Buriana. Bez rozsáhlejší argumentace označuje autor vytvoření pamfletu za recesistickou akci a projev svobodného ducha, aniž by přihlédl ke kontextu politického a ideologického boje o moc na poli kulturní politiky. Jistým mementem se v tomto zápasu stala dosud neobjasněná smrt Nezvalova přítele, básníka Konstantina Biebla v roce 1951.

Krásná šedesátá?

Značnou část autorovy pozornosti zabírá i období šedesátých let. Petráň si vůči počínání reformistů zachovává značnou distanci a líčí mnohé problémy, s nimiž se například setkávali nezávislí studentští aktivisté. Na druhé straně se pokouší o pochopení studentského hnutí i v kontextu zahraničních vlivů, a to především formováním Nové levice na Západě. Zároveň ukazuje, jak mezi českými a západními studenty docházelo k neshodám a komunikačním blokům, způsobeným odlišnými perspektivami stran železné opony. Přesto se v československém prostředí ukázaly mnohé vlivy západní levice jako inspirativní.

Radikálně levicové ideje však podle něho nebyly omezeny na úzké kruhy kolem Petra Uhla nebo Egona Bondyho, ale objevily se i v myšlení studentských vůdců Jiřího Müllera a Lubomíra Holečka. Právě vyžádanou Holečkovu přítomnost u úmrtního lože Jana Palacha považuje Petráň za jeden z důkazů levicové orientace umírajícího studenta. Palachovu činu také věnoval ve svém líčení značnou pozornost, aniž by se však pokoušel o případnou násilnou aktualizaci.

Střídání generací

Podrobně se Petráň zaobíral ,,konsolidační fází“ po srpnu 1969. Devětašedesátý rok vidí jako fázi pokusu o navázání kontinuity s předcházejícím obdobím, kdy byly studentské protesty a stávky podporovány značnou částí reformních pedagogů. Kritickou etapou lámání charakterů je pro něj nepřekvapivě první polovina sedmdesátých let, kdy docházelo k vnitrofakultním prověrkám. Autor se nevyhýbá ani choulostivému tématu spolupráce některých kolegů (Rostislava ­Nového, Otto Urbana nebo Miroslava Hrocha) se ­Státní bezpečností, aniž by však vynášel povýšenecké a zobecňující soudy.

Velkou pozornost věnoval Petráň přestavbovému období druhé poloviny osmdesátých let. Ve svém líčení přitom narušil dichotomický obraz utlačované společnosti ovládané totalitním mocenským aparátem. Ukázal naopak na různé průniky neoficiální a oficiál­ní kultury, životních stylů a sociálních strategií. Podrobně se zabýval úlohou Socialistického svazu mládeže, v němž se střetávaly reformní tendence s mocenskou setrvačností. Zmínil i bizarní případ vyšetřování studentské parodické hry pozdějšího historika Víta Vlnase Polojasno, která v příběhu z barokní doby poukazovala v podtextu na soudobé problémy.

Petráňova studie je faktograficky bohatá, postrádá však ucelenější historický koncept. Pro autora se zdá být klíčový pohled na střídání generací s odlišnými zkušenostmi, ať už šlo o druhou světovou válku, reformní proces šedesátých let či beznadějnost počátku let sedmdesátých. Přesto však i v rámci generací zůstává velký prostor pro pluralitu postojů a životních rozhodnutí. Podstatný je poukaz na studentskou aktivitu zdola, která má schopnost měnit stávající poměry. V tomto směru je historie studentského hnutí stále ještě aktuální.

Autor je historik.