Mapy antarktidy – aukční katalog pro kupující

POLOŽKA 657d

Topografická mapa Rossova šelfového ledovce (Tulení mapa)

Acuña, Nahuel, 1908

V horním levém rohu nepatrně natržená. Na levém okraji slabě znatelné skvrny.

Střed mapy tvoří pevninská plocha, v nejhořejším kvadrantu je zakresleno pobřeží Argentiny. Zeměpisné šířky a délky jsou vyznačeny sépiovým inkoustem. Kompasová růžice má podobu tuleně: jeho hlava ukazuje k severu, ploutve k východu a západu, k jihu pak směřuje zubatá kra, na níž zvíře spočívá. Legenda k mapě je psána ručně. Rossův šelfový ledovec je na danou dobu znázorněn s pozoruhodnou přesností, pro srov. viz přílohu A (satelitní snímky nedávného data).

Expedice na Antarktidu v roce 1907 byla význačná hned dvojnásob: právě na této první mořeplavbě, kterou mladý Nahuel Acuña podnikl, sotva dokončil univerzitní studia, ho říjící kosatka připravila o pravou nohu. A zároveň byl dílem vrtošivé náhody přijat do služby na té dobré lodi Proximidad nezkušený botanik Villalba Maldonado. Maldonado, sám čerstvý absolvent a pozdější badatel nemenšího významu než jeho věhlasný protějšek, musel vzít zavděk místem lodního kuchaře, aby si cestu odpracoval, nemaje stejné štěstí na mecenáše jako Acuña, na něhož se v průběhu celé životní dráhy peníze lepily jako vosy na turecký med.

Můžeme se jen domýšlet, jak asi probíhala taková nevzrušená sobotní večeře v ledovcovém přítmí, v prachu ledových krystalek tvořících okolo slunce halová kola, když Villalba, zástěru umaštěnou tučňáčím sádlem, řídnoucí černé vlasy rozcuchané a s námrazou na kníru, položil před Acuñu ojíněný porcelánový talíř. Sundal si Acuña brýle, než začal jíst? Vyměnili spolu pár slov? Opětoval byť jen na moment upřený pohled Maldonadových mírných očí, než odložil sextant a pustil se do jídla? Chceme věřit, že tomu tak bylo, chceme věřit, že skřípění Proximidad v našich představách zní právě tak, jako znělo ve skutečnosti.

Z Acuñových záznamů v deníku vyčteme pouze tolik: K večeři opět tulení bok a klaret. Kuchař trvá na salátech z červeného a bílého lišejníku. Není mi to po chuti.

Slavná Tulení mapa, první z Acuñových legendárních map, nabízí vzácný vhled do období rodící se rivality obou badatelů. Cena exempláře byla stanovena na 7 500 USD.

Poznámka kurátora: Skvrny od whisky se datují přibližně do roku 1952.

POLOŽKA 689f

Topografická mapa Rossova šelfového ledovce (mapa Slunečních psů)

Maldonado, Villalba, 1908

Po jediném vlastníkovi, v bezvadném stavu.

Pevninská plocha je posunuta níže do středu mapy, jiné kontinenty nezakresleny. Zeměpisné šířky a délky jsou vyznačeny černým inkoustem nezjištěného složení. Kompasová růžice má podobu třírohého mořského kozoroha: jeho ocas obrostlý vilejši indikuje jih, vzhůru obrácený čenich míří k severu, zakrnělé ploutve ukazují k východu a západu. Uprostřed mapy je vyobrazeno slunce, jehož paprsky, zdůrazněné reliéfním zlacením, jsou protaženy až úplně k šelfovému ledovci. Jsou zde naznačena i halová paslunce, avšak místo tradičních fantomových skvrn stojí vně prstence po stranách vedle slunce dva mohutní psi svatobernardského či podobného plemene. Jejich dlouhá, reliéfně postříbřená srst je rozevlátá, jakoby v náhlém poryvu větru. Mordy mají otevřené, jako by polykali sluneční paprsky, prackami pak stojí po kolena v mořské vodě a vytvářejí vlny, sahající až k pobřeží. Legenda k mapě praví, že dvojici psů nesoucích jména Grell a Skell lze nalézt na souřadnicích (vynecháno při redakci), a pokud jim příchozí předloží dary v podobě játrovek a tučňáčích pařátů, ochotně mu věnují plný pohár slunce. Ponese­li neohrožený polární conquistador toto slunce zavěšené před sebou na špičce rybářského prutu, bude sálat tak, aby jej zaopatřilo vším potřebným žárem i jasným světlem.

