Tušoznalci z Dój Saket

Lidé posílají své sny a přání po řece Ping s nadějí, že je někdo zachytí, přečte si je a ony se vyplní. Je překvapivé, co si někteří přejí a proč. Člověk se nikdy nedozví, co se ukrývá v něčím nitru – po čem druzí upřímně a do­­opravdy touží. Tyto sny někdy odhalují naše pravá já.

Stalo se to jedné noci dvanáctého lunárního měsíce letošního roku, kdy dvě silné ruce přimáčkly mladého Téngmóa na dno Pingu a paradoxně mu tím splnily jeho jediné přání. Téngmó se oháněl rukama hlava nehlava, až se rychle tekoucí voda pěnila. V bělmech se mu odrážely záblesky ohňostrojů, když jeho zdušený křik stoupal k hladině v nehlasně pukajících bublinách – pomoc, pomoc, pomoc, pomoc!

Dvě šídla spojená v letu, která si jen přála setrvat bez larev, a prodloužit tak milostný tanec donekonečna, si spletla jeho vodou filtrované poplašné výkřiky s padající ranní rosou. Rozrušilo je to do té míry, že zalapala po dechu a na okamžik se rozpojila, zrovna když samec ejakuloval. Síla zvyku je pak nutila opakovat to při všech dalších vyvrcholeních, čímž se jim vlastně vyplnilo jejich nejvroucnější přání.

To však byla jen nahodilá okolnost. Jde o to, že mladý Téngmó křičel, plíce se mu plnily vodou a on přece nechtěl umřít takhle.

Máme­li plně chápat tragičnost tohoto dramatu, musíme se přenést o několik dní nazpět a prohlédnout si vesnici Dój Saket, která leží na onom říčním břehu. Břichatý hubitel plevele Úan¹ se vpodvečer přiřítil na prostranství před chrámem zhruba hodinu předtím, než měl toho dne spořádat svou třetí misku rýže. Byl zadýchaný v důsledku předimenzovaného pozadí, podle něhož dostal své jméno, a opřel se o obří kamenný falus před chrámem (ne však na samotném chrámovém pozemku, jelikož Buddha neschvaluje podobné nebuddhistické bláhovosti), aby mohl popadnout dech a zafunět: „Honem, poběžte! Už dorazilo první přání!“

„Pozor!“ vykřikl čpící výrobce stínítek Tao², jehož přezdívka se nevztahovala ke žlutohnědé pleši ani k želvímu vzezření, ale k mimořádně statné postavě, a kývl hlavou k pyji.

Úan ve svém vytržení úplně zapomněl na převládající názor ohledně dávného symbolu plodnosti. Cizoložnou loupačku rýže Somdžaj³ jednou viděli na falickém oltáři, jak si přejíždí rukama po těle, oděná toliko v hedvábných pentlích, načež podvedla manžela se třemi sousedy a kupcem z nedaleké vsi. Za trest ji zakopali po pás do rýžového pole, aby se přebytečná plodnost mohla vsáknout do úrody, a usnesli se, že zakletého falu už se nesmí nikdo dotknout a kolemjdoucí jej mají zdravit pouze letmým pokývnutím, vehementně napodobovaným vesničany, jež posléze vyústilo ve zvýšenou četnost orálního sexu. (Objevily se i fámy, že kámen ve skutečnosti není vůbec zakletý a smyslná Somdžaj jen trpí jakýmsi typem obsedantního exhibicionismu. Nesmysl, pochopitelně.)

Úan se bleskově odtáhl od kamene (ale už bylo pozdě – jeho manželka napřesrok povila trojčata) a zaječel: „Poběžte k řece, všichni! První přání právě připlouvá – viděl jsem je na vlastní oči!“

„Tak brzy?“ podivila se způsobná sběračka krabů Kuláp, která se zrovna vracela s košíkem z rýžového pole. „To se mi nechce věřit. Je na ně ještě moc brzo.“

Všeobecně vážený pú jajbán, náčelník vesnice, zaslechl pozdvižení a vyběhl z domu. „Co se děje?“ halekal a zběsilým úprkem plašil slepice. „Co má znamenat všechen ten rámus?“

„Úan tvrdí, že dorazilo první přání,“ pronesla Kuláp a nakrčila nos v grimase, která ani trochu neseděla k její mírné povaze. „Ale já tomu nevěřím.“

„Je to pravda?“ vyzvídal pú jajbán.

