Sólový hudební projekt Alexandry Drewchin je příkladem efektního prolnutí žánrů. Postpsychedelické písničkářství zde ožívá především díky elektronickému experimentu. Žánrová rozmanitost je ovšem charakteristická pro celou produkci amerického vydavatelství Hausu Mountain.
Americká hudebnice Alexandra Drewchin, sólově vystupující pod hlavičkou Eartheater, na svých dvou loňských deskách Metalepsis a RIP Chrysalis syntetizuje neklubovou, někdy až ambientně laděnou elektroniku s tradicí amerického folku. Přetváří tak tuto tradici v jedinečné, výrazně autorské zvukové struktury. Pražské publikum bude mít příležitost přesvědčit se o tom naživo 27. června v Klubu FAMU. Eartheater je ovšem pouze jedním z mnoha projektů patřících pod chicagské vydavatelství Hausu Mountain, které lze považovat za jakousi kurátorovanou institucionální záštitu „divné“ experimentální hudby ve Spojených státech.
Jeden z recenzentů sólového debutu Alexandry Drewchin, alba Metalepsis, připodobnil její skladby ke světům, které v druhé polovině 19. století vytvářel anglický spisovatel a matematik Charles Lutwidge Dodgson. V příbězích o sedmileté Alence, jež publikoval pod pseudonymem Lewis Carroll, což je zároveň důmyslná hříčka na autorovo rodné jméno, hrdinka prochází fantastickým světem a setkává se s řadou překvapivých postav. Podobně Drewchin pod jménem Eartheater konstruuje roztodivné krajiny, které se vnímateli neustále mění jakoby přímo před očima.
Vykašlat se na přímočarost
Debut Metalepsis vyšel na značce Hausu Mountain v únoru 2015 a odstartoval přelomový rok jak pro malou chicagskou značku, tak pro samotnou Drewchin. Tato šestadvacetiletá americká hudebnice a performerka účinkuje také v projektu Guardian Alien, až nyní ale ukázala ucelenou a samostatnou autorskou vizi. Ta v lecčems navazuje na tvorbu znovuobjevených písničkářek konce šedesátých let, jako jsou Sibylle Baier nebo Linda Perhacs, blíží se však také některým psychfolkovým nebo acidfolkovým písničkářkám, které vstoupily na scénu před deseti lety, například Grouper. Zajímavé je, že postpsychedelické písničkářství v tomto případě ožívá především díky elektronickému experimentu. Vlivů a žánrových citací však při poslechu zaznamenáme více.
Na své sólové prvotině Drewchin nepoužívá nástrojovou sestavu, která by (snad s výjimkou elektronických dechů ovládaných pomocí analogového kontroleru) byla něčím výjimečná. Dosahuje ale podivuhodné zvukové rozmanitosti. Najdeme tu rozjívenou elektrickou kytaru bizarně propojenou s beatboxem a rapem v ruštině. O pár minut později se v jiné skladbě v pravidelném klubovém beatu objevují smyčce. Autorčin výrazný hlas mizí v klíčovém, více než desetiminutovém lofi opusu Orbit a opět se navrací v závěrečné nekomplikované skladbě Infinity, která si vystačí s jednoduchou freakfolkovou kytarou.
Eartheater ovšem, jak už bylo řečeno, zvládla v loňském roce vydat ne jednu, ale rovnou dvě desky. Na říjnovém albu RIP Chrysalis používá Drewchin namísto elektroniky více akustických nástrojů. Velký prostor zde dostal především základní nástroj amerického folku – banjo. Právě se strukturou folkových písní si Eartheater ráda a často hraje. Jakákoli pravidelnost a přehlednost ale záhy mizí. „Pojďme se vykašlat na přímočarost,“ říká v rozhovoru pro magazín Spin a album, které obsahuje i její dosud patrně nejvýraznější hit Mask Therapy, dokládá, co tím myslela.
Kurátorská role
Obě nahrávky Eartheater se pro mnoho posluchačů staly jakousi vstupní branou do světa chicagského labelu Hausu Mountain. Zdá se, že labelu se daří naplňovat klíčové úlohy, jež před hudebními vydavatelstvími v současnosti stojí. Předně jde – vedle produkčních a technických záležitostí – o roli kurátora, který posluchačům pomáhá při orientaci v nepřeberném množství hudební produkce. Label vydal od roku 2012 pětačtyřicet nahrávek, které lze přiřadit k tak rozdílným žánrům, jakými jsou kytarová a elektronická psychedelie, noise, drone, ambient, synth pop nebo freak folk.
Podobně jako mnoho jiných labelů vznikl i tento především z potřeby vydávat vlastní hudbu. V případě zakladatelů vydavatelství Douga Kaplana a Maxe Allisona se jedná o nahrávky jejich kapely Good Willsmith, jejíž deska Is the Food Your Family Eats Slowly odstartovala před čtyřmi lety katalog Hausu Mountain. Album vyšlo, jak je tomu u tohoto labelu zvykem, na kazetě a uvedlo posluchače do improvizovaného chaosu. Zatímco ale Good Willsmith postupně přerůstají svůj vlastní label, stávají se stále slavnějšími a část své tvorby, včetně poslední a patrně nejsilnější desky Things Our Bodies Used to Have (2016), vydávají na mexické značce Umor Rex, pro velkou většinu dalších kapel je kazeta vydaná na Hausu Mountain příležitostí k tomu, aby si jejich materiál poslechl širší okruh posluchačů.
Důležitost kabelů
Letošní rok v produkci Hausu Mountain otevřela kazeta noisejazzové formace s lechtivým názvem Bang! Bros. Hned poté následovala ambientní nahrávka projektu Radiator Greys. Nejvýrazněji se ale zatím do aktuální produkce zapsal Davey Harms se svou deskou Cables, která aspiruje na to být excentrickou taneční hudbou a zároveň rituálním noisem. Každopádně nikdy nezní předvídatelně. Harms připomíná v textu k vydání alba i samotným jeho názvem důležitost kabelů, bez kterých se prakticky žádná hudební produkce neobejde, a označuje Cables za přechodné album v tom smyslu, jaký mají kabely v hudebním setupu. Nacházejí se v prostoru mezi nástroji – samy o sobě jsou k ničemu, důležitými se stávají až při propojení. Zároveň jakýkoli jejich defekt může znemožnit hudební vystoupení.
Obdobně žádná deska v katalogu Hausu Mountain nemá klíčové postavení, všechny jsou součástí důmyslné kabeláže. Eartheater, Davey Harms nebo Good Willsmith jsou asi nejznámější, v katalogu ale figurují i jména jako William Selman nebo nejnověji dvojice ROM, jejichž tvorba si také říká o důkladný poslech. Hausu Mountain je příkladem labelu, jehož produkce je značně rozmanitá, a přitom se každá z nahrávek dokáže posluchače dotknout na nečekaném místě.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.