„Vem mě s sebou! Dělal bych ti Pátka,“ zpívá v jedné své písni Vlasta Třešňák. Svého Robinsona poznal v psychiatrické léčebně, někdejším ostrově odpíračů bolševické vojny. Všichni znají Robinsona, tak jako Odyssea, Dona Quijota, Frankensteina či prokuristu Josefa K. Kdo ale četl původní podobu Defoeova románu? V češtině možná nikdo. Ač je Robinson Crusoe jednou z nejvydávanějších knih (od první české verze z roku 1797 má přes sto vydání), věrný převod do češtiny snad ani neexistuje. Naopak, adaptátoři neváhali vypouštět celé odstavce, ichformu měnit na vyprávění ve třetí osobě, svévolně krátit Robinsonův poctivě odkroucený ostrovní čas, bezejmenného Pátkova otce fištrónsky překřtít na Čtvrtka… Josef Věromír Pleva pak z Robinsona – plantážníka, otrokáře a vůbec supermana rodícího se kapitalismu učinil muže práce a potlačil jeho zbožnost, jež je sice silně didaktickou, přesto podstatnou osou románu.
Je zajímavé si mýty poopravit podle originálu. Robinson třeba celých osmadvacet let žije na dohled od pevniny! Usoudí však, že by na ní byl ohrožen divou zvěří a lidožrouty, zatímco ostrov znamená bezpečí. A tak na proužek země v dáli s podivuhodně lehkým srdcem zapomene. Přežívá dík důvtipu a tvrdé práci, nicméně je též dobře vybaven proviantem z vraku, vybrakované symbolické „matky“. Po tři dekády na ostrově mu nedojde střelný prach! A není žádný svatoušek ani romantik. Z Pátka si vytvoří poddajného sluhu, ovšem nikoli násilím, ale civilizační lstí a rafinovanou dlouholetou křesťanskou indoktrinací. Bodrý sangvinik Pátek kupodivu neprotestuje a nepřestává se usmívat. Když si po letech přece jen dovolí projevit stesk po domově, vyvolá Robinsonovu prudce žárlivou, majetnickou reakci.
Defoeův román je kniha zvláštně hranatá, jakoby spěšně napsaná, živená dobrodružným žánrem, vnitřně však formovaná počátkem industriální éry a vznikem nové, nezávislé individuality, jež se vůči světu a bližním vyhraňuje nejen umem a houževnatostí, ale i silou, podrobením, exploatací. „Vlny, námořníci, nebe, loď – to vše viděno bystře střízlivým středostavovským okem bez imaginace…“ Tak vnímá Robinsona Virginia Woolfová. Právě z Defoeovy přímočaré věcnosti však vyvodí i spisovatelovu genialitu: stačí pár popisných slov o šedi rána či hrůzách ztroskotání, a vyvstane před námi nejvýmluvnější obraz reality.
Dobrodružný román „pro mládež“ je v nejspodnější vrstvě knihou mocně symbolickou. Nejde jen o archetyp přežití na pustém ostrově. Je zde i Robinsonův zvláštní klid, když hrdina sezná, že pobyt na ostrově znamená skutečný odchod „ze života“; Crusoe zmizel světu, odumřel pro něj – a je s tím překvapivě hladce smířen, je utěšen a uspokojen. Našel své pravé království.
Metaforou z nejúžasnějších je bosá šlépěj v písku, jež vpadne nebohému Robinsonovi do života přesně v půli románu. Osamělá stopa, pravzor dalších lidských otisků, třeba až po absurdní šlépěj čapkovskou. Co následuje, vyvolá závrať: znamení člověka přivodí Robinsonovi několik let úzkosti, paranoie, ustavičných obav. Crusoeovo „doupě“ je provždy narušeno neznámým vetřelcem, jako v Kafkově povídce. Vytoužená naděje má podobu té nejčernější můry. Co na tom, že ostrov dál zeje prázdnotou; pouhá možnost lidské přítomnosti rozruší Robinsonovo obcování s Bohem a skrz jedinou šlépěj se člověk, „ten druhý“, vyjeví doslova jako satan.
Britský profesor Stephen Hymer provedl drobný pokus s Robinsonovým vnímáním světa: „Byla to pohledná, sličná žena, dokonale stavěná, rovných, silných končetin, ne příliš mohutná, vysoká a dobře tvarovaná… Ve tváři měla cosi mužného, a přece v jejím výrazu byla i všechna sladkost a měkkost, zvláště když se usmívala. Její vlasy byly dlouhé a černé, čelo vysoké a oči jí hrály živostí a jiskrnou pronikavostí. Barva její kůže nebyla docela černá, ale temně snědá… jasný olivový odstín, jenž měl v sobě cosi velmi příjemného, ač nesnadno popsatelného. Její tvář byla oblá a plná; nos malý, ne však negersky ploský, velmi dobrá ústa, úzké rty, výtečný chrup souměrný a bílý jako slonovina.“
Kde se vzal tak nečekaně podrobný ženský portrét v románu skoro výhradně maskulinním? Hymer si dovolil malý trik: převedl Robinsonův popis Pátka do ženského rodu. Nešlo mu o homosexuální podtón, ale chtěl poukázat na to, jak podmanitel hledí na ovládaného: jako na poslušné, silné, krásné tělo bez zjevného ducha. V Pátkovi lze vycítit obrysy potlačených, složitě „domestikovaných“ tužeb, ukrytých pod věcným povrchem vyprávění. Pátek je Robinsonův přičinlivý mužný sluha, ale i pomyslná milenka. A také (jak postřehl Martin Gilseman) poslušný syn, jímž sám nezdárný Robinson odmítl být. Pátkem začíná Robinsonův vratký, nejednoznačný návrat ze zásvětí.
Pátku, vem mě s sebou!
Autor je básník, literární kritik a hudebník.