„Je to pravda, jako že tady stojím,“ trval na svém Úan a skutečně tam stál.

„No… a vylovils je?“ zeptal se Tao, když odkládal stínítko na zem.

„Samozřejmě, že ne. Neumím plavat, jsem tak těžký, že se neudržím nad vodou. Honem, všichni! K řece!“

Povyk otevřel nejednu okenici, rozezněl nejeden mobilní telefon a přiměl nejeden banánovníkový list, aby se stydlivě svinul zpátky do stromu, jelikož zvědavost byla to jediné, co dokázalo vyburcovat všechny vesničany rovným dílem. A opravdu to všichni uviděli, jakmile stanuli na břehu. Lesklou stopu na poklidné hladině. Plovoucí leknín z krepového papíru a umělé hmoty. Perlu v lotosovém květu. První přání svátku pouštění lodiček.

Přemýšlivý zavlažovač Déng⁴, pojmenovaný podle toho, že se narodil celý od krve, se brodil mělčinou se slovy: „Je to snad přání všeho nejlepšího? Zamilované přání? Poslední přání? Přání otcem myšlenky?“

Zamlklý restauratér Són⁵, pojmenovaný po jakési zvláštní zemědělské nehodě, kterou si už nikdo nepamatoval, ukázal kameninovým tloukem k lesklé stopě a pronesl: „Když něco neuděláme, uplave nám před nosem.“

„Někdo by je měl vylovit!“ zvolal pú jajbán a okřikl přihlížející. Muži váhavě postávali na břehu, děti se brodily řekou, dokud na ně matky nezačaly hvízdat, aby se vrátily, a šlachovitý chytač žab Jaj⁶ se svlékl a skočil šipku do hluboké zelené vody⁷.

„Co je tam?“ a „Všichni k řece!“ pokřikovali lidé, když se Jaj konečně vynořil a doplaval k lodičce. „Je v ní nějaký lístek?“

Jaj šlapal vodu, když rozkládal lotosové lístky a vytahoval navlhlý list papíru. „Vydržte. Nemůžu to přečíst. Písmena jsou rozmazaná. Ale píše se tady…“ dramatická odmlka, při níž řeka napjatě zatajila dech: „‚Přeju si, aby se můj umírající buvol uzdravil – Bovorn S. ze San Pak Wan.‘“

„LÓJ KRATHONG PRÁVĚ ZAČÍNÁ!“ oznámil pú jajbán obecním rozhlasem, kterým se ohlašovaly všechny důležité i nedůležité novinky, a dav shromážděný u řeky provolal jeho plechovým slovům hurá. Vychytralý mnich Súa⁸ spustil tradiční sváteční píseň, k níž se staršinové zakrátko přidali s tleskáním, a děti po sobě začaly stříkat vodu, zatímco o mnoho kilometrů dál proti proudu v Čiang Maj vyplouvaly na řeku tisíce a tisíce přání.

Je listopad a úplněk už svítí

Lój krathong, lój krathong

Voda stoupá v řece a zaplavuje klóng

Lój, lój krathong, lój, lój krathong

Lój krathong je tu a všem je do zpěvu

Setkáme se u klóngu,

každý s přáním v krathongu

Vyšleme je s modlitbou,

ať lepší dny přinesou

Mladý Téngmó⁹ slyšel ten hluk v koruně štíhlého damarovníku, kde uvazoval kus pletené bavlny kolem zlomené, hrozivě prověšené větve. Loni v létě do stromu uhodil blesk. Ať Téngmó podpíral, přitloukal, uvazoval a popotahoval uschlé dřevo, jak chtěl, každý den kolem poledne se ta ďábelská věc s hlasitým prasknutím naklonila zase o něco blíž k otcovu domu. Téngmó dennodenně šplhal na damarovník s novým prknem nebo lanem a poměr přirozených stromových výrůstků k umělým se dennodenně zvyšoval ve prospěch výztuh. Jeho matka si ukládala vydělané spropitné do starého woku, aby jednoho dne mohla zavolat zahradního architekta, který by nebezpečnou větev odstranil. Téngmóovi však ta každodenní povinnost nevadila. Něčím mu připomínala posvátný obřad. Koruna a listoví stromu v něm probouzely zasutou vzpomínku na vydlabaný meloun, po kterém ho pojmenovali – kolébku, v níž jako malý prožil mnoho nerušených dní a nocí.

