I nepatřičnost může být záměrem

Před třemi roky jste založil festival zvukového umění ve veřejném prostoru Přechodné zóny. Co se onou „přechodnou zónou“ rozumí?

Přechodná zóna je dočasný zásah do zvukového prostředí města. Každé místo má svůj zvukový charakter, který je daný jeho kulturním, urbanistickým a sociopolitickým nastavením, a přechodná zóna vzniká jeho posunem. Může jít o ozvláštnění, oživení, umrtvení, zvýraznění, přivlastnění, narušení, spolupráci a podobně. Zvukové místo charakterizuje určitá vrstevnatost, tekutost, prosakování, překračování hranic nebo agresivní pronikání do okolí – přechodná zóna tedy stojí na hranici mezi veřejným a neveřejným prostorem, povzbuzuje k určitému taktizování, jak nazývá pirátský pohyb ve světě určovaném strategiemi oficiálních struktur filosof Michel de Certeau ve své knize Praxe každodenního života.

Performance na veřejnosti propojují svět umění, který je a asi i vždy bude do jisté míry izolovaný, s širším společenským prostorem. Když jste festival zakládal, šlo vám spíš o změnu podmínek pro uměleckou tvorbu, nebo o sociální rozměr?

Šlo mi o obojí současně. Festival si klade za cíl propojení pražské soundartové scény – a ideál­ně také performerů z jiných měst či zemí – s mimogalerijními prostory. Tím se pro zvukové umění otevírají nové možnosti a zároveň jeho přenesením na veřejnost vzniká příležitost pro širší společenské působení.

Probíhá festival na DIY úrovni?

První a třetí, tedy letošní, ročník proběhl čistě v duchu DIY, druhý rok jsme dostali základní podporu od Akademie výtvarných umění.

Komu jsou akce ve veřejném prostoru určeny? Mám pocit, že v případě Přechodných zón to jsou převážně lidé, kteří je vyhledávají cíleně, plus pár náhodných kolemjdoucích, kteří se na chvilku – zpravidla udiveně – zastaví. Neměl by se tento poměr v ideálním případě změnit ve prospěch nepřipravených posluchačů?

To závisí na typu události. Některé akce cílily spíše na publikum, které přišlo speciálně na ně, jiné fungovaly skvěle pro nepřipravené posluchače. V budoucnu by se mi líbilo, kdyby přibyly akce cíleně pracující formou dialogu, případně spolupráce s lokálním publikem nebo konkrétními skupinami lidí.

Pro většinu lidí jsou performance, o nichž se tu bavíme, stále cosi nepatřičného. Nebo jste snad zaregistroval nějaký posun směrem k vnímání veřejných míst jakožto otevřeného prostoru pro tvůrčí aktivity a sdílení?

Ze strany náhodných kolemjdoucích se občas objevuje upřímný zájem i kladné reakce. Záleží na tom, jak je akce nastavená – někdy je koneckonců snaha působit nepatřičně záměrem. Pro hodně lidí je, myslím, problematická konfrontace s čímkoli neznámým, současné umění a experimentální hudbu pochopitelně nevyjímaje.

Jaké formy intervencí či performancí se během tří ročníků festivalu uskutečnily? Mají akce kooperativní ráz? Došlo třeba někdy k pokusům o skutečně radikální narušení daného místa?

Během Přechodných zón se odehrály různé druhy improvizace, koncerty, akce pracující s místem konceptuálnějším způsobem, zvukové intervence nebo instalace dotvářející prostředí, zásahy do veřejných, poloveřejných i neveřejných prostorů, jako jsou obchod, kostel, opuštěný dům… Ke spolupráci mezi účastníky dochází velmi často – dalo by se říct, že kooperace je ústřední myšlenka festivalu. Jako příklad narušení okolní zvukové krajiny můžu zmínit noiseový koncert poblíž poklidné obytné oblasti, během něhož naštvaní obyvatelé zavolali policii. Opačným případem bylo třeba vystoupení projektu Asstma na bubenečském nádraží, kde náhodní posluchači reagovali velmi vstřícně.

Nenesou v sobě umělecké akce na veřejnosti určitý rozpor? Na jednu stranu chtějí opustit galerie či koncertní sály, na stranu druhou se institucionalizují tím, že jsou dokumentovány a stávají se součástí portfolií umělců. Nechybějí tu skutečně spontánní akce, které by se primárně zaměřovaly na narušení všednodenního stereotypu, aniž by na jejich pozadí neustále probleskoval umělecký kontext?

Musíme si uvědomit, že nástrojem či prostředkem, který se zde používá, je umění, které s sebou vždycky ponese svůj kontext. Opravdu spontánní akce narušující každodenní rutinu se objevují nezávisle na jakékoli organizaci. Vytržení ze stereotypu může způsobit kdokoli – třeba někdo, kdo si nahlas prozpěvuje v tramvaji.

Neopominutelným aspektem performancí v ulicích jsou konflikty s kolemjdoucími, policisty, pracovníky ochranek a podobně. Považujete tohle tření za jeden z cílů?

Konflikty k vystoupením ve sdíleném prostoru samozřejmě patří a drobné kolize, ke kterým při akcích dochází, se obvykle stanou jejich součástí. Cílená kritická práce s vytvářením konfliktů navíc může být důležitou složkou testování a narušování hranic.

Vedle konfliktů je nicméně u tohoto druhu aktivit možná namístě počítat i s tím, že nakonec k ničemu zajímavému nedojde. Dá se selhání či neúspěch považovat za plnohodnotný výsledek?

Vzhledem k tomu, že jde o testování hranic, výsledek může být opravdu jakýkoli. I to, že k ničemu nedojde, je svým způsobem výpověď o charakteru místa.

Studujete na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru intermediální tvorby. Má intervenční taktika místo i ve vaší vlastní práci? Čemu se v současné době věnujete?

Intervenční taktika je jedním z postupů, které používám, a to nejen při performancích v rámci Přechodných zón. V současnosti připravuji svou diplomovou práci, v níž jde o transformaci sportovní hry, konkrétně fotbalu, ve zvukovou improvizaci.