Pravda není negací lži

A tu si uvědomuji nad Havlovým textem zajímavou věc: nevyniká zvlášť pronikavým rozborem situace; nezabývá se ani skutečným rozborem mého článku (pochybuji, že někdo, kdo můj článek četl, ho v Havlově interpretaci vůbec pozná), nesnaží se mne ani tak usvědčit z omylu a z rozporů v úvaze, z nedostatečné znalosti apod., jako především z méněcenného morálního postoje… Však také Havel nemá na mysli jakýkoli čin, nýbrž – jak říká – riskantní čin, tedy čin, který se zdaleka neleká rizika nezdaru, který pravděpodobně… se zdarem ani nepočítá…, a je proto lhostejný k úvahám… o všem tom, co se nazývá taktikou. Takový čin totiž sleduje jen dvojí: 1) demaskovat svět v jeho nenapravitelné amorálnosti, 2) manifestovat svého původce v jeho ryzí morálnosti.

Milan Kundera v odpovědi na Havlův článek Český úděl? (1969)

 … nevím, co si o tom myslíte Vy, já shledávám Boha zločincem za to, jak stvořil člověka: tak, že jeho holá fyzická existence je založena na požírání jiných životů… Co je přirozený svět, pane Havle? Svět lidožroutů na Nové Guineji? Anebo Eskymáci, kteří v tísni nechávají své staré vlkům a odhazují novorozené holčičky? Anebo Sparta a Řím, házející neduživá nemluvňata ze skály? Napadám vaši koncepci jako novodobou podobu utopické ideje o šťastném a čistém divochu… Nemůžeme­li doufat v Boha ani ve zdravou přirozenost, je všechno ostatní na nás, i ta strašná odpovědnost za pády, i ta výzva k aktivitě. A svoboda, jež je před námi, také ta, ba především ta musí být stvořena, nelze jí dosáhnout pouhým odstraněním něčeho…

Při čtení Vaší úvahy mne na mnoha místech provokuje Váš sklon k absolutním kategoriím a necitlivost pro polostín a půltón.

Jan Tesař v polemice s Havlovým esejem Politika a svědomí (1984)

Dvě divadelní hry Václava Havla s hlavní postavou Ferdinanda Vaňka, Audience a Protest, jsou životné především díky otevřenosti postavám, které se zapletly s režimem. Dá se skoro říct, že Havel nechá sládka, který donáší tajné policii, i povoleného spisovatele Staňka morálně vyhrát nad svým alter egem.

Okřikovat hlasem moci

Zajímavým protikladem této otevřenosti cizímu pohledu jsou tři polemické texty, které pokládal za tak podstatné, že je zařadil do výboru O lidskou identitu, společně s články, na něž reagoval. Na první pohled polemiku s Kunderovou statí Český úděl, Vaculíkovým fejetonem o tom, zda si lze uchovat slušnost a neskončit ve vězení, a Pithartovou úvahou o roli „aktivních menšin“ v jakékoli společnosti obecně a v Chartě 77 zvláště nic nespojuje. Snad krom tvrdosti, nesmlouvavosti Havlovy kritiky. Na druhý pohled překvapí podobná struktura a typ reakce na tak odlišné texty.

Ve všech třech případech se autoři snaží reflektovat jednání: Kundera – snad až příliš nadneseně – tvrdí, že se Čechoslovákům podařilo v jejich socialismu s lidskou tváří vytvořit novou a silnou společenskou vizi. Vaculík – snad až příliš naivně – uvažuje o tom, jak najít vhodnou třetí cestu mezi zbabělostí a cestou do vězení. A Pithart – možná až příliš kriticky – poukazuje k tomu, jak aktivní menšina v Chartě 77 usměrňovala její iniciativu. Ve všech třech případech nemluví Václav Havel primárně za sebe, z pozice nějaké jiné představy jednání. Ve všech třech případech autory jeho ústy okřikuje – nevím, jakým jiným slovem Havlův polemický tón nazvat – poukaz k totální moci nad člověkem a společností.