„VŠICHNI K ŘECE!“ rozlehl se nad políčky pú jajbánův hlas. „JSOU TAM PŘÁNÍ, KTERÁ JE NUTNO SPLNIT! A NEZAPOMEŇTE PŘIPÍCHNOUT DOST DROBNÝCH K PENĚŽNÍMU STROMU PŘED CHRÁMEM. ČEKAJÍ NÁS LEPŠÍ ČASY!“

Téngmó slezl na zem. Zastavil se u domácí svatyňky, kde zanechal oběť v podobě čerstvých pomerančů a cigaret a vzdal modlitbou díky stromovému duchovi, že bdí nad jejich dosud nerozmáčknutým domem pod uschlou větví. (Téngmó přirozeně věřil v Buddhu, jeho učení, převtělování a tak dále, což ovšem neznamenalo, že u něj nebylo místo i pro duchy. A o shovívavost větve se ve skutečnosti nijak nezasloužil duch damarovníku – který při zásahu bleskem utrpěl tak ošklivý otřes, že se už dávno odstěhoval do jiného stromu –, ale zato úzce souvisela s výjimečnou karmou mladého Téngmóa.)

Téngmó u řeky zahlédl svého mladšího bratra Natapona, jak bezmyšlenkovitě vyhrabává díry do písku.

„Ahoj Téngmó,“ pozdravil ho Natapon.

„Ty se nejdeš dívat? Přání už připlouvají.“

„Nechce se mi. Mám hlad. Přál bych si, aby čas plynul rychleji a já už se mohl navečeřet.“

„Já ani ne,“ pokrčil rameny Téngmó.

O kus dál v místech, kde klidný tok Pingu ožíval šploucháním a cachtáním, Téngmó ­utrhl z náhlého popudu orchidej. Kalich rostliny se přitom rozkýval, takže drobná, okem neviditelná zrnka pylu se uvolnila a náhlý poryv větru je odnesl proti proudu. Vesnicí projelo zachvění. Kdo loupal rýži, zvedl hlavu od práce. Milenci umlkali. A pyl? Ten přistál na jedné z nozder znuděného malého Natapona. Jakmile se chlapec nadechl, vzácná alergie způsobila, že okamžitě usnul a probudil ho až cvrkot cvrčků zhruba o hodinu později. V údivu nad promptním splněním svého přání se rozběhl domů, aby nasytil kručící žaludek.

Stejně jako v případě šídel však šlo o pouhou shodu okolností, v níž bychom neměli hledat nic víc.

To už se hladina řeky hemžila krathongy. Téngmó si podobně jako každý jiný kluk z Dój Saket bezpočtukrát vyslechl tragikomické líčení původu svátku lój krathong, a byl si tudíž vědom nedocenitelného vlivu vesnice, která byla jeho domovem. Néng Tanapong, dcera bráhmanského kněze v Sukhothajském království, si před sedmi sty lety hrála na břehu řeky. Zjevení vodní bohyně Pra Mé Khongkhy (jíž se shodou okolností zachtělo na témže místě vykoupat) však naneštěstí dívčinu tak vylekalo, že spadla do řeky a utopila se. Všichni věděli, že po smrti pročítá přání na lotosových lodičkách proplouvajících před jejíma mrtvýma očima a plní je. A všichni věděli, že tato událost se na počest říční bohyně inscenuje každý rok v Dój Saket a že jsou to oni, kdo svým obřadem zaručují splnění přání.

Ach, ten svátek! Lidé po celém Thajsku se zpíjejí do němoty lacinou whisky, zpívají do ochraptění na karaoke večírcích ve svitu Měsíce a noc co noc se milují pod ohňostroji a lampiony. Všichni, ale skutečně všichni posílají po vodě krathongy a vypouštějí do vzduchu khóm lój¹⁰. Každý si něco přeje.