V pobřežních vodách je dále zakreslena obrovská zubící se kosatka s utrženou lidskou nohou v tlamě.

Po návratu z expedice na palubě Proximidad učinil Maldonado – zřejmě aniž by tušil, že pracuje na konkurenčním projektu – potřebné kroky k rozmnožení své mapy prakticky souběžně s Nahuelem Acuñou. Náklady na vytištění mapy Slunečních psů, kterou Maldonado i sám ilustroval, uhradila dcera Alvara Cacerese, kterýžto byl především velkochovatelem ovcí a hovězího dobytka a jehož zájmy v lodní přepravě držely Proximidad nad vodou. Pilar Caceresová našla v Maldonadových skicách takové zalíbení, že prodala svůj drahokamy a onyxy zdobený náhrdelník (položka 331A), aby mohla tuto první mapu zafinancovat.

Jestliže nevídaně precizní zpracování Tulení mapy získalo Acuñovi věhlas a přivedlo mu celou řadu přírodozpytců a velrybářů, dychtivých využít jeho znalostí, pak po vydání mapy Slunečních psů se v Buenos Aires strhla hotová mánie pro všechno, co se týkalo Antarktidy. Přesto však Maldonado až do roku 1912 nedokázal sehnat peníze na další výpravu, kdežto Acuña si neprodleně zarezervoval cestu na lodi Immaculata na následující jaro, znepokojený tím, jakou přízeň u veřejnosti nachází dílo tak očividně šejdířské. Ještě v prosinci 1908 proto uspořádal na půdě Asociación Cartographica Argentina přednášku o bezpodmínečné exaktnosti při tvorbě map, přičemž prohlásil, že je absurdní, musí­li o tak samozřejmé věci vůbec hovořit. Byl však přerušen důraznými požadavky, aby exaktněji popsal, jak vypadají Grell a Skell.

Maldonado se i přes tři obdržená pozvání odmítl na schůzi Asociación dostavit a počátkem roku 1909 vydal mapu Antarktické zubaté ryby (položka 8181Q) bez jejich razítka.

Exemplář je jedním z pouhých tří dochovaných výtisků této první a zřejmě nejvelkolepější ukázky kartografického umění Villalby Maldonada, a jeho cena byla stanovena na 18 500 USD.

POLOŽKA 699c

Mapa Jižních Orknejí

Acuña, Nahuel, 1911

Po celé ploše vyšisovaná od slunce, v zachovalém stavu.

Ve středu mapy se nacházejí čtyři velké ostrovy a šestnáct menších. Jedinou pojmenovanou pevninskou plochou je Isla ­Coronación. Zeměpisné šířky a délky jsou vyznačeny inkoustem z chobotnice pobřežní. Kompasová růžice má třicet dva vrcholů, zakončených šípovými hroty zavinutými v listech vavřínu, přičemž její východní rameno nese starobylé označení Levanty. Pro satelitní srovnání viz přílohu B.

Relativně příznivé podnebí Jižních Orknejí (dnešních Orcadas) umožnilo Acuñovi, aby zde přečkal válku a hotové mapy posílal na kontinent prostřednictvím Jokkuma Vabø, negramotného lovce tuleňů a kartografova věrného přítele. Společnými silami postavili příbytek, v němž pak Acuña žil a pracoval, a Vabø se také staral, aby v letních měsících vyudili dostatečné zásoby tuleního masa a jeho přítel tak měl co jíst. Kdykoli mu to pak dovolily pohyby tuleních stád, vracel se za ním se zásobami drahého inkoustu a papíru. Do tohoto období spadá nejplodnější fáze Nahuelova života.

