Bořit kategorie, rušit meze

Svůj nový, zatím nevydaný román Borne jste popsal jako „intenzivní Čechovovu hru s monstry bojujícími v pozadí“. Jaký je váš vztah k takzvaně vysoké literární tradici? Komu byste se chtěl přiblížit a kdo ze současných tvůrců vás uvádí v úžas?

Myslím, že pro žádného spisovatele není zrovna rozumné vymezovat se při čtení příliš jednostranně. Nikdy jsem neviděl smysl v jiném rozdělování než na dobrou a špatnou knihu. Mám rád spoustu prozaických titulů, které patří do vysoké literatury, a zhruba stejně velké množství mě spolehlivě uspí, a totéž platí pro žánrovou literaturu. Důležité je pro mne jedinečné vidění světa, skvělé psaní a vyprávění zajímavého příběhu. Nezáleží pak na tom, kde na tyhle věci narazím. Vždycky jsem miloval Vladimira Nabokova a Angelu Carterovou, Franze Kafku, Alfreda Kubina, pár věcí od Johna Brunnera, J. G. Ballarda, Rikki Ducornetovou. Deborah Levyová je géniem své doby. A mohl bych pokračovat donekonečna: Mercè Rodoredová, Ottessa Moshfeghová a Amelia Grayová. Chimamanda Ngozi Adichie. Clarice Lispectorová. A také musím zmínit, byť to není spisovatel a byť to zavání pochlebováním, Jana Švankmajera, jehož surrealismus mám rád už dlouho. Vydáváme tolik antologií sci-fi a fantasy, že takové knížky moc pro zábavu nečtu. Co se mi z těchto oblastí litertury líbí, často ukazují obsahy našich výborů.

Platíte za jednoho z největších odborníků na proměny fantastické literatury. Lze hovořit o nějakých nových trendech? Nacházel byste v produkci posledních let nějaké zajímavé trendy, rodící se směry či skupiny?

Jako vždy i v tomto případě platí, že to nejlepší se najde na hranicích, v trhlinách, a ne na nějakém konkrétním místě. Máme spisovatele, jako je Carmen Muchadová, která absolvovala kursy klasického psaní a publikuje částečně v žánrových knihách, nebo autory, kteří vycházejí ze žánrového prostředí, ale texty otiskují v literárních časopisech. Alespoň v USA se ten častokrát diskutovaný dlouhý proces boření zdí zdá být úspěšný. Myslím, že probořit kategorie sci­fi se do jisté míry podařilo triologii Margaret Atwoodové. Literární redaktoři si poté začali sci­fi víc všímat a zařazovat takové romány do literárního mainstreamu. Má to dvojí význam – jak v tvůrčím, tak ekonomickém slova smyslu. Moje vlastní romány Southern Reach vycházejí pod hlavičkou literárního středního proudu – něco, co by ještě před deseti lety nebylo možné. Jsem si celkem jist, že kdyby je v USA vydávalo žánrové nakladatelství, neprodávaly by se tak dobře a navíc bych musel čelit tlaku, jak je přizpůsobit určitým tradičním postupům sci­fi.

V knize Wonderbook: The Illustrated Guide to Creating Imaginative Fiction [Kniha kouzel: Ilustrovaný průvodce tvorbou imaginativní literatury, 2013] nabízíte svého druhu kurs tvůrčího psaní zaměřený na fantastiku či – jak zaznívá v podtitulu – imaginativní literaturu. Čím se takto směrovaná tvorba a její principy odlišují od „nespecifického“ psaní?

Termín „imaginativní“ jsem použil záměrně, abych se vyhnul uvažování v mezích žánru. Většina toho, co si myslíme o žánrech či literatuře, je důsledkem vydavatelského marketingu a knihkupeckých kategorií. Pro spisovatele není užitečné uvažovat jiným způsobem než stylem „co je nejlepší pro tuto konkrétní prózu, kterou právě teď píšu – co ji učiní tak významově bohatou a hlubokou, jak by jen vzhledem k mému přístupu mohla být?“. Řekl bych, že při vyučování kreativního psaní existuje jen sotva patrný rozdíl mezi fantastickým a nefantastickým. Podobá se to tomu, čemu čelí pisatelé historických románů – jak zprostředkovat informace o prostředí nebo jiných prvcích čtenáři neznámých, aniž by to vyznívalo, že ho poučujeme. Realismus má své vlastní tropy a pravidla, stejně jako je má nerealistické psaní. A je pravda, že někteří spisovatelé mimo oblast fantasy jsou surrealisté a absurdisté a někteří spisovatelé fantasy jsou zasmušilí realisté, kteří prostě přidávají do svých děl draky. Takže Wonderbook je spíše taková kniha o psaní určená komukoli a na rozdíl od devadesáti procent podobného typu publikací používá příklady z nerealistické literatury.