Právě poukaz k síle a hloubce, ba drtivosti této moci je ultimátním argumentem, který odhalí snahu Havlem kritizovaných autorů o vlastní svobodné jednání a jeho reflexi jako sebeobelhávání. Moc posttotalitního systému dělá z pokusu o alternativu Východu i Západu nemožnost, pouhé dohánění toho, co je jinde samozřejmostí. Ta samá moc znemožňuje Vaculíkovo spekulování, jak zůstat slušným člověkem, a vyhnout se kriminálu, protože o tom, koho zavře, rozhoduje vcelku nepředvídatelně a podle svého. A ta samá moc také umožňuje svým odpůrcům pouze takové působení, které znesmyslňuje kladení sebereflexivních otázek po roli aktivní menšiny a vnitřní demokracii, protože znemožňuje klasické legální fungování a tlačí jakoukoli opozici do privátního, neveřejného prostoru a tím i do neustálého „výjimečného stavu“. Drtivost posttotalitní moci diktuje Havlovi i nesmlouvavý polemický tón, ve kterém není místo pro podobné pochopení, jaké dramatik adresoval lidem, kteří uzavřeli s mocí kompromis.

Utkání různých hodnot

V Moci bezmocných Havel rozvádí a přesvědčivě argumentuje, proč je podle něj zavádějící přemýšlet o posttotalitní moci primárně politicky. Ukazuje, že takovému přístupu je vlastní neschopnost prohlédnout k nepolitickým, protože sub­ a předpolitickým dimenzím útlaku, které zasahují člověka nejhlouběji. Ukazuje, jak snadno může politický přístup sklouznout k sebeobelhávání (hraní si na politiku v podmínkách, v nichž není fakticky možná) nebo k nahrazení morálního rozumu, který je, čelíme­li posttotalitnímu režimu, klíčový, rozumem kalkulujícím a instrumentálním. Umění politiky je i uměním taktizovat, jenže z tak asymetrické pozice nedává klasické politické taktizování žádný smysl. A konečně, politizující pohled může snadno pro politické rozdíly mezi východními a západními politickými systémy přehlédnout jejich fundamentální společný jmenovatel v technokratické manipulaci s člověkem (tak jako jej přehlédl sám Havel ještě roku 1969 a pak znovu v roce 1990). Svou kritikou pouhé političnosti se Havel blíží západním novým sociálním hnutím, ale také, na jiných místech, jejich konzervativním kritikům.

Politizující pohled mohl mít všechny tyto nectnosti – a mohl mít ve své většině i nevábnou většinovou podobu některých bývalých osmašedesátníků, snažících se pokračovat ve své „stranické práci“ se všemi politickými grify, které si přitom osvojili (nebyla to ale jediná možná podoba – měl také podobu velké osobní statečnosti Hnutí revoluční mládeže, nezávislých socialistů a jiné politické opozice nebo hluboké reflexe typu Pithartova Osmašedesátého). Jenže měl i své ctnosti. Především je takovou ctností ochota vidět, že politika není soubojem hodnot s pahodnotami, ale utkáním různých hodnot (jak to formuloval Jan Tesař). To platí i tehdy, když mají ony hodnoty pokleslou podobu okupačních armád, normalizace, společenského alibismu nebo konzumního kapitalismu – a právě tehdy je nutné si to připomínat, abychom za jevovou formou pahodnot objevovali sedimenty hodnot, které jsou důvodem, proč mají zdánlivé či skutečné pahodnoty i autentickou podporu. Druhou ctností je schopnost vidět politiku jako hru sil, v níž není na jedné straně bezhraniční, takřka absolutní „moc“ a na straně druhé „bezmocní“, kteří jí čelí. Političtější pohled nutí ke sčítání a reflexi vlastních sil i k uvědomění si faktu, že jsme sami tvůrci moci, jakkoli omezenými a nesuverénními. Že moc může mít povahu oněch Pithartem pojmenovaných aktivních menšin a „beder některých“, o nichž nechtěl Havel slyšet. Třetí související ctností je cit pro autonomní jednání, které je uskutečňováním vlastních konkrétních představ a prosazování vlastních cílů, a ne pouze reakcí na drtivost moci.

A konečně, politická analýza mluví z konkrétního místa. Z jakého místa mluví Havel?