Mezi lety 1909 a 1918 prochodil Nahuel Acuña Jižní Orkneje křížem krážem, až si ve sněhu a pobřežních travinách oblýskal teakovou protézu. Z mrožích kostí a tuleních kůží si postavil kruhový člun (položka 009A) a přesouval se na něm mezi ostrovy za pomoci obřího pádla z kůže a žebra kosatky, v kterémžto nástroji jistě musel nacházet trpké uspokojení. Nechal si narůst dlouhý černý plnovous, o němž se proslýchalo, že se na slunci zlatě leskne, a už ho pak nikdy neoholil. Přestože později prohlašoval, že během svého poustevnického období o Maldonada nezavadil ani myšlenkou, panují v tomto bodě jisté názorové rozepře, už proto, že Vabø mu při svých návštěvách dozajista přinášel zprávy o počínání jeho rivala, a tím spíše, když si uvědomíme, že Maldonadova příští mapa, k tomu ještě tak potměšile a vyhýbavě nazvaná, se zevrubně zabývá právě oblastí Orknejí. Nemohlo se snad Maldonadovi podařit, aby zde v roce 1912 přistál při své výpravě na palubě Perdity a poctil Acuñu přátelskou návštěvou? Podobné dohady nelze s určitostí potvrdit ani vyvrátit, nám však nic nebrání se znovu sladce zasnít a představit si to. Dva vousatí kartografové, usazení na sněžné haldě, se spolu dělí o lišejníkový čaj a sledují, jak se snáší soumrak na šarlatové pláně, do míst určených ke stahování tuleňů. Je obzvlášť příjemné je v duchu sledovat, jak pro tu chvíli odkládají veškerou nevraživost, z čajové konvice mezi nimi se spokojeně kouří a oni zaujatě debatují, ať už o problému zeměpisné délky nebo snad o způsobech vyvrhování mrožů.

Jedná se o první mapu ze série Orcadas a o stěžejní dílo z Acuñova vrcholného období, cena exempláře byla stanovena na 6 200 USD.

POLOŽKA 705g

Mapa Jižních Orknejí (mapa Tuleně pod pokličkou)

Maldonado, Villalba, 1914

Po jediném vlastníkovi, v dolním levém rohu zcela nepatrné poškození vodou.

Ve středu mapy se nachází pět velkých ostrovů a dvacet šest menších. Všechny jsou pojmenované: Isla Concepción, Isla Immaculata, Isla Perdita, Isla Proximidad, Isla Gloriana, Isla Hibisco, Isla Sello Zafiro, Isla Pingüino Azul, Isla Cielo, Isla Pájaros del Musgo, Isla Valeroso, Isla Ermitaño, Isla Ocultado, Isla Graciento, Isla Mudanza, Isla del Leones Incansable, Isla Sombras Blancas, Isla del Ballenas del Fantasma, Isla Zapato, Isla del Mar de Cristal, Isla del Morsas Calvas, Isla Rojo, Isla Ónice, Isla Embotado, Isla Mentira, Isla del Araña Verde, Isla Abejas, Isla del Pie de la Reina, Isla Acuña, Isla Pilar.

Použitý inkoust je sépiový, kompasová růžice má podobu tuleně, který vykukuje z železného hrnce: zvíře ploutví ukazuje k jihu, jeho hlava, přiklopená poklicí, je obrácená k severu, rukojeti hrnce pak směřují k východu a západu. Zmenšené verze stejného tuleně, s výmluvnými obličejovými rysy, jsou pak rozesety po celém řetězci ostrovů. Podle legendy k mapě se jedná o tzv. beznohého tuleně, jehož lze spatřit na zřídka zelených březích Isla Graciento, a to na dlouhé Norské pláni, vyhrazené ke stahování tuleňů, která zabírá většinu ostrova: Jsou­li Železné Hrnce ke škvaření Tuleního Tuku ponechány, aby se v nich tuk škvířil do Východu Měsíce, občas se přihodí, že uříznutá Tulení Hlava, jejíž vousky se Příznačně Zbarví modrým nádechem, Zamrká, otevře Oči a Prohnaně Vyskočí do Příboje, vlekouc s sebou Hrnec Železňák coby své nové Tělo. Je­li Badatel nad jiné zchytralý, nechá v ohništi žhnout pár Uhlíků a předstírá Spánek. Osvědčí­li pak v Předstírání Dřímoty jistou Mistrnost, sama Královna Železných Hrnců, jejíž jméno jest Huln, přijde, aby si odpočala a ohřála se u skomírajícího ohýnku. Pakliže jí Badatel přinesl tré Perel na znamení poklony, Královna mu dovolí, aby ponořil svou Lžíci do Hrnce a napil se jejího Vývaru, jenž je sladší než pampeliškový med a způsobí, že se onen bude cítit Nasycen a Šťasten po dobu čtrnácte, nebo i více dnů. (Přel.: Furtado, 1971.)

