Darovanému koni na zuby hleď

Oslavy výročí Karla IV. svou invazivní všudypřítomností poněkud zastínily pozornost, kterou se na začátku letošního února podařilo získat Národní galerii pro oslavy 220. výročí jejího založení, respektive založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, za jejíž pokračovatelku se považuje. Pozornost, jakou na sebe tehdy galerie upoutala, lze hodnotit jako propagační a marketingový úspěch, nicméně mediální atraktivita osoby Aj Wej­weje a ohlas jeho instalace před budovou galerie v mnoha ohledech zastínily jubilejní výstavu s názvem Velkorysost a s podtitulem Umění obdarovat. Navíc není úplně jednoduché zorien­tovat se v tom, co se za honosným zlatým vizuálem výstavního projektu skrývá. Vedle vstupů současného umění do stálých sbírek a doprovodných programů v přehledu událostí totiž poněkud zaniká ústřední výstava v paláci Kinských.

Ilustrativní nuda

Od výstavy jako celku i její hlavní části jsem očekával kritický přístup k mecenášství jakožto jednomu z podstatných aspektů institucionální historie Národní galerie. Nicméně už na první pohled je patrné nadužívání slov typu „šlechetnost“ a „štědrost“, což dává tušit, že půjde víc o ódu než o střízlivý pohled na věc. Poněkud patetická rétorika doprovázející centrální expozici navíc problematicky ztotožňuje dar s velkorysostí a tu pak s nezištností.

Hlavní expozice v paláci Kinských za­­čí­ná částí představující individuální ­dár­ce od počátků Společnosti vlasteneckých přátel umění, založené roku 1796, po dary Vincence Kramáře v šedesátých letech minulého století. Většina doprovodných textů jednotlivé dary nijak neposuzuje, ale mluvit o „gestu velkorysé podpory“ v souvislosti s darem čínské vlády v padesátých letech, kdy šlo mnohem spíš o způsob kulturní propagandy, je nepřiměřené. Přes institucionální dary v dalším oddílu pokračuje výstava k poslední, mecenášům věnované části, která připomíná mimo jiné Leopolda Katze, Josefa Thomayera, Emanuela Hloupého nebo Jiřího Valocha, který nedávno rovněž daroval podstatnou část své sbírky Národní galerii v Praze a Moravské galerii v Brně.

V poslední třetině však výstava podivně přehazuje výhybku. Z lehce suchopárné, přesto ale poučné a informativní historie dárcovství se totiž pozornost stáčí k ikonografii, čímž se koncepce výstavy poněkud rozpadá. Finální tři části expozice se vztahují k „velkorysosti“ z hlediska námětu děl – věnují se štědrosti, lásce, soucitu nebo přátelství. Výsledkem je víceméně ilustrativní nuda. Kladem je aspoň začlenění velkého množství děl z kolekce asijského umění, která často zůstává v průřezových projektech stranou. Úlevou po sentimentálním konci výstavy, věnovaném lásce a přátelství, je tísnivě fantasmagorické video Pierra Huygha The Host and the Cloud (2011). Bohužel během mých dvou návštěv projekci buď kazila špatná obrazová kvalita, nebo nefungovala vůbec.

Autoportrét instituce

Labyrintová instalace výstavy od Tomáše Svobody obsahuje kromě starších děl i několik dalších intervencí současného umění. Spíš vtipně než důvtipně působí umístění lasturovitého objektu Nostalgia (1992) od vizuálního umělce Federika Díaze vedle barokní alegorie moře, plné ryb a mořských plodů. Oproti tomu na samotném počátku výstavy umístěný, protivně okázalý a vtíravě voňavý pugét Willema de Rooje je příhodným komentářem tématu výstavy. Kytici můžeme vnímat jako synonymum luxusního daru s veškerou jeho ambivalencí – účelem takového daru je podobně jako u mnoha uměleckých děl hlavně smyslové potěšení. Zároveň kytice evokuje historické galerijní expozice dekorované květinami, což je v dnešní době dominance galerijní „bílé kostky“ jen těžko představitelné.

