Vyklonění do nicoty

Sborník textů historických a uměleckých teo­retiků Kultura a totalita, dotýkající se tématu války, je součástí dlouhodobého akademického projektu, který zkoumá nejrůznější aspekty a koncepty modernity. Tato práce navazuje na předcházející svazek, jenž se zabýval pojmem národ. V edici by měla následovat témata revoluce, budoucnost a každodennost. Válka a válečná propaganda nejsou pochopitelně pouze výrazem modernity. Stačí vzpomenout na vyprávění antických historiků Hérodota a Thúkydida nebo Machiavelliho obšírné válečné spisy. Způsob vedení moderních válek i jejich reflexe však v sobě obsahují mnoho vlastních specifických rysů.

Autoři sborníku se přitom vojenskými dějinami prakticky nezabývají a zaměřují se výhradně na válečnou reflexi, jakkoli rozsah jednotlivých témat je velmi široký. Zájmy jednotlivých přispěvatelů sahají od filosofických interpretací války přes apokalyptické zhmotnění válečných běsů v malířství či literatuře (kupříkladu u Toyen, Richarda Weinera a Jana Zahradníčka) až po odrazy válečných témat v populární hudbě, filmu nebo soudobých počítačových hrách. Dva z příspěvků se zabývají konkrétními etickými postoji dvou literárních tvůrců – Otokara Fischera a Jiřího Mařánka. Dojde i na téma válečných proměn genderové identity, interpretaci postavy Švejka nebo rozdělení československé kulturní veřejnosti občanskou válkou ve Španělsku.

Důsledek víry v pokrok

Již v úvodu první stati, jejímž autorem je ­Daniel Vojtěch, se objevují odkazy k osobnosti významného německého vojenského stratéga a teoretika Carla von Clausewitze. Toho nejvíce proslavil výrok o míru coby přirozeném stavu a válce jako ,,pokračování politiky jinými prostředky“. Tato fráze pak v pokleslé podobě implikuje hesla o bojích za mír či svobodu národů. Ačkoli to kupodivu nebylo nikde ve sborníku zmíněno, obdobným konceptem byla i Masarykova interpretace jatek Velké války coby ,,boje teokratických režimů s demokracií“. V jednotlivých textech se však objevují výklady, které Clausewitzův koncept odlišným způsobem demaskují. Vojtěch jako Clausewitzovy kritiky zmiňuje především Michela Foucaulta a Jana Patočku.

Zatímco Foucault zpochybňuje jeho univerzalistický model legitimizace války a ukazuje na jeho partikulární podmíněnost novodobou koncepcí národního státu, Patočka zachází ještě hlouběji. Vojtěch se zabývá Patočkovým pojetím války z jeho proslulých Kacířských esejů o filosofii dějin (1975). Válka je podle Patočky důsledkem nadvlády moderní vědy a techniky, stejně jako osvícenské víry v pokrok. Úsilí o budování ,,světlých zítřků“ však vede na válečnou frontu, k odvrácenému světu noci, kde po opadnutí všech iluzí zůstává ,,solidarita otřesených“. Patočkova filosofická koncepce války odráží frontový zážitek, Vojtěch ji však přejímá poněkud nereflektovaně. Zůstává totiž otázkou, do jaké míry vedou pozdní Patočkovy spisy k iracionálnímu a antiosvícenskému myšlení, při kterém je s vaničkou vyléváno i dítě.

V jádru frontové zkušenosti však nesporně zůstává vyklonění člověka do metafyzického prázdna, které je blízké mystické zkušenosti. Z ní podle Petra Málka vychází tvorba Richarda Weinera i noetická skepse mladého Karla Čapka. Povedený příspěvek věnoval Jan Wiendl válečné poezii katolického básníka Jana Zahradníčka. Přestože jsou jeho vrcholné sbírky La Saletta (1947) a Znamení moci (1950–1951) obvykle vnímány jen jako předzvěst a odraz tísnivé atmosféry počátku padesátých let, Wiendl ukazuje na jejich kontinuitu se Zahradníčkovou protektorátní tvorbou. Analyzuje především Zahradníčkův Žalm z dvaačtyřicátého roku (1945), do něhož básník vložil i své náboženské a existenciální pochybnosti. Zahradníčkova role v české kultuře však ještě čeká na své zhodnocení, včetně jeho činnosti v období druhé republiky.

Válka a popkultura

Podnětné náměty přinášejí příspěvky Petra A. Bílka a Kamila Činátla. Bílek tematizuje válečné náměty v americké i české populární hudbě přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kromě amerického protestsongu se zaměřil i na rozsáhlý repertoár, který americkou intervenci ve Vietnamu podporoval a žánrově vycházel z tradiční americké country. Činátl se zabývá generačními posuny v reflexi událostí druhé světové války. I vlivem současné popkultury podle něho na jedné straně slábne historické vědomí kontextu válečných konfliktů, na straně druhé se vytváří silnější empatie k jeho účastníkům a nastává odklon od sevřeného rámce vyprávění národních dějin. Domnívám se však, že k tomuto obratu nedochází až v polistopadové době (jak leží v podtextu Činátlových úvah), nýbrž už od průlomového období šedesátých let (jak dokazují kupříkladu Vláčilovy a Kachyňovy filmy nebo tvorba Ladislava Mňačka).

Jako celek představuje sborník iniciativní a mnohdy i mrazivou četbu. Podprahově totiž ukazuje, jak fragmentární obrazy války vytvářejí totalitu celku a obrací Clausewitzovu tezi naruby. Mírový stav tak znamená pokračování války jinými prostředky.

Autor je historik.