Navzdory oblibě, s níž se u lidí jeho práce setkala, Maldonado nemohl přimět skeptického Alvara Cacerese, aby mu poskytl prostředky na druhou výpravu, a musel se spokojit s pozorností Pilar Caceresové. Na portrétech (položky 114 a 115A–F) je Pilar zobrazena jako pohledná, byť přísná žena, s vlasy, jež jí uprostřed čela rostly hluboko do špičky, a s úzkýma očima. Pilar pokračovala v rozprodávání šperků, aby Maldonado mohl tisknout své mapy, ale ani všechny její náhrdelníky nemohly zaplatit k jihu plující loď. Místo toho si alespoň nedostižně osvojila umění, jak z jehněčí kůže připravit pergamen, a stala se Maldonadovi prospěšnou i v tomto ohledu. Na všechna setkání s ním chodila v červeném a nejméně třikrát nechala své bohaté černé kadeře sklouznout po jeho paži. Alvaro jim nakonec neochotně požehnal a v dubnu roku 1911 byli sezdáni. Pilar na sobě neměla jediný šperk a oděla se do šatu z černé tulení kůže. Brzy otěhotněla a v roce 1912 povila dceru Soledad, jen krátce poté, co Maldonado vyplul na palubě Perdity. Sama zařídila, aby mohl roku 1915 pokračovat v plavbě dál a vojenskou službu nastoupit pouze formálně, takže oba kartografové se během Velké války toulali po ledových krách, daleko od sebe a v naprostém nevědomí jak o svých aktivitách navzájem, tak i o dění ve zbytku světa.

V rozmezí let 1908 až 1912 bylo vydáno celkem šest Maldonadových map. Všechny byly přijaty s bouřlivým nadšením a žádosti o povolení cestovat na Antarktidu se díky tomu ztrojnásobily. V docích se prodávaly tzv. paquetes (položky 441A–592L), dřevěné bedničky obsahující náležitosti „nezbytné“ k zajištění úspěchu expedic: byly v nich sušené tučňáčí pařáty, svazečky játrovky, rybářské pruty, notové listy sloužící k vyzpěvování u Ledových jeskyní Zubatých ryb, které Kradou Sny, dále laciné výtisky všech šesti map a tři drobné perly. Většina nadšenců nicméně postupně zjistila, že není v jejich silách tak nebezpečný podnik uskutečnit, a Maldonadova reputace tak v době Acuñovy nepřítomnosti dál rostla, jelikož nebylo nikoho, kdo by jeho podivuhodné mapy s konečnou platností vyvrátil.

Jedná se o původní exemplář mapy vydané péčí Pilar Caceresové, nikoli o jeden z četných výtisků vkládaných do cestovních bedniček, a jeho cena byla stanovena na 15 900 USD.

POLOŽKA 718k

Mapa Země královny Maud

Acuña, Nahuel, 1920

Po jediném vlastníkovi, v bezvadném stavu.

Pevninská plocha je posunuta napravo od středu mapy, v levém horním kvadrantu je zakresleno chilské pobřeží. Zeměpisné šířky a délky jsou vyznačeny železoduběnkovým inkoustem. Kompasová růžice má podobu horní části trupu mladé ženy: její hlava je obrácena vzhůru k severu, doširoka rozpřažené paže ukazují k východu a západu a její vlnící se vlasy se spojují do špičky směrem k jihu. Pro satelitní srovnání viz přílohu C, se zvl. přihlédnutím k bodům 1, 4 a 17, kde jsou patrny zásadní odchylky.

Poznámka kurátora: Názvu „Země královny Maud“ se v době, kdy Acuña na mapě pracoval, pochopitelně neužívalo. Jeho vlastní název „Suyaina planina“ však nikdy nebyl oficiálně uznán žádnou z vlád, které si území nárokovaly.