Jedním z mála skutečných darů, které se staly součástí sbírek Národní galerie, je dílo klasika konceptualismu Josepha Koshuta Dar (1990). Na skleněné desce čteme větu „Je jen na tobě, co budeš považovat za dar“. Tento citát Wittgensteina mimoděk odkazuje na nepřiznanou selektivní koncepci výstavy. V úvodu expozice v paláci Kinských se objevuje charakteristika výstavy jako autoportrétu instituce, jejíž „autobiografická cesta by se dala charakterizovat jako překážková dráha“. Jak už to ale u sebezobrazení bývá, je třeba počítat s faktorem autostylizace, která potlačí nežádoucí rysy. A podobně se mi jeví i výroční výstava Národní galerie.

Óda na dobrodince

Historie darů Národní galerii byla, předpokládám, hlavně ve 20. století mnohem pestřejší, než může ukázat výběr chef­d’oeuvrů a oblíbených autorů. Není potřeba sklouzávat k extrému a nihilisticky sestavovat výběr „the worst of“, stejně tak ale není důvod minulost lakovat na růžovo – nebo spíše na zlato – a nepodívat se na historii dárcovství střízlivěji, tedy včetně kapitol negativně poznamenaných politikou (vynucené dary umožňující vývozní povolení pro sbírky na počátku druhé světové války, nevděčné dary v období státního socialismu). Jestliže jeden z doprovodných textů k výstavě naráží na fakt, že „velkorysost je kontroverzní vlastností“, pak výstava tento přístup naopak podává zcela neproblematicky. Po březnovém prohlášení o záměru Národní galerie vytvořit klub mecenášů může pojetí výstavy fungovat jako vhodný lep – vždyť příklady táhnou.

Dobrý dojem navenek dělají i prestižní jména zahraničních galerií, s nimiž dovedla Národní galerie vyjednat zapůjčení děl současných umělců, která jsou dočasně vsazena do stálých expozic. Nicméně jde v drtivé většině o krátkodobé zápůjčky, což se smolně míjí s titulem jubilejního projektu. Jednou z mála výjimek je zisk několika fotografií a polaroidů Andyho Warhola. Vystavením jeho miniaturních portrétních momentek vedle měšťanských podobizen Josefa Mánesa v Salmovském paláci vzniká efektní kontrast, tím spíš, že se tak střetává tvorba dvou ve své době až nekriticky adorovaných autorů. Jak ale zmínila Hana Rousová ve své recenzi pro Artalk.cz, většina intervencí vzbuzuje otázku, proč se nacházejí tam, kde jsou, anebo proč tam vůbec jsou. Vidět všechny intervence znamená absolvovat orientační běh po stálých expozicích. V nich mají být díky zlatým popiskám akcentována díla, která se do galerie dostala darem. Bohužel toto zviditelnění není realizováno důsledně a označeny nejsou zdaleka všechny obrazy a sochy, které jsou projevem oné tolik opěvované „velkorysosti“. Je jedno, jestli jde o Picassův Únos Sabinek darovaný slavným sběratelem a obchodníkem s uměním Danielem­Henrym Kahnweilerem nebo o renesanční obraz od méně známého dárce – zlatá popiska chybí.

Průvodní texty výstavy, které představují její záměr, jsou protkány referencemi k filosofii a antropologii, ale odkazy ve výsledku působí jen jako intelektuální ornament a sama expozice z tohoto rámce absorbovala pramálo. Existuje nicméně obsáhlý doprovodný katalog Bílý králík. Umění obdarovat, další výstup projektu, který je čítankou souvisejících textů v rozpětí od filosofických úvah přes historické studie věnované Národní galerii až po obrazové eseje.

Na první pohled sympaticky „velkorysá“ akce, která chtěla být něčím víc než čistě historickou výstavou, v důsledku ilustruje obecnější jev, a sice tendenci, kdy se z „intervence do stálé sbírky“ stává efektní atrakce či ­lákadlo. Pomyslný zlatý hřeb oslav – tedy výstava v paláci Kinských – pak ubírá dějinám donátorství na plasticitě a v podstatě jen konstatuje: „Toto nám dobrodinci dali.“ Inu, výročí jsou od toho, aby se oslavovala. Vše nejlepší!

Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.