Wonderbook také hlasitě promlouvá o důležitosti vizuální složky díla, ostatně sama kniha je pojednána velmi výtvarně. Jak podstatný je vizuál pro vás osobně? Máte vliv na volbu grafiků a typografů? Jaký dohled nad knihou jako objektem si ponecháváte?

Nad každým aspektem knihy Wonderbook jsem měl naprostou kontrolu, od textu přes sazbu až po ilustrace. Můj americký nakladatel Abrams byl v tomto ohledu úžasný. Byl to proces plný omylů a chyb, než jsem přišel na to, jak kniha bude vypadat nejlépe. Srozumitelně, souvisle a užitečně. Ve svých prózách mám často poslední slovo, co se týče obalu, nebo na to mám alespoň velký vliv.

Za experimentálnější směr žánrové literatury lze pokládat kódované, vizuálně aktivizované, ergotické texty Marka Danielewského či Zacharyho Thomase Dodsona. Při čtení takřka devítisetstránkového Danielewského opusu The Familiar [Známý, 2015; jde o první z proponovaných dvaceti šesti svazků] se vkrádá otázka, není­li tato vyhraněná experimentace už trochu vyšeptalá. Dokáže taková literatura ještě něčím překvapit?

Hodně experimentálních technik, ilustrací, jimiž je vyprávěn příběh, a jiných typografických experimentů jsem používal v City of Saints & Madmen. Takže jsem obeznámen s dobrým a špatným používáním a nevýhodami takových věcí. Musím přiznat, že obdivuji Danielewského a jeho House of Leaves, a myslím si, že Only Revolutions představují po technické stránce skvělý úspěch. Ale četl jsem část The Familiar a pořád jsem měl pocit, že je to poněkud hédonistické. Ve srovnání s House of Leaves mi typografické experimenty nepřipadaly tak ohromující a – jak říkáte – už ničím nepřekvapují. Nezdá se totiž, že by obsah právě tuhle formu vyžadoval. Obdivuji způsob, jakým je uspořádán Dodsonův román Bats of the Republic, ale příběh sám mě neoslovil. Nebezpečí spočívá v tom, že když dostanete příležitost použít vizuální prvek, musíte si nejprve být jisti, že váš příběh je hluboký, smysluplný a výrazný i bez tohoto ozvláštňujícího elementu. A ze srovnání House of Leaves a Bats of the Republic vyvstává rozdíl mezi tím, co posunuje hranice možného, a něčím zastaralým.

Spolupracoval jste na několika filmových adaptacích svých textů (Shriek, A New Face in Hell) a na několika komiksech. Jak tyto projekty vznikly? Je pro současného spisovatele užitečné, nebo dokonce potřebné věnovat se i jiným médiím?

Spolupracuji také s umělci a hudebníky a vůbec mě baví navazovat dialog s kreativními lidmi v jakýchkoli disciplínách. Nejsem z těch spisovatelů, kteří napíšou román a okamžitě se pustí do dalšího. Většinou mě to určitým způsobem vyčerpá. V takových mezičasech se k psaní motivuji tak, že se na kreativní proces a tvůrčí úsilí dívám z různých perspektiv. Neplatí, že by všichni spisovatelé měli zaměřovat svou pozornost na jiná média. Ale sám to dělám rád a naučím se tím spoustu věcí, které pak v „překladu“ vnáším do své tvorby. Také nejsem z těch, kteří dokážou být v klidu a mezi knihami nic nedělat. Z toho bych zešílel. Některé nápady je zkrátka lepší prozkoumat jinými médii, než jsou romány nebo krátké povídky.

Kromě vlastní tvorby jste známý i jako vlivný pořadatel žánrových antologií. Jakým způsobem při koncipování takových svazků postupujete? Jak velký důraz kladete třeba na celkovou kompozici? Můžete popsat svůj editorský přístup?