Když se Acuña v roce 1919 vrátil z Jižních Orknejí, Maldonadova proslulost a popularita paquetes jím otřásly. Z hazardování dobrodruhů, kteří si na cestu místo zásob lampového oleje balili tučňáčí pařáty, se mu dělalo mdlo, a tak neprodleně ohlásil celou sérii přednášek, v nichž práci svého protivníka odsoudil, a závěrem jej vyzval, aby na schůzi Asociación buďto přivedl na řetězu Grella či Skella (vlastní preferenci nevyjádřil), anebo pakliže by se psi příliš vzpírali, ať jim přivede ukázat alespoň Huln.

Acuñovy přednášky navštěvovala mladá žena jménem Suyai Ledesma. Pod vlivem svého idolu začala sama kreslit mapy pamp, rozsáhlých území argentinského vnitrozemí, odkud oba, ona i Acuña, pocházeli. Své badatelské výsledky přednesla na schůzi Asociación sotva slyšitelným hlasem, oblečená do střídmého hnědého kostýmku, a svůj příspěvek uzavřela vlídnou připomínkou řkouc, že „kartografické umění je odkázáno na přesnost, jako je měsíc odkázán na slunce, a jen tak může vrhat na svět své vlastní světlo. Obrátit se zády k univerzu, jak se hodnověrně rozkládá před našimi zraky a pod našima nohama, by znamenalo uvrhnout se do temnot.“

Ačkoli se Acuña a Ledesma nikdy nevzali, od té chvíle se od sebe už téměř neodloučili, a když Acuña v roce 1935 vyplul na palubě Léthé na Iles Kerguelen, Ledesma ho i s oběma jejich syny doprovázela.

Až do zmíněné expedice v roce 1935 Acuña nicméně cítil, že je jeho povinností setrvat v Buenos Aires, aby všemožně potíral Maldonadan Antarcticana a nebezpečí s tím spojená a veřejně proti svému sokovi vystupoval, kdykoli se mu naskytne pódium a pod ním více než dva náhodní posluchači. Jeho filipiky byly později sebrány a posmrtně vyšly péčí Carriza a Rivase pod názvem O hodnověrnosti (1961). Jeden výtisk je stále dostupný (položka 112C), ostatní jsou v majetku soukromých sbírek.

Maldonado, jak bylo jeho zvykem při všem, co dělal, si dal s odpovědí na čas. Jeho jedinou reakcí pak byl menší úhledný balíček, doručený Acuñovi na domácí adresu v roce 1922. Uvnitř se nacházel dlouhý zlatý řetěz připojený ke křišťálovému psímu obojku (položka 559M) a krátká noticka (položka 560M), v níž stálo: Čehož vidíte vy, já nevidím, čehož vidím já, vy přezíráte. Je tam dost místa pro oba.

Avšak osud tomu chtěl jinak a Antarktida nakonec pro oba dost velká nebyla. V lednu roku 1922 byli v oblasti Shackletonova šelfového ledovce nalezeni tři muži přimrzlí k lodi. V rukou pořád ještě svírali paquetes, ale ani k poháru slunce, ani ke Královně Železných Hrnců si jimi nedopomohli. V květnu téhož roku Acuña obvinil Maldonada z obecného ohrožení a dal ho vsadit za mříže.

Mapa Země královny Maud vznikala v době, kdy konflikt mezi oběma velikány vrcholil, a cena tohoto zcela netknutého exempláře byla stanovena na 6 700 USD.

POLOŽKA 781a

Mapa Jižního pólu (mapa Buřňáka)

Maldonado, Villalba, 1925

Značně poškozená, propálená místa v horní středové části.

