Procházka rukodělným lesem

Samorost definujeme jako neobvykle utvářený objekt, který však vznikl pouze působením přírodních sil a přirozených procesů. Také může jít o originální osobnost vybavenou nějakou výraznou vlastností. Stejné asocia­­ce vyvolává i třetí díl videoherní série Samorost od české vývojářské společnosti Amanita Design.

Steampunková estetika

Samorost si už krátce po vydání svého prvního dílu v roce 2003 získal popularitu. Co se týče herní mechaniky, nikdy vlastně nepřinesl nic nového. Stejně jako v případě dalších her od Amanita Design Machinarium (2009) a Botanicula (2012) se jedná o klasickou point­and­click adventuru, tedy hru, v níž hráč musí řešit logické hádanky a posouvat děj dopředu klikáním na různé objekty. Vzhledem k jednoduchosti takové mechaniky míří podobné hry převážně k dětskému publiku, případně to jsou nenáročné flashovky (hry určené pro okamžité, několikaminutové rozptýlení), které příliš pozornosti neupoutají. Amanita Design proto spoléhá především na nápaditou grafiku.

Tituly od Amanity mají specifický styl, který překračuje hranici mezi hrami pro děti a pro dospělé. Samorost 3 je typický tím, že působí taktilně, rukodělně. Kreslené prvky, jakoby vyvedené pastelkami, jsou tu zkombinované se skutečnými fotografiemi mechu, dřeva nebo rostlin. Nejde ale o žádný pohádkový les – malá planetka s bílým skřítkem, která se vznáší vesmírem, je plná rezavého steampunkového šrotu a děsivých figurek. Prostředí tepe životem, je obydleno brouky, kteří občas přeběhnou přes obrazovku, rostlinkami, jež se vznášejí ve větru, i různými muškami. Výtvarná stránka hry připomíná české kutilství i dobu, kdy si každé dítě sestavovalo vlastní vynálezy nebo malé domečky z toho, co našlo – z mechu, klacků, ale také třeba starého budíku.

Zpívající obludy

Studio tak navazuje na estetiku, kterou se snažil využít třeba snímek Kuky se vrací (2010), inspirovaný především světem výtvarníka Františka Skály, mimo jiné autora komiksu Velké putování Vlase a Brady (1987), byť přímá spolupráce s ním nakonec ztroskotala. Právě Skálův styl přijde na mysl i při hraní Samorostů. Zatímco první dva díly se držely „domácího“ prostředí vesmírného lesa, nový díl působí podstatně více objevitelsky a cestovatelsky. Vzdálené světy evokují i některé vizuální prvky, včetně zenové želvy nebo hypnotických můr. Specifickým ovšem činí Samorost 3 především zvuková složka, ať už je to xylofonová pohádková hudba, jejímž autorem je hudebník Floex, nebo hlasy postav, zvuky přírody, vesmíru či strojů. V celé hře nezazní jediné české slovo (hlavní hrdina, malý bílý skřítek, se domlouvá zásadně posunky a výkřiky). Hrát ji proto mohou děti i dospělí, čeští i cizojazyční hráči. Hru tak na jedné straně můžeme označit za naprosto univerzální a na straně druhé za výrazně lokální.

Nabízí se námitka, že lokální rozměr obvykle tvoří narativ, reálie nebo společensko­historický kontext. Co když se ale děj odehrává ve fantaskním, abstraktním bezčasí, a ne v nějaké konkrétní zemi? Série Samorost, ale také ostatní hry Amanity ukazují, že i čistě imaginativní prostor se může vyznačovat poetikou, kterou rozpoznáváme jako typicky českou.

Hlavní devízou, záporem a zároveň i kladem Samorostu 3 je fakt, že vlastně popírá herní konvence – hráči nikoho nezabíjejí, nic nesbírají, nenabíhají jim body. Nemohou zemřít. Občas se možná trošku nudí, občas se zaseknou u hádanky, kterou si nakonec musí „postaru“ přepsat na papír. Ale není pochyb o tom, že se spolu s hlavním hrdinou krásně projdou po lese. Ve třetím díle Samorostu se sice už poněkud vytrácí užaslé okouzlení, které jsme mohli zažít při hraní prvních dvou epizod, ale to proto, že tenhle svět už známe. Zato se mnohokrát zastavíme, nezávodíme s časem, nespěcháme do cíle, ale prostě jen stojíme uprostřed mechu a posloucháme zpívající obludy nebo bzučení hmyzu.

Autorka je videoherní teoretička.