Svou podstatou jsem editor aktivista. Nezajímá mě podpora statu quo ani nevydávám v našich antologiích klasiky, aniž bych je dříve přezkoumal a zjistil, zdali obstojí. Také mám rád experimentální romány a je mi jasné, že jádro žánrového publika ve Spojených státech se na experimenty nedívá zrovna přívětivě. Jedno z kritérií mého pohledu na věc je vkládat odlišující se přístupy vyprávění vedle konvenčnějších tak, aby došlo k neobvyklým srovnáním a komunikaci mezi nimi.

S manželkou Ann editujeme většinu antologií společně a také rádi rozrušujeme hranice mezi žánrovou a vysokou literaturou, protože kam se kniha zařadí, jak vtipkujeme, je často jen otázka místa narození. Pokud by například Michael Cisco pocházel z Prahy, zřejmě by se do USA dostal v překladu Dalkey Archive Press, což je velké, prestižní nakladatelství. Jenže Cisco pochází ze Spojených států a pro jeho druh absurdní, surreálné, temné prózy to znamená, že je považován převážně za spisovatele hororů. Jiný případ představuje český spisovatel Michal Ajvaz, který je zatím v USA vydáván v ranku normální literatury, přestože i podle nás jsou jeho příběhy silně fantastické – a skvělé! V USA je ale z tohoto důvodu pro čtenáře žánrové literatury neviditelný. To, že ho publikujeme v našich antologiích, ho zviditelní novému čtenářstvu a ozřejmí, že je součástí i jiných tradic. V našich antologiích klademe obrovský důraz na publikaci textů ze všech koutů světa. Jinak totiž čtenáři vidí jen část celku.

Antologií The New Weird jste v roce 2008 vtiskli název novému subžánru literární science fiction. Někteří autoři ale popírají, že něco jako new weird vůbec existuje, protože tato oblast prý nemá žádné pevné definiční znaky. Co podle vás je new weird?

Celá ta věc s The New Weird mi připadala dost směšná. Chtěli jsme tu antologii pojmenovat The New Weird?, ale nakladatel požadoval, abychom zněli přesvědčeněji. Záměrem antologie, jak se píše v předmluvě, bylo předložit důkaz o určité chvíli, z níž může, ale také nemusí vzejít něco víc. Lze jasně doložit, že vliv nové vlny se právě na počátku třetího tisíciletí spojil s vlivem taktilního body hororu ve stylu Clivea Barkera v kontextu převážně na fikci zaměřené fantasy. Jinými slovy, „nová“ nová vlna se spíše týká fantasy a weird fiction než sci­fi. Stejně jako v případě nové vlny šedesátých let nekteří autoři žánr jen vyzkoušeli, jiní, jako Miéville, new weird přímo ztělesnili.

Vzhledem k teritorialismu žánru v USA a Velké Británii se ale i tento letmý průzkum stal kontroverzním. Mně osobně je jedno, jak zní odpověď, ani se nesnažím si uvedený termín nárokovat. Takhle s Ann nepracujeme, zejména proto, že se snažíme vyhnout nálepkám. Ale jak jsme poznamenali v antologii, termín se ukázal být užitečný v případě vydávání na takových místech, jako je Česká republika, kde mají redaktoři volnou ruku dávat díla, která by se jinak čtenářům těžko popisovala, do zajímavého a specifického kontextu.

Vaše manželka Ann byla v letech 2007 až 2011 editorkou časopisu Weird Tales, jehož vydávání bylo v té době obnoveno. Je možné obnovení Weird Tales chápat jako renesanci literárního žánru weird fiction, a pokud ano, jak dnešní weird fiction vypadá?

Způsoby, jakými je weird fiction schopna zkoumat realitu a objevovat nadpřirozený a zázračný svět, který ale často existuje mimo vědu a náboženství, vedou k tomu, že se z ní stal prostředek, jímž lze přemýšlet o naší současné situaci. Náboženství ani věda nám neposkytnou všechny odpovědi, které v současnosti potřebujeme. Beletrie nicméně dokáže rozpoutat mezi náboženstvím, vědou a filosofií dialog.

Například globální oteplování je věc, která se děje na tolika místech a je tak komplexní, že hard sci­fi a současný realismus se s ní těžko vypořádají bez didaktičnosti a zjednodušování. Nejistota a otevřené možnosti weird fiction, jakož i tematizace problémů spojených s poškozováním životního prostředí a biosféry, které se ve svém důsledku podobají strašidelným jevům, činí z tohoto žánru velmi mocný způsob, jak se postavit k „aktuálním“ problémům, a přitom stále operovat v nadčasovém nebo univerzálním modu.