Střed mapy tvoří pevninská plocha, zakresleno je východní pobřeží Antarktidy. Zeměpisné šířky a délky jsou vyznačeny inkoustem z vlašských ořechů, černým čajem a lidskou krví. Kompasová růžice má podobu vzpřímeného buřňáka sněžného: jeho pařáty směřují k jihovýchodu a jihozápadu, vějířovitý ocas ukazuje k jihu, roztažená křídla určují východ a západ a hlava hledí k zeměpisnému severu. Pod buřňákem lze číst ozdobný nápis: Pečetní přísaha Poštovního úřadu Antarktidy – Glacies Non Impedimenta (Led není překážkou). Pouze u této jediné mapy Maldonado použil barvu blíže neurčeného a zřejmě morbidního původu, aby mohl části vnitrozemí označit červenými skvrnami a odlišit tak oblasti „melounového sněhu“ – třaskavé pláně hustě porostlé zářivými lišejníky, jejichž plody se s hlasitým puknutím otevírají, aby vydaly čerstvou vodu, sladší a v hojnější míře, než si lze vůbec přát. Rudě zbarvená pole obklopují oblast modrého ledu, kterou tvoří zmrzlá dešťová voda, se slaným jezírkem uprostřed. Na tomto hladkém oku z dešťové vody, jak praví legenda k mapě, spočívá Magnetický pól, kdež stojí trůn ze železných hrnců a harpunových špic. Vznešeně sedí na svém trůnu Paní Magnetického pólu, vlas její jest vhroužen do čerstvé sladké vody zmrzlé v led, oko její jest potaženo tenkým filmem. Její šat je z černé tuleniny, její náhrdelníky všecky z lebek a kostí. Grell a Skell jsou Jejími Druhy v Hrách, Jejími Ukrutnými Strážci, a Její Služebnou jest Huln, Paní však se nikdy Nepohne, byť by jen Jedinkrát. (Přel.: Peralta, 1988.)

Čeká, jak dále praví text, na své věrné po­­sly, jimiž jsou buřňáci, až jí k rukám doručí dopis, jenž bude psaný na jehněčí kůži a místo inkoustu krví. Co že bude v tom dopise psáno a od koho by měl být, nemůže nižádný velrybář povědět – jen pro ni jest určen a ona jediná se ho bude moci tknout.

Mapa Buřňáka byla publikována v třetím roce Maldonadova žaláře. K tiskaři ji odnesl přidělený soudní zřízenec a tam také doznala úprav, vzhledem k tomu, že Villalba, jemuž se při práci na originálu nedostávalo řady inkoustů, byl nucen uchýlit se k nekonvenčním metodám. Tvrdé podmínky i vyměřená délka jeho uvěznění, stejně jako zarážející fakt, že pro něj Acuña takový trest úspěšně vymohl, byly zřejmě výsledkem souběhu vícera okolností: svůj vliv uplatnila jak Maldonadem znevažovaná Asociación, tak zkorumpované úřady, které by nejraději nechaly všechny kartografy zmizet z povrchu zemského. Vynalézavost Suyaii a Acuñova přesvědčivost při líčení hrozeb, jimž Maldonado svým úmyslným klamáním vystavuje veřejnost, se postaraly o zbytek. Přesto však, když v létě roku 1925 spatřila po tříleté přestávce světlo světa jeho nová mapa, doky okamžitě zaplavila čerstvá várka paquetes a shackletonský incident byl v tu ránu zapomenut. Pouze do paquetes nově přibyly známky Poštovního úřadu Antarktidy spolu s napevno přidělanými „leduvzdornými“ tužkami.

Mapa Buřňáka byla dokončena zpaměti a podle Pilar svědčí o Villalbově mimořádném intelektu, jestliže se dokázal přimět, aby si všechny detaily vybavil s tak absolutní přesností. Veřejnost bouřlivě protestovala proti Asociación a vymáhala Maldonadovo propuštění, a zároveň se shromáždily finance na expedici Proximidad II, nebylo však komu je dát. Účty Caceres–Maldonadových byly zmraženy a stačilo pár osvědčených rutinních triků na hraně zákona, aby jako mnohé jiné i tyto peníze pohltil nenasytný státní aparát. Mezitím opět zazářila Acuñova pohaslá hvězda a kartograf se nadál pověření Britského námořnictva, aby pro ně kontinent mapoval.

Rok 1928 už Maldonada zastihl v úplném osamocení. Nebyly mu povoleny návštěvy manželky, a co je ještě tristnější, zvláště pro naše účely, nesměl ani dostávat dopisy. Podle záznamů ho pouze jednou, v roce 1930, navštívil Acuña, a to v doprovodu svého synka Raiquena. Není nám po chuti si představovat, jak asi probíhalo toto setkání, tak vzdálené od oněch prvních na palubě Proximidad, u klaretu a lišejníkových salátů, v nazelenalém svitu aurory australis. Jisté je, že po této události Acuña zařídil, aby Maldonada přemístili do kárnice se zvláštním režimem ve městě Ushuaia, v nejjižnějším cípu Argentiny, odkud měl za hodně jasných dnů výhled na Jižní Shetlandy.

