Zbrojní průmysl patří v Rusku mezi nemnohé oblasti, o jejichž výrobky je ve světě zájem. Jak vznikal tento moloch, zjišťoval časopis Vlasť ve vydání z 5. června. Export zbraní má tradici ještě z dob Sovětského svazu. „Spolupráce ve vojenskotechnické oblasti byla rozsáhlá. Zisk činil desítky miliard dolarů. Techniku jsme dodávali do více než sedmdesáti zemí světa,“ vzpomíná kontradmirál Sergej Krasnov, který měl export zbraní na starosti v letech 1969–1992. Jenže s příjmy to bylo složitější. Technika měla hodnotu desítek miliard dolarů, ale většina zemí ji dostávala na základě úvěru od SSSR, nebo dokonce úplně zadarmo. V devadesátých letech zbrojaři museli přežívat, jak se dalo. Přechod na civilní výrobu se až na několik výjimek nezdařil a továrny usilovaly o vývozní povolení, aby získaly vůbec nějaké živé peníze. Jenže jako první se prodávaly zbraně ze skladů sovětské armády, které byly vybaveny pro případ třetí světové války a přetékaly technikou, jež si rychle našla cestu na Balkán nebo do Afriky. „Ale v devadesátých letech se také začaly objevovat první objednávky z Číny a Indie. Tyto země si mohly dovolit platit živými penězi a měly zájem rozvíjet vlastní průmysl, tudíž kupovaly technologie.“ To se sice zejména v čínském případě úplně nevyplatilo, protože technologie si Číňané osvojili natolik dobře, že jejich nová letadla vykazují pozoruhodnou podobnost s konstrukčními řešeními ruských předobrazů, nicméně do konce devadesátých let právě do těchto dvou zemí směřovalo osmdesát procent ruského zbrojního exportu. Když Rusko odepsalo dluhy z dob SSSR Vietnamu, Sýrii a Alžíru, začaly proudit objednávky i od těchto zemí. Nyní Rusko vyváží letadla značky Suchoj a MiG, nové tanky T90 a raketové protiletecké systémy. „Kdybychom podepsali dohody o dodávkách nejnovějších protileteckých systémů se všemi zeměmi, které je chtějí, tak bychom vytížili výrobní kapacity na desítky let dopředu, a to bez započítání dodávek pro ruskou armádu,“ říká vysoce postavený představitel ruského zbrojního průmyslu.
Dnešní Rusko a monarchie? Zdánlivě nesmysl, ale úplně se to vyloučit nedá. Alespoň podle pozornosti, které se ze strany ruských médií dostává velkokněžně Marii Vladimirovně a jejímu synovi Georgiji Michajlovičovi. Naposledy se objevily zprávy, že by tito potomci rodiny Romanovců mohli dostat do užívání Voroncovský palác na Krymu. Jak to vlastně s následníky carského trůnu je, zjišťoval list Novaja gazeta (8. června). Nároky velkokněžny jsou z hlediska opravdových monarchistů poněkud sporné. Rodina vede svou genealogii od bratrance cara Nikolaje II., velkoknížete Kirilla Vladimiroviče, který opustil Rusko ještě na jaře roku 1917, a tudíž se stal nejbližším žijícím příbuzným poté, co bolševici ruskou carskou rodinu vyvraždili. Problém byl, že jeho manželství z roku 1905 car neuznal, protože si vzal rozvedenou ženu. V této tradici pokračoval i jeho syn Vladimir Kirillovič, který si sice vzal gruzínskou kněžnu Leonidu BagrationMuchranskou, ale i ta byla rozvedená. V roce 1953 se jim v Madridu narodila dnešní velkokněžna Marie Vladimirovna. Ta si sice vzala dobrou partii, pruského prince Franze Wilhelma Hohenzollerna, ale jejich syn Georgij by podle dynastických pravidel měl být Hohenzollern, nikoli Romanov. Proč to vůbec zajímá někoho kromě pár genealogů? „V devadesátých letech i na začátku vlády Vladimira Putina se kalkulovalo s různými variantami, včetně monarchie. Přirozeně elita nepočítala se znovuobnovením samoděržaví, šlo spíše o dekorativní monarchii, která by legitimizovala stabilitu vlády nové nomenklatury. Mladý Georgij Michajlovič byl pro tento účel ideální, protože se počítalo s tím, že z něho lze vytvořit v zásadě kohokoli. Během Medveděvova interregna v letech 2007–2009 znovu varianta ‚Georgij‘ vyplavala, ale Michajlovič těsně předtím odmítl post v ruské armádě a místo toho začal pracovat pro Evropskou komisi v Bruselu, což mu body nepřidalo.“ Na rozdíl od svého syna zůstává velkokněžna Marie Vladimirovna v Rusku a na požádání pěje chválu na Vladimira Putina a obzvláště na anexi Krymu. Třeba jí to s tím palácem vyjde…
Začíná doba dovolených a na ruské turisty, kteří se chystají do schengenské zóny, čeká nemilé překvapení. Evropské státy jim začaly vydávat jednorázová víza. Co se stalo, zjišťoval časopis Ogoňok z 13. června. „Kolega nedávno letěl do Bruselu a dostal jednorázové vízum, a to jenom na pět dní, v souladu s koupenou letenkou. Díky i za to, ale proč se to tak změnilo?“ Podle údajů Evropské unie bylo 68 procent vydaných víz pro občany Ruské federace mnohovstupových, na dobu od půl roku do pěti let. Podle velvyslance EU v Moskvě Vigaudase Ušackase bylo méně než jedno procento žádostí zamítnutých. To vycházelo z dohody o postupné liberalizaci vízové politiky z roku 2006, kdy obě strany slíbily dávat dlouhodobá víza vybraným kategoriím občanů, jako jsou studenti, podnikatelé, vědci, novináři nebo činitelé kultury. „Vízový režim je oboustranný proces,“ prohlásila nedávno Evropská komise. Současně se v dokumentu říká, že v budoucnosti, při splnění určitých podmínek, mohou být víza pro ruské občany úplně zrušena. Všechna ruská média se soustředila na zmínku o světlé budoucnosti, ale měla si všímat hlavně zmínky o paritě. Podle našich zdrojů mezi evropskými diplomaty udělaly státy EU pro zjednodušení víz hodně a Rusko prakticky nic. Jak mohu potvrdit z vlastní dlouholeté zkušenosti, získat multivízum je mimořádně obtížné. „Když jsem se ptal, proč Moskva nevydává turistům alespoň roční víza, dozvěděl jsem se, že je to plně v souladu s dohodou z roku 2006,“ říká tiskový mluvčí delegace Evropské komise v Moskvě Sören Liborius. Podle našich informací žádná direktiva ohledně změny praxe vydána nebyla, ale aby Moskva „dostala signál“, stačí se vrátit k formálnímu dodržování dohody z roku 2006. Původní plán vydávat dvoutýdenní víza na hranicích tak nejspíše putuje k ledu. Pro většinu Rusů je vzhledem k propadu kursu rublu cestování do EU nedostupné. Množství ruských turistů za poslední dva roky kleslo o 40–60 procent.