Jenže zatímco v Čiang Maj se slavilo, vesničané z Dój Saket se dávali do práce. Pod vedením svéhlavého kombajnéra Súngkéua natáhli přes řeku sítě a odchytávali krathongy. Muži veslovali v pramičkách sem a tam, zatímco ženy čekaly na břehu, aby od nich převzaly náklad. Vypálené vonné tyčinky se odhazovaly na hromadu doutnajících oharků a vydávaly nádhernou vůni, kterou horký vánek unášel přes rýžová pole jako šeptaný vzkaz. Nedopalky svíček se tavily a získaný vosk se používal jako palivo do lampionů. Pú jajbán vybíral peníze, šperky a další cennosti obětované říční bohyni a připevňoval je na stromovou konstrukci z latěk, která stála vedle kamenného falu před chrámem, aby si každý mohl vzít příklad z těch nejštědřejších. Běda smrtelníkovi, který by se je pokusil ukrást – celou noc by visel hlavou dolů z posvátné xylie a v příštím životě by se narodil jako larva komára přenášejícího horečku dengue.

„Hnusní zloději,“ zuřil by pú jajbán.

Nejdůležitější však byla přáníčka. Ta, která byla stále ještě čitelná, se ukládala na hromadu – tady život plný lásky a štěstí, tam zase nový kyčelní kloub pro maminku a občas celé seznamy přání: 1. pořádnou dávku štěstí; 2. 20 000 bahtů¹¹ (snad toho zas nechci tolik, ne?); 3. dostat se trochu dál s Pailin od sousedů, i když se říká, že zrovna nedávno podržela slepičáři Kaiovi, a jestli je to pravda, tak čert to vem; 4. novou dveřní zástěnu, na kterou by už dávno byly peníze, kdyby můj šéf Kémkhéng nebyl hnusný škrt a občas mi taky napsal nějakou odměnu; 5. Kémkhéngovi přeju, ať si zlomí nohu; 6. …

Inkoust na jiných přáníčkách se během plavby rozpil do té míry, že k řece byli vysláni zvláštní tušoznalci, vysvěcení pro tuto příležitost. Mniši Súa a Mongkut dostali za úkol tlumočit úponky inkoustu rozpíjejícího se pod hladinou. Tři dny plavali tam a zase zpátky a se slzícíma očima se drápali ven z vody, aby nadiktovali zjištěné vzkazy písařům na břehu, a hned se zase ponořili. Pokud nebyl nalezen žádný lístek, odnesl se krathong velebnému opatu Čanarongovi¹², který z lodičky metafyzicky vyextrahoval zamýšlené přání.

Každý z obyvatel vesnice by vám řekl, že jednou viděl velebného opata, jak se v meditaci vznáší nad modlicím koberečkem s krathongem v rukou a učiněnými horami lodiček pod bosýma velebnýma nohama. Všem jim tu historku opakovali ve formativních letech tak často, že skálopevně věřili v její pravdivost. Nikdo z nich to však neviděl na vlastní oči. Opat byl ve skutečnosti senilní stařík, kterému dělalo problém přečíst posvátné verše, a navíc hojně slintal. Pakliže kdysi dokázal levitovat, zapomněl to ve chvíli, kdy dostal své první chodítko. Obecní rada však po vleklé bouřlivé debatě, hlasování, počítání a opětovném přepočítávání hlasů rozhodla, že jasnozřivost je posvátnější než demence, a tudíž by se ve sporných případech mělo vždy rozhodovat v její prospěch. A tak luštili nesouvislé žvatlání velebného opata a každičké přání ze severního Thajska se předčítalo v očekávání obřadu slouženého o závěrečné noci.

A co přání?

Vyplnila se. Alespoň některá.

Protože pú jajbán v doprovodu mnichů Súy a Mongkuta za hluboké noci dojel rozhrkanou dodávkou do vesnice San Pak Wan. Cestou spatřili zdravím kypícího buvola, kterého odlákali z rýžového pole. Mongkut hlídal před chýší spícího Bovorna S., zatímco zbylí dva vyměnili smrtelně nemocného buvola, který byl v posledním tažení, když ho odvazovali, za naprosto zdravé zvíře. O něco dál po proudu pak zesláblé dobytče svrhli z mostu. Vynořilo se jen jednou, zabučelo a potom už byly slyšet jen cikády.

