Miliardáři a různé korporátní nadace se často angažují v nápravě celosvětových problémů, na jejichž vzniku se sami významnou měrou podílejí. Filantropický kapitalismus proto funguje především jako alibi. V rámci daného systému zprostředkuje příděl selektovaného dobra, ale nevytváří podmínky pro trvalá řešení.
Nedávná debata o potřebě záchodků, které by vyhovovaly všem bez rozdílu – totiž mužům, ženám i transgender lidem – je podle filosofa Slavoje Žižeka ve skutečnosti snahou zbavit se rozdílů. Majitel Facebooku Marc Zuckerberg a ředitel Applu Tim Cook se ve své angažovanosti spolu s dalšími miliardáři profilují jako liberálové, kteří bojují za právo člověka nebýt utlačován výběrem jednoho nebo druhého záchodu. V otevřeném dopise adresovaném guvernérovi Severní Karolíny sice píšou, že „takové předpisy jsou špatné pro zaměstnance i pro byznys“, zároveň jim ale nevadí profitovat z nucené dětské práce v jiné části světa.
Žižek ve své předposlední knize Absolute Recoil: Towards New Foundation of Dialectical Materialism (Naprostý odvrat. K novým základům dialektického materialismu, 2015) kritizuje veškeré snahy o návrat k „původní“ harmonii a univerzalitě bez protikladů. Obrací se přitom k Hegelově dialektice, v níž se univerzální zjevuje jen skrze střet protikladů. Z tohoto hlediska pak jakákoliv snaha vrátit se do stavu nevinnosti nebo – jak nás učí hnutí New Age – „nalézt své pravé já“ vede zpět k primitivismu zvířat. Cesta k univerzálnímu se nám podle Žižeka otevírá jedině díky konfliktu a protikladu – skrze zaujetí subjektivní pozice ke světu. I proto slovinský filosof zcela v křesťanském duchu píše, že „pravé Dobro nevzchází z následování naší přirozenosti, ale z boje s ní“.
Dělat dobro i zlo zároveň
Není filantropický kapitalismus výrazem postpolitické snahy o dosažení harmonické společnosti bez protikladů? I zde se jedná o snahu potlačit negativní jevy, které kapitalismus produkuje, bez boje s jejich příčinami. Filantropové jako Bill Gates, George Soros a další jsou symptomem (a podle mnohých i příčinou) právě těch problémů, které se údajně snaží zdolat. Když brojí proti nerovnosti, potvrzují tím povahu systému, který jim pomohl nabýt tak neuvěřitelného bohatství. Často zmiňovaným příkladem je Sorosův pracovní den, který se dělí mezi dopoledne strávené finančními spekulacemi, způsobujícími spoustu mizérie, a odpoledne věnované nadacím a jiným „bohulibým“ činnostem.
Podobné kritice se nevyhnul ani Bill Gates. Velmi silně jej kritizuje například americký programátor, hacker a aktivista Richard Stallman, kterého deziluze z agresivní privatizace IT technologií vedla k myšlence „free softwaru“ a který inspiroval hnutí open source, založené na myšlence bezplatného sdílení. Gatesovu a Jobsovu podnikatelskou vynalézavost Stallman napadá jako sprosté rentiérství. Appleovský „Mac“ považuje Stallman za „cool vězení“, omezující uživatele tím, že jim zakazuje instalovat cizí programy. Také restrikce systému Windows jsou podle něj neetické. Gatesovy obchodní úspěchy, které mu umožňují prostřednictvím nejrůznějších nadací zachraňovat svět, jsou do značné míry výsledkem agresivní rentiérské politiky, která se podílí na růstu nerovnosti.
Žižek popisuje filantropii jako „nezbytnou pro kapitalismus z čistě ekonomického hlediska“. Filantropie totiž oddaluje nutnou krizi systému, jenž chaoticky a destruktivně produkuje ohromné bohatství i chudobu a nezaměstnanost. Právě to ostatně popsal ekonom Joseph Alois Schumpeter ve svém slavném konceptu „kreativní destrukce“. Kapitalismus jako systém, jenž je kreativní právě kvůli schopnosti ničit a bourat staré struktury, zároveň podemílá základy, na nichž stojí. Pomocí filantropie se tak do společnosti alespoň částečně vrací narušená rovnováha. Filantropismus je pokusem vlastnit všechny benefity sociálního přerozdělování – ovšem bez rizika, jež představuje organizovaná podoba téhož. I snaha polidštit kapitalismus (přítomná v západním křesťanství) je vyjádřením touhy udržet oboje – etický systém i logiku maximálního profitu.