Jím popsaná společenská a obecně lidská situace je charakterizovaná především superodcizením a drtivým pronikáním moci do různých sfér lidství. Havel je dobrý dramatik – umí si hrát s nasvícením a reflektorem, s tím, co popíše velmi obecnými pojmy a na čem naopak zdůrazní tu kterou konkrétnost a detail. Výsledkem je obraz, který je přes (či spíš pro) svou binárnost vlastně harmonický: proti drtivé a všeprostupující moci stojí intence života, proti odcizení autenticita, proti životu ve lži život v pravdě… Silné momenty a emancipační možnosti tohoto pojetí byly popsány již víckrát (naposledy a asi nejsilněji v Baršových Cestách k emancipaci). Zbývá spíš naznačit tři vzájemně související pochybnosti.

Tři pochybnosti

Ta první vychází ze skutečnosti, že tento pohled činí úběžníkem moc totalitního státu. Je reflexí situace, kdy tato moc činí vše politickým, není ale i víc než pouhou ­reflexí? Není také prodloužením moci, vůči níž se chce vymezovat, nepřenáší její působení právě i do aktivit, které se proti ní chtěly postavit? Není Havlův krásný esejistický jazyk, hotový protipól tupému dunění oficiálních frází, v něčem přece jen podobný jazyku oficiálnímu – totiž v onom zvláštním spojení velmi obecných formulací a velmi konkrétních detailů? V oné – ačkoli zde kritické – evokaci totálního tlaku moci?

V rozhovoru s Philipem Rothem, který popudil české disidenty, řekl Milan Kundera, že z Československa neemigroval pouze kvůli režimu, ale také proto, že nemohl rozvinout žádnou myšlenku důsledně do konce. Kritizovat přítele mohl jen s vědomím, že tím „objektivně“ pomáhá tajné policii, což znemožňovalo kritiku – a tedy možnost doříct, domyslet jakýkoli postřeh. Snad až příliš příkře a skutečně nespravedlivě zní jeho slova, že v policejních státech „každý zvolna hloupne“ a že „tyranie často produkuje obdivuhodně smělé lidi, ale produkuje málo původního myšlení“, v disidentské esejistice najdeme hodně myšlení, o to silnějšího, že vzniklo této zápovědi navzdory. Přesto se zdá, že zde Kundera v popisu této nemožnosti doříkávat kritiku, v tomto zákazu bezohlednosti, a tím i svobodného myšlení, zachycuje odvrácenou stránku solidarity „bezmocných“.

Druhá pochybnost spočívá v pořadí „života v pravdě“ a „života ve lži“ – v pořadí, které jsem právě teď napsal špatně. Ve skutečnosti je u Havla nejdříve „život ve lži“ nejrůznějších pokřivujících požadavků materializované ideologie, která požaduje po člověku, aby se pitvořil a měnil podle jejích požadavků v něco, čím není (a tím manifestoval, že je poslušným poddaným), a až následně, odmítnutím podobných požadavků, přichází možnost „života v pravdě“. Nevypovídá toto pořadí o velmi závažném problému – totiž že Havlova „pravda“ je především negací lži? Že mnohem podstatnější než nějaká její autonomní platnost je její situační role? Řečeno tvrdě: není zde Havel obdobně „totalitní“ jako režim, proti kterému se staví, když posuzuje jednotlivé „pravdy“ a „intence života“ především podle postoje, jaký zaujmou k režimu a jeho „žité ideologii“? Nevnucuje jim také měřítka zvnějšku, dokonce stejná měřítka jako moc (vyvěsíš heslo, nevyvěsíš heslo…), jen s opačným hodnotícím znaménkem? Je schopen říct o pravdě a „intencích života“ stojících proti lži také něco pozitivního?

V něčem Havlovo pojetí moci a alternativy připomíná Marxe. Připomeňme si, že Marx popisuje systém rozsáhlé, všeprostupující moci, která je víc než jen politická a jakékoli politické úvahy jí jsou koneckonců podřízeny – a komunismus pro něj znamená především negaci kapitalismu, v níž se plně projeví všechny (havlovsky, ne marxovsky řečeno) „intence života“, která bude znamenat plné osvobození člověka a o níž se, krom toho, že plně zneguje stávající řád, vlastně nesmí říct nic konkrétního.