„JAKÉ ŠTĚSTÍ!“ deklamoval pú jajbán, když ráno vyšlo slunce. „BOVORN S. ZE SAN PAK WAN VLOŽIL DO KRATHONGU STO BAHTŮ SPOLU S MANŽELČINÝM ZLATÝM PRSTENEM A SPLNILO SE MU PŘÁNÍ! JEHO BUVOL JE ČILÝ JAKO MYŠIČKA! NÁSLEDUJTE JEHO PŘÍKLADU, NESKRBLETE NA PŘÍSPĚVCÍCH A VAŠE PŘÁNÍ BUDOU VYSLYŠENA! A JMÉNO NA LÍSTKU UVÁDĚJTE PROSÍM ČITELNĚ – BUDDHA NEUMÍ ČÍST MYŠLENKY, ABY BYLO JASNO.“

Fáma se šířila obecními rozhlasy v okolních i vzdálenějších vsích jako blesk a zakrátko už zázrak potvrdil nadšený Bovorn S., skrápěje kůži užaslého buvola slzami štěstí.

Cože? divili se někteří lidé v Dój Saket. Vždyť obřad se má sloužit až zítra večer. Ještě jsme mu to přání nesplnili.

Súa však prohlásil, že samotný rituál je čistě symbolický, že plnění přání je otázkou karmy (těch, kdo je vyplňují, samozřejmě, čímž mazaně obešel otázku, zda má na mysli důvěřivé vesničany nebo laxní mnichy) a tím to hasne.

Na krathonzích se vršilo nebývalé bohatství. Lidé ze široka a daleka se hrnuli k chrámu, aby ho obdarovali částkami, které se moc hezky vyjímaly na peněžním stromu (jenž byl díky tomu čím dál mohutnější) a pak se moc hezky vyjímaly na bankovním účtu pú jajbána (jenž byl díky tomu čím dál majetnější). Chrám z nich neviděl ani haléř. Na občasné plnění přání byla vyhrazena hanebně nízká částka, jen aby pověst nezanikla. Velebný opat pokaždé zamumlal poděkování a odmítal se toho podvodu účastnit, protože jestli někdo nebral dědouše vážně, tak pú jajbán.

I sami vesničané měli pochopitelně svá přání. Nesčetná přání. Nejrůznější přání, která při obřadu vypouštěli k nebi na baloncích. A přestože byli zběhlí v plnění přání, a měli by tudíž přinejmenším teoreticky být schopni utvářet své vlastní životy, každý potřebuje nějaké přání, aby mohl v něco věřit.

Břichatý hubitel plevele Úan si přál lásku, a kdyby to nešlo, tak představu lásky, a kdyby ani to nešlo, tak letmé objetí.

Zasmušilá sousedka Izra si už šest let přála dostat dopis od svého vnuka Óma, který odjel studovat „počítače“ do Singapuru a pořád nepsal.

Způsobná lovkyně krabů Kuláp si přála gong, jen tak, protože se jí líbilo, jak zní.

Téngmóův laskavý otec Géu si přál, aby jeho děti Singha, Natapon, Nój a pochopitelně i sám Téngmó prožily dobrý život.

Přemýšlivý zavlažovač Déng si přál být mrtvý.

Cizoložná loupačka rýže Somdžaj prosila o potenci pro manželovo ustavičně selhávající mužství, aby ho po všech těch letech konečně mohla připravit o panictví.

Dokonce i úplatný mnich Súa si něco přál. Přál si aspoň jednou uvidět vodní bohyni Pra Mé Khongkhu, třebaže v ni nevěřil.

Jen mladý Téngmó si nic nepřál. Nikdy si nic nepřál. Nebylo by to báječné, kdybych si měl co přát? říkával si často. Ve vší upřímnosti zkoumal svět a neustále pátral po něčem, co by stálo za to si přát, ale nenacházel nic, co by na něj zapůsobilo natolik, aby to v něm vzbudilo touhu. Všechno to, čím se zaobírali ostatní vesničané, jejich rozepře a obavy, otázky a nicotnosti, dramata a objetí… nic z toho nebudilo dojem, že by bylo něčím víc, než se zdálo být. A tak se jeho život stal posloupností čistých prožitků, které Téngmó snášel a v nichž nevykonával žádné očividné zázraky.

