Na obranu liberální demokracie

Kniha komentářů a esejů politologa Jiřího Peheho Na konci světa je tematicky uspořádána do několika okruhů, věnovaných nejrůznějším problémům a otázkám soudobé západní společnosti. Vyvstává z nich ucelený soubor témat, která autor považuje pro současnost za klíčová. Dlužno sdělit, že v této práci se Pehe ve srovnání se svými předchozími postoji staví vůči kapitalismu a jeho stínům prozatím nejkritičtěji. Podobně jako kupříkladu Václav Bělohradský patří mezi osobnosti, které prošly během polistopadových let znatelným názorovým vývojem, aniž by si to samy možná příliš připouštěly. V devadesátých letech nosil Pehe nálepku Havlova ,,dvorního politologa“ a stál u zrodu Impulsu 99, v letech nultých spojil své představy se sobotkovským křídlem sociální demokracie a v současném desetiletí se stává solitérním kritikem světa pozdního kapitalismu.

Melancholie postmoderny

Samotné čtení esejů navozuje na prvních stranách pocity melancholie z rostoucí fragmentarizace světa, vydaného napospas globálnímu trhu a ideologii neoliberalismu, která vede ke stále většímu vykořenění a atomizaci společnosti. Pehe se přiklání na stranu mnoha západních kritiků kapitalistického systému, kteří soudobé problémy reflektují i jako krizi osvícenského konceptu pokroku a dějin. Se škodolibou nadsázkou je možné tvrdit, že se poprvé vážněji zabývá sociální kritikou, která v nonkonformních akademických kruzích existuje již několik desetiletí. Zaměřuje se i na analýzu některých filmových a literárních děl, která napjatou atmosféru počátků milénia postihují, ať už se jedná o Trierovu Melancholii, Kunderovu Ignoranci, Nolanův Inter­stellar nebo Illiesův historický román 1913. Léto jednoho století. Média i politika se podle autora ocitají pod diktátem všudypřítomného trhu a ekonomizace myšlení. To se pak týká i projektu evropského sjednocování, jehož historický koncept ztrácí v epoše neoliberalismu pomalu dech. V souladu s osobnostmi jako Ulrich Beck nebo Robert Menasse spatřuje Pehe jako východisko z krize posílení nadstátních struktur a prohloubení integračního procesu. Na druhou stranu však v jeho úvahách absentuje podrobnější analýza fungování globálního kapitalismu. Pehe se naopak vrací k Havlovým úvahám o ,,civilizačním samopohybu“ a krizi autenticity, které zavánějí spíše heideggeriánským mysticismem a odmítavým vztahem k technologiím jako takovým.

Západ a ti druzí

Jako nebezpečnou reakci na zrychlující se tempo ekonomické globalizace vidí Pehe vzmáhající se vlnu nacionalismu ve středoevropském prostoru, která se zahnízdila především v Maďarsku a Polsku. Jako hlavní hrozbu současnosti vnímá ohrožení samotného konceptu liberální demokracie, provázené vzestupem pravicového extremismu. Na příkladu industrializovaných států východní Asie však také ukazuje, že se zde kapitalismus obejde bez demokracie i dodržování lidských práv.

Ve svých geopolitických postojích zachovává Pehe důslednou věrnost bipolárnímu a – s Edwardem de Saidem řečeno – orientalis­tickému vidění světa. Západ reprezentovaný Spojenými státy a Evropskou unií představuje pokrokovou část světa, stojící na humanistických základech. Naproti tomu Východ, poznamenaný středověkým byzantinismem, se jeví jako místo despocie a autoritářství. Ačkoli je Peheho kritika Putinovy anexe Krymu oprávněná, postrádá protiváhu například v dostatečně kritickém posouzení americké zahraniční politiky v posledních desetiletích. Kritiku kolonia­lismu nebo západních velmocí autor reflektuje jako projev přílišného sebemrskačství, Západ je pro něho naopak nositelem kladného náboje a zastáncem liberálních hodnot. Předcházející období studené války představuje Pehe především jako hodnotový střet a opomíjí její důsledky v asijských a afrických zemích. Americkou podporu některým latinskoamerickým diktaturám chápe jenom jako otázku dočasného amerického pragmatismu. Stejně tak opomíjí vliv nadnárodních finančních institucí na transformaci východního bloku a uchyluje se ke standardním orientalistickým stereotypům. Izraelskou otázku pak ve svých esejích nereflektuje vůbec.

Česká společnost v rozkladu

Peheho postoj k vývoji soudobé české společnosti je výrazně skeptický a navazuje na mnohé reflexe české společnosti, které jako její určující rysy viděly nízkou míru ztotožnění se státem a politikou, vnímání sebe samých jako obětí cizí nadvlády a úpadek do provincialismu. Jakkoli mohou v soudobém světě podobné úvahy vyznívat notně anachronicky, Pehe je přesvědčivě dokumentuje nejen na postojích většiny společnosti k romskému vyhlazování nebo poválečné retribuci, ale třeba i na instrumentálním antikomunismu a diskusích okolo Ústavu pro studium totalitních režimů. Vrací se přitom i k debatě o politické angažovanosti současných tvůrců, jejímiž příklady jsou pro něj například sociálněkritické filmy mladé generace českých dokumentaristů. Rozpolcenost české společnosti však vidí i v ambivalentním českém pohledu na minulost: rétoriku antikomunismu doplňuje mlžný nostalgický opar a místo celospolečenské diskuse se většina národa oddává nekonfliktnímu ,,pelíškaření“. Ani současnou KSČM nechápe jako antisystémovou stranu, nýbrž jako etablovanou součást politického koloritu. Pehemu lze jistě dát za pravdu, že cosi zahnívá v novodobém státě českém, i v tom, že jednou z příčin tohoto stavu je ekonomická transformace devadesátých let. Na stranu druhou může Peheho pozice působit poněkud karatelsky, zvlášť když v knize zcela absentuje ekonomická či sociální analýza české společnosti.

Eseje jsou psány svižným a přístupným stylem, stravitelným pro běžné novinové čtenářstvo. Postrádají ovšem ucelenější hodnotovou koncepci a hloubku, kterou můžeme najít například v textech Pavla Barši nebo Ondřeje Slačálka. Peheho pozice je z velké části defenzivní – jde mu především o obranu liberální demokracie a sociálního státu. Promýšlení alternativ snad vědomě přenechává jiným.

Autor je historik.