Nemá Havel podobný problém, nevede jej – a to je třetí pochyba – jeho přístup k tomu, že o oněch „intencích života“ není schopen nic konkrétního říct? Mluví o alternativní kultuře, o ekonomickém chování mimo stát, o nezávislém duchovním životě jako o důležitých zdrojích odporu vůči moci. Má ale kritérium, jak odlišit nezávislou zbožnost od náboženského fanatismu, snahu o seberealizaci od zárodečného mafiánství a alternativní způsob života od sobectví malých skupinek, abychom uvedli několik „intencí života“, na něž moc narážela? A pokud ne, není potom „pravda“, v níž žije, odsouzena k závislosti na moci, proti níž se vymezuje? A není pak odsouzena k tomu být nekonkrétní – a v důsledku toho také impotentní?

Jinými slovy, nebyl Václav Havel s tímto přístupem dopředu odsouzen k porážce, pokud se utká s první silou, která „intence života“ pojmenuje konkrétněji, v pozitivních pojmech a bez situační závislosti na odmítané moci? Není už v tomto pojetí pravdy a „moci bezmocných“ předeslána Havlova bezmoc tváří v tvář agresivnímu sebevědomí neoliberálního ekonoma Klause a to, že v boji s ním nejen prohrál, ale co hůř – stal se jeho nesouhlasící ozdobou?

Potřeba obrazoborectví

Dnes Havel stojí jako socha. V roli politického emblému spíš uzavírá, než otevírá přístup ke svému dílu – a především, spojení tohoto díla a tohoto emblému spíš uzavírá, než otevírá přístup k onomu neobyčejnému bohatství, které nám dala neoficiální, disidentská a opoziční esejistika oněch dvou normalizačních dekád. Privilegované místo má Havlovo esejistické dílo částečně po zásluze: vystihl důležitý rozpor a dokázal jej chytlavě pojmenovat. I tak je ale sochou, která brání ve výhledu. A ten výhled je přitom lákavý – směřuje k pravdě, která není pouhou negací lži, a ke svobodě, jež není jen projevem přirozeného světa a musí být „teprve vytvořena“. Je to možná nespravedlivé k člověku, který stál modelem této soše, ač s ní nemá zase tolik společného. Jenže ač je obrazoborectví někdy nefér k předlohám obrazů a někdy má hloupé nebo nepřijatelně exaltované podoby (a Havel takových dokázal vyvolat spoustu, i proto, že se stal představitelem revoluce a dal jí onu přiměřeně morálně absolutistickou tvář, implikující absolutní zklamání), je někdy také potřebné a v posledku osvobozuje nejen ty, kteří se obrazům klaněli, ale i odkaz těch, kdo byli na obrazech zpodobeni.

A tak se „moc bezmocných“ ve smyslu negace dominantní ideologie bude spíš než všemožnými uličkami, lavičkami a náměstíčky Václava Havla projevovat spíše básněmi, jako je tato od rapperky Potmě:

Sem z toho Havel

venku mlha uvnitř až dvacet čtyři stupňů

a kouř z cigaret

za 82 korun českých když sklapneš

a vykloníš se z okna

uslyšíš celej vesmír uslyšíš cinkat klíče a taky

Vaška

přicházet k hradu

duch sedmnáctýho listopadu nakopal prdel

duchu vánoc

přinesl pravdu a lásku

nadechni se vší ty svobody dvojitej placák

s neviditelnou rukou trhu

ať jdou obchody a mír si koupíš na obrázku

se svatozáří

mekáč fitko a pár plešatejch rasistů do

každýho města

je to taková pravda láska svoboda

a demokracie že s tím nejde přestat

venku je mlha ale uvnitř mám slunce hořím

jako palach

ležím naznak a dejchám

dusím se svobodou

je mi nádherně když svobodnejm matkám

odpojují elektřinu

když odmítli zaměstnat dalšího cikána

protože dobře ví

nepřijdou přece na mizinu kvůli svýmu

dobrýmu srdíčku

kdyby demokracie měla péro vymrdala bych

s ní

na tohle nádherný výročí

a polykala bych

dík Vašku fakt dík skláním se u tvýho

pomníčku

podrž mi vlasy

Autor je politolog a novinář.