O první noci svátku pouštění lodiček však nemohl usnout. Potichu se vykradl ven. Opodál u řeky se pořád ještě činila noční směna a tušoznalci, ale tady ve vsi už bděli jen čičakové¹³.

Téngmó zvedl hlavu. Tisíce a tisíce lampionů se vznášely na pozadí nočního baldachýnu jako hejna světélkujících medúz. Obloha byla obtěžkaná přáními. Zdálo se mu, že ta nejbližší se pohybují rychleji a táhnou k jihu. Když vystoupala výš, stočila se na západ k horám. Kam putují? ptal se v duchu Téngmó. Ne­uspěchaně, cílevědomě kolem něj proplouvala k neznámému cíli. Letěla na konec vesmíru a ještě dál.

Téngmó vyrazil nazítří za úsvitu. Putoval celý den, kilometr za kilometrem, až navečer došel ke zlatému chrámu na hoře Suthep, od něhož bylo vidět na Čiang Maj. Dobrotivý opat mu podal misku rýže a posadil se vedle něj na schody.

„Proč jsi přišel, můj synu?“ zeptal se mudrc.

Téngmó kývl hlavou k fialovému nebi nad městem a odpověděl: „Kvůli přáním. Chci vědět, kam putují.“

Dobrotivý opat disponoval mimořádným nadáním citovat Buddhovo učení ve všech podstatných i nepodstatných záležitostech, v nichž se s ním lidé přicházeli radit. I v dilematech, která se zdála prakticky neřešitelná, uváděl publikum v úžas jedinou správnou a pokaždé stejnou odpovědí – že otázka je matoucí, a tudíž z definice nepodstatná, jelikož účelem veškerého duchovního života je předejít zmatkům. A proto byl opat z Dój Suthep nejmilovanějším mužem v severním Thajsku – uměl všechno tak šikovně zjednodušit.

„Ach, to nikdo neví,“ vyjádřil se k tomuto případu, načež si uhladil pomačkané roucho a vlídně se usmál.

To je všechno? mohl by si dotčeně pomyslet kdokoli jiný. Kvůli tomuhle jsem se trmácel na tuhle blbou horu? Bosý? Ale kdepak Téngmó. Téngmó se díval, jak se změť ohňostrojů nad Čiang Maj a lampionový průvod na nočním trhu odrážejí na hladině řeky, která ho nazítří mohla, ale také nemusela usmrtit. Planoucí voda, svistot a rány, lidé účastnící se oslav, to vše vytvářelo tak ucelený zmatek, že se v něm už začínal obnovovat pořádek. A všude, ale všude stoupaly do vzduchu lampiony, jako kdyby město prolévalo obrácené ohnivé slzy.

„Čiang Maj sestává ze tří světů,“ vysvětloval opat. „Prvním světem je ten, který vidíš před sebou. Rušný svět, který žije, veselí se a touží. Pak je tu svět nad ním, svět poklidu, v němž se člověk může povznést nad pozemskost. Vypouštěním přání se lidé snaží dosáhnout onoho vyššího světa, proniknout do něj. Jsou to dvě vrstvy, které se vzájemně dotýkají.“

Téngmó pozoroval lampiony, jak nevzrušeně plynou nad tím zmatkem.

„Je tu však i další svět pod tím vším,“ pokračoval mnich. „Svět zákoutí, tmy, slepých uliček a korupce. Svět slepců. Už chápeš? Povrch je bouřlivý a světlý, pod ním je temná strana a nad nimi vyrovnané transcendentno toužící konat dobro. Když se na to podíváš z tohoto úhlu, celé to připomíná člověka. Čiang Maj, Růže severu, je bytost, která žije a dýchá.“

„Ale co to vypovídá o tom, kam putují přání?“ ozval se Téngmó.