Paradox globální ekonomie
Díky takzvaným Panama Papers se nedávno dostalo masové pozornosti daňovým únikům nejbohatších lidí na planetě. Proto když si s potěšením připomínáme, že čtyřicet z pěti set nejbohatších Američanů přislíbilo v rámci iniciativy Giving Pledge věnovat 600 miliard dolarů na boj s chudobou, neměli bychom zapomínat, že rozvojové země přijdou každý rok kvůli nízkému zdanění korporací o 50 miliard dolarů. Autoři loňské studie Oxfam o nerovnosti si povšimli, že skoro třetina bohatství afrických států (500 miliard dolarů) je nyní držena v offshoreových daňových rájích, což je ochuzuje o 14 miliard dolarů ročně. To je částka, která by podle Oxfamu stačila na záchranu života čtyř milionů dětí a navíc by pomohla tomu, aby se každé africké dítě dostalo do školy.
Místo cílené snahy zajistit africkým a jiným rozvojovým státům jistý příjem progresivním zdaněním sledujeme, jak jsou země třetího světa odkázány na dobrodiní soudobé finanční oligarchie, která je pomocí nejrůznějších právních skulin připravuje o to, co jim právem náleží. Švýcarské a jiné banky přitom vydělávají na ochraně miliardářských účtů a například britská konzervativní vláda lobbuje v Evropském parlamentu proti zavírání daňových rájů (firmy Google). Jistě není náhoda, že celoevropský návrh na řešení daňových rájů byl ihned označen za nepřijatelný. O současných poměrech vypovídá, že hudebníci ze skupiny U2 vedou kampaně proti chudobě v Africe a zároveň čelí kritice kvůli opakované snaze vyhnout se daním. Dokonce i samaritán Soros je podezříván z toho, že na daních dluží několik miliard dolarů.
Socialismus pro bohaté
Krize z roku 2008 nás v něčem poučila: už víme, že když se největší banky a korporace dostanou do nesnází, musí je z dluhů vykoupit veřejnost. Stačí připomenout, jak Spojené státy odpustily automobilce General Motors devadesát procent dluhu a umožnily jí přežít. Ohromné rozvojové projekty, třeba Horizont 2020, představují i v Evropské unii efektivní způsob, jakým velké koncerny, například BMW, Peugeot a jiné, získávají miliardy z veřejných financí – a to v době, kdy se většinovému voliči říká, že šetřit se musí, kde to je jen možné. V českém prostředí je příkladem plundrování státu Bakalovo řízení OKD. Zodpovědnost za zbankrotovaný podnik přebírá stát, zatímco Zdeněk Bakala se prezentuje jako filantrop, jehož nadace posílají studenty na prestižní zahraniční univerzity.
Ideologické kořeny filantropického kapitalismu najdeme už u otce neoliberalismu Friedricha Hayeka, který brojil proti konceptu sociální spravedlnosti, když tvrdil, že jakékoliv přerozdělování mzdy určované chaotickými a nepředvídatelnými tržními mechanismy povede k „cestě do otroctví“, neboť neexistuje absolutní arbitr, který by definoval, co je „sociálně spravedlivé“. Hayekova cesta, vedoucí k naprostému zbožštění tržních mechanismů, se nejvíce ujala ve Velké Británii a Spojených státech a zapříčinila, že obě velmoci mají nyní nejvyšší míru sociální nerovnosti mezi státy OECD. V roce 1970 pobíralo jedno procento nejbohatších Američanů pouhých 9,7 procenta národního důchodu, nyní je to ale již 23,7 procenta. Míra nerovnosti je naprosto klíčová, neboť společnosti, v nichž se nejvíce rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, mají také větší náchylnost k cyklické chudobě, vyšší úmrtnosti a dalším problémům, které se filantropové snaží ve chvílích štědrosti řešit.
Zdá se nesporné, že alespoň nějaká forma progresivního zdanění bude pro společnost nevyhnutelná. Některé severské demokracie jsou důkazem toho, že takové řešení nemusí vést nutně k otroctví. Bude ale potřeba vyvázat pojem „sociální spravedlnost“ z vězení imaginace miliardářů a čelit nezbytnému riziku, které vyplývá ze snahy o lepší svět.
Autor studuje mezinárodní právo.