Řadu věcí nemáme důvod vnímat kriticky. To, že něco nehraje, se může vyjevit až po nějaké době. Třeba vzpomínky z dětství, původně nekonfliktní, po čase získají nakyslou příchuť nebo nechtěnou směšnost. Jako silvestrovský pořad, který jsem v roce 1979 s rodiči sledoval v televizi. Jeho vrcholným číslem byla píseň Jsou to nervy, zpívaná Milanem Chladilem, Karlem Štědrým, Milanem Drobným a Waldemarem Matuškou. Výstup mi utkvěl v paměti, snad i proto, že další silvestry jsem už aspoň částečně trávil u kamaráda experimenty se zásobami alkoholu jeho rodičů.
V zásadě pozitivní dojem, který ve mně tato část estrádního programu zanechala, byl způsoben moderně „západním“ charakterem hudebního čísla, přestože ho interpretovala čtveřice přestárlých zpěváků a televizní big band. Asi jsem vůbec netušil, že Jsou to nervy jsou přetextovanou skladbou In the Navy americké skupiny Village People. V normalizační pop music se to tak běžně dělalo. V zemi, kde nebylo možné kupovat desky světových hvězd, se lokální zpěváci chápali cizího repertoáru a jejich publikum jim za to ještě bylo vděčné. Village People jsem znal jen vizuálně, byla to ta divná skupina, ve které vystupoval policajt, stavební dělník a indián. Tehdy jsem nechápal, stejně jako další miliony posluchačů po celém světě, že Village People skrze své chytlavé disco pašují do mainstreamových médií vizuální stereotypy gay kultury, o dvojsmyslnosti jejich textů ani nemluvě.
Dnes je z toho hořký žert: normalizační televize vysílala píseň, která ve svém originále oslavuje Námořnictvo Spojených států amerických, v druhé rovině pak popisuje radosti života v pohlavně stejnorodé komunitě. Byli si toho pánové Chladil a Drobný, obklopeni polonahými tanečnicemi z baletu Československé televize, nějak vědomi? Šlo snad o jakousi rozpustilou subverzi? Myslím, že ne. Ony nervy totiž mají, „než kápne stovka nějaká“. Zpěváci, s úsměvem vykrádající cizí repertoár, popisují problémy s krbem, chatou a autem a píseň mění na hymnu husákovského konformismu.
Hořce smutné je, že se mi tahle historie vybavila v Moravské galerii v Brně. Součástí její nové expozice je i točitá nerezová skluzavka, která propojuje dvě patra Pražákova paláce. Nemusíte mít detailní znalosti současného umění, abyste věděli, že instalací skluzavek v kontextu muzejních institucí se již od roku 1998 systematicky zabývá belgický umělec Carsten Höller. Skoro by se dalo říct, že to s jejich četností až přehání. Jistý blog dokonce doporučoval Höllerovou skluzavkou vybavit každou budovu: jízda potěší a točité stříbrné roury se pozoruhodně hodí k jakémukoli historickému slohu.
V Pražákově paláci jsem však žádný odkaz k autorství Carstena Höllera neobjevil. Zato je skluzavka olepena názvy výstav realizovaných v Moravské galerii. Její ředitel Jan Press v novinovém rozhovoru z listopadu 2013 dílo Carstena Höllera vysoce hodnotí. Moravská galerie by možnou spoluprací s renomovaným umělcem získala nejen zajímavé umělecké dílo, ale i mezinárodní rozpoznatelnost. Press současně vyjádřil obavu, že by realizace skluzavky slavným tvůrcem mohla trvat delší dobu. Tedy si nápad galerie zatím jen vypůjčila, jak se to dřív dělalo v pop music? Docela by mě zajímalo, jak dnes ředitel provází Pražákovým palácem zahraniční hosty. Sebepropagující coververze Höllera určitě patří k momentům, které se vryjí do paměti a přispějí k osobité image celé instituce. Svezení mezi patry je nepochybně euforizujícím zážitkem. V podání Carstena Höllera však vnášejí skluzavky do muzeí nejen rychlé emoce, ale v druhé rovině i kritiku jejich fungování. Ta brněnská mi přijde především jako výraz bezzásadového diváckého populismu.
Autor je historik umění a publicista.