„Třeba nezáleží na tom, kam naše přání putují,“ odpověděl opat. „Třeba bychom si měli klást otázku, jak se tam můžeme dostat my sami. Podívej se tamhle.“

Ukázal ke dvěma lampionům, které stoupaly závratnou rychlostí a předháněly všechny ostatní. Jeden z nich náhle zazářil jasněji a stočil se prudce na západ, zatímco druhý zablikal, snesl se dolů a zhasl. „Co se podle tebe dělo s těmi dvěma přáními? Proč stoupala rychleji než ostatní?“

„Třeba si někdo něco přál opravdu horoucně,“ hádal Téngmó.

„Lásku? Štěstí? Peníze? Za čím by mělo smysl letět tak rychle?“

„Kdyby si někdo přál po něčem toužit…“

„Nebo se třeba veškeré touhy zbavit.“

Ale… říkal si v duchu Téngmó. Ale…

„A proč jedno přání letí tak prudce a jistě, zatímco druhé zhaslo jako svíčka?“

„Třeba si někdo přál něco špatného, pomstu nebo smrt…“

„Nebo to prostě jen byla otázka lajdáckého umístění paliva,“ opáčil mnich, pokrčil rameny a usmál se. „A teď by ses měl vrátit domů, můj synu. Rodiče už si určitě dělají starosti.“

Ten chlapec má dobré srdce, pomyslel si dobrotivý opat shovívavě, když se rozloučili. Nařídil, aby na chlapce čekal tuk­tuk, až sejde těch tři sta schodů zpátky dolů, a odvezl ho domů. Když vcházel do chrámu s Téngmóovou prázdnou miskou v pravičce, zakopl o vlastní roucho a přistál na obličeji. Miska se roztříštila na podlaze. Sám opat zázrakem vyvázl nezraněn. Při zametání střepů ho však záhy přemohla dlouho živená, leč svědomitě potlačovaná touha dát průchod svým tvůrčím schopnostem – například vytvářením oku lahodících mozaik. Celou noc pracoval se střepy a byl šťastný jako už dávno ne. A tak se dobrotivému opatovi, který neurazil ani zdaleka takový kus po cestě k osvícení jako mladý Téngmó, splnilo jeho nejvroucnější přání, a veškerý jeho porcelán se přitom rozletěl na kousíčky.

To ovšem nejspíš nijak nesouviselo s chlapcovým příchodem.

Nazítří byly všechny prašné silnice v Dój Saket ověnčené lampiony všech barev a velikostí, které se houpaly na větvích, drátech elektrického vedení i pobíhajících slepicích. Další byly rozvěšené po zdech, zahradách a chrámovém prostranství. Břichatý hubitel plevele Úan si vzal na starosti zasedací pořádek u stolu na západním konci prostranství, aby měl jistotu, že všichni, kdo jsou mu nesympatičtí, budou sedět daleko, předaleko od něj, přímo pod burácejícími reprobednami karaoke aparatury. Všichni vesničané se činili při přípravě lahůdek a výrobě tisíců lampionů, aby se večer daly rozžehnout všechny naráz – logistická noční můra neslýchaných rozměrů.

Když se konečně setmělo, vyčerpaní tušo­znalci v promočených róbách se vrátili od řeky s poslední hrstkou přáníček a velebný opat usnul na meditačním koberečku… až potom se v Dój Saket začalo slavit. Lidé zpívali a cpali se, jako by měl přijít konec světa. Chlapci chytali gekony a sázeli se, který poběží nejrychleji. Dívky uvazovaly pestrobarevné motýly martináče na šňůrky a vodily je na nich jako papírové draky. Muži a ženy se chlípně sápali po šatech a údech svých partnerů pod zakletým falem.

„DOBRÁ, LIDIČKY. TO BY STAČILO,“ vyhlásil pú jajbán kolem desáté hodiny večerní. „NECHŤ ZAČNE OBŘAD!“

Vesničané vynesli velebného opata (který pořád ještě spal, a byl tudíž dokonale smířený se svou rolí) ven i se stolcem, aby je vedl při meditaci. V davu se přitom rozhostilo tak ohlušující ticho, že i krabi na rýžových polích udiveně vzhlédli; byl to jediný okamžik v roce, kdy všichni vesničané hromadně zmlkli (protože i po nocích většina z nich mluvila ze spaní).