Váš román Veniss Underground je zvláštní variace na scifistické motivy, plná surreálných monumentálních obrazů. Jaký je váš přístup coby spisovatele k vědecko­fantastickému žánru a jeho historii?

Upřímně si myslím, že neexistuje odnož sci­fi, kterou bych neměl rád. Nelíbí se mi odbyté psaní a špatné provedení nebo přesvědčenost o jediném možném způsobu, jak přistupovat ke sci­fi, ať jde o zápletku nebo styl psaní. Znamená to, že mě některé sci­fi nudí k smrti? Ano, ale ne kvůli tomu, že jde o určitý jeho typ. Například miluji hard sci­fi Grega Beara, přestože nejsem zrovna fanoušek této kategorie. Baví mě space opery, protože se komerčně považuje za akceptovatelné, aby spisovatelé do svých románů vkládali velmi podivné a experimentální záležitosti, dokud v nich je přítomné i očekávané dobrodružství a momenty překvapení. Pochopitelně mám slabost pro ikonoklasty typu Cordwainera Smithe z padesátých let a pro novou vlnu. Mám velmi rád Lemovy vtipné příběhy i ten nejvážněji míněný utopismus Paula Scheerbarta – obsah naší nové antologie, The Big Book of Science Fiction, vám poskytne celý seznam. Zrovna Veniss Underground byl myslím ovlivněn spisovateli jako Stepan Chapman, Robert Reed, Ian MacDonald a také malířem Hieronymem Boschem. Nacházel jsem se tehdy v takovém hororovém naladění.

Naproti tomu první knihu vaší trilogie Jižní Zóna – Anihilaci – prezentujete jako hodně osobní dílo. Prý je částečně inspirovaná vaším snem, ale také floridským chráněným územím St. Marks National Wildlife Refuge. Její přístup k žánru je také velmi osobitý. Přesto s fanoušky sci­fi rezonovala, což dokazuje i to, že jste za ni dostal cenu Nebula. Jak na knihu vlastně fandom zareagoval a co to podle vás o něm vypovídá?

V jistém slova smyslu bych řekl, že naše antologie mi pomáhají s mým vlastním psaním. Ačkoli je Anihilace surreálná a snová, má v sobě také zakotveny zřetelné prvky sci­fi a tropy konspiračních teorií. Mé romány sice obsahují experimentální postupy a techniky, ale rozhodl jsem se je nechat žánrovému čtenáři skryté. Zároveň tato „výprava do podivné divočiny“ nepředstavuje nepřekonatelnou překážku pro běžné čtenáře, kteří obvykle sci­fi nečtou. 

Do trilogie Jižní Zóna se otiskuje i váš zájem o ekologii. Na svém blogu kritizujete například film Země zítřka za to, jakou verzi utopie divákům předkládá. Jaké možnosti má spisovatel, obzvlášť spisovatel science fiction, chce­li změnit náš současný pohled na přírodu?

Téma vztahu k přírodě považuji za klíčové pro naše přežití a stejně tak je to důležité téma i vzhledem k našim morálním a etickým závazkům vůči zvířatům. Ale příliš mnoho, zejména hollywoodských sci­-fi děl tkví až po uši v pohledu na svět z doby padesátých let. Buďto se v nich odráží nostalgie spisovatele nebo filmaře po jednoduché vizi budoucnosti z dětství, anebo se jedná o vliv předchozích filmů na této zjedodušující vizi založených. Zejména pokud jde o nepříliš vzdálenou budoucnost, jsou podobné představy prostě pochybné a často zřetelně nevhodné, například v kontextu zpráv o tragédii syrských uprchlíků. Většina sci­-fi je vůči současným výzkumům inteligence a chování zvířat nějakých dvacet třicet let pozadu. To jen posiluje úvahy a stereotypy, které se prostě nezakládají na pravdě. Spisovateli, který by pracoval s dvacet let zastaralými vědomostmi z oblasti fyziky nebo genetiky, bychom se vysmáli. Ale z nějakého důvodu nám nesmysly nevadí, když čteme o přírodě, životním prostředí a zvířatech. Mně ale vadí a nechci je šířit ve svých vlastních dílech.