Velký muž pozdvihl zrak od skývy chleba a pohlédl do očí námořnímu kartografovi. Oba dva měli velice dlouhý plnovous, Acuñův však byl pečlivě udržován a zastřižen, kdežto Maldonadův byl zacuchaný a sahal až ke kamenné podlaze.

„Dal jsem vám slovo, příteli,“ pravil ztěžka churavým hlasem, „že je tam dost místa pro oba. Dost, abychom se oba mohli dívat a mít před očima dvě zcela odlišné země, které nespojuje víc než zeměpisná délka.“

„Kde má být dost místa pro oba?“ zajímal se malý Raiquen, tahaje otce za ruku, na níž se skvělo dvé zlatých prstenů.

Avšak Acuña neodpověděl. A pokud mne se týče, mé srdce bylo naplněno dlouhými pláněmi ledu mizejícími do věčnosti, po nichž můj vězeň kráčel bosý s pohárem zlata.

 – Strážce klíče: Vlastní životopis Rafaela Soto, strážného věznice, 1949

Villalba Maldonado zemřel v Ushuaii 4. června 1933. Acuña jej přežil, požívaje veřejné úcty a štědrých dotací až do roku 1951, kdy se utopil v pobřežních vodách Isla Concepción. Suyai a její synové dál žili na ostrovech i po jeho skonu a vytvořili ještě dvanáct map oné oblasti (položky 219–231H). Raiquen pak ve středním věku přesídlil na pevninu, kde od té doby žije v ústraní životem blahobytného člověka.

Mapa Buřňáka je poslední Maldonadovou prací, a cena exempláře byla proto stanovena na 57 000 USD.

POLOŽKA 994d

Lodní deník kapitána, Anamnesis, získaný v Ushuaii po vylodění, 1934

Jedná se o lodní deník, v němž Soledad Maldonadová vlastním podpisem stvrdila, jaký náklad svěřuje lodi k převozu: železnou rakev, přivázanou k dlouhým saním. Soledad zanechala v Buenos Aires churavějící matku, a jakmile to umožnilo tání, vyplula za prvního odlivu k jihu, kde ji kapitán Godoy vysadil podle instrukcí ve Weddellově moři na ledovcové kře. Godoyovo líčení celé výpravy, a zvláště pak Soledadiných podivných návyků, výzkumů a záměrů, bude v úplnosti zpřístupněno pouze vydražiteli, pro představu však ocitujme samotný závěr jeho zápisků:

Pozoroval jsem onu mladou dámu, jak tam stojí uprostřed svých zásob, se saněmi, s osmi zježenými psy, s dlouhou studenou rakví svého otce. Rozloučila se se mnou netečným pohledem a obrátila se směrem k jihu, do vnitrozemí. Dlouho tak čekala, aniž bych mohl uhodnout nač. Padala noc, a tak když se to stalo, svítilo už na nebi množství hvězd, a musím trvat na tom, aby mi čtenář věřil a neposmíval se ničemu z toho, co zde snad napíši.

Z nedozírných ledových plání přiběhli dva velcí, bernardýnům podobní psi, obrovití a huňatých kožichů. Vtiskli jí čumáky do dlaní a ona je popleskala po hlavách, podrbala je za ušima a svolila, aby jí opatrně, avšak důkladně a s nesmírnou péčí olízali obličej. Pak se od ní ti mohutní huňáči dali zapřáhnout do čela spřežení a bez pobízení bičem se rozběhli kupředu a uháněli do vnitrozemí, kam jim ukazovala. A ona zatím nad letícím spřežením vysoko vztyčila dlouhý rybářský prut, na jehož konci zářila koule nevídaného světla, jako by se samo slunce řinulo z převrženého poháru.

Cena Lodního deníku byla stanovena na 10 700 USD. Dražba začíná v pravé poledne.

Z anglického originálu A Buyer’s Guide to Maps of Antarctica (Clarkesworld Magazine 2008) přeložila Jitka Cardová.