Jen Téngmó se neúčastnil společného sebezpytování, stejně jako se nezúčastnil společných oslav. Vypodložil uschlou větev damarovníku čerstvým kusem dřeva a pak se odebral na tiché místečko za chrámem. Proseděl tam celé hodiny, opřený zády o jedno z kol obří mechanické repliky říční bohyně Pra Mé Khongkhy, která se během obřadu přistavovala na chrámové prostranství. Vypouštěním přání se lidé snaží dosáhnout onoho světa. Téngmó měl pocit, že se topí a nemá se čeho chytit. Je­li oproštění od tužeb vrcholem veškerého snažení, jak si má potom zdůvodnit své bytí?

Smůlu věštící rejsek, který podřimoval na dřevěné nápravě říční bohyně, náhle zbystřil sluch. Vzápětí vypískl a utekl. Vypadal polekaně, říkal si Téngmó, jako kdyby zahlédl tygra. Pak uslyšel blížící se hlasy a zničehonic ho přepadl strach, jako kdyby se ocitl někde, kde nemá co dělat. Impulzivně zaplul do téhož křoví, v němž zmizel rejsek, a nehlučně se v něm skrčil, nevěda, že se pravou nohou opírá o suchou větvičku na pokraji prasknutí. (Zpropadená větvička paradoxně pocházela z damarovníku, mnohem menšího exempláře než toho, který ohrožoval dům jeho otce, ale s mnohem dalekosáhlejším dopadem.)

Téngmó sledoval z úkrytu, jak se blíží všeobecně vážený pú jajbán s mnichy Súou a Mongkutem. Trojice se zastavila u dřevěné konstrukce říční bohyně, půl metru od místa, kde se schovával Téngmó a bál se vydechnout. Muži byli zabraní do vášnivé hádky, z níž k Téngmóovým uším doléhaly jen útržky: „… nesmíme vzbudit podezření…“,  „… přece jsem se nepotápěl do zblbnutí pro nic za nic, krucinál…“, „ …šest přání už je splněných, to je víc než…“ a „No dobře! Ale strhneme to z tvého podílu…“

Máme snad vinit větvičku ze skutečnosti, že se právě v tu chvíli rozhodla prasknout a sehrát jednu ze stěžejních rolí v zániku a vzniku tolika životů v severním Thajsku? Tak či onak k tomu došlo a Téngmóovi zalehly uši ozvěnou.

„Co to bylo!“ vykřikl pú jajbán.

„Tady!“ pronesl vítězně Súa. Dvě silné ruce, rychlé jako hadi, se vnořily do křoví, chňaply Téngmóa za zátylek a vytáhly ho ven. „Odposlouchával nás! Cos tam dělal, ty malej lumpe?“

„Já… nic,“ vykoktal Téngmó. „Jen jsem… přemýšlel.“

„Ve křoví?“ namítl pú jajbán pochybovačně.

Mongkut se nervózně rozhlédl. „Jak dlouho tam byl?“

„Všechno slyšel,“ zasyčel náčelník vesnice.

„Já… ne, opravdu, vůbec nevím, o čem jste si povídali,“ trval na svém Téngmó, který si pokoušel uvolnit ruku. „Už bych se asi měl vrátit k chrámu, jinak si máma bude…“

„Všechno jim řekne,“ prohlásil Súa a stiskl chlapcovu paži ještě silněji. „Musíme něco udělat.“

„Ale já vážně nevím, o čem jste…“

„Lháři! Zrádče!“ vypěnil znenadání Súa a zkropil Téngmóovu tvář nechutnými provazci slin.

„Nesmíme mu dát příležitost, aby všechno zkazil,“ nařídil šeptem pú jajbán. Pro Téngmóa to ještě víc než Súův bezděčný výlev bylo znamením, aby se trhnutím uvolnil, otočil a začal utíkat jako splašený.

„Hej!“ houkl Súa.

„Za ním!“ zaječel Mongkut.

 „Zařiď to,“ vyštěkl pú jajbán na Súu. „Vyjádřil jsem se jasně? Já s Mongkutem zahájíme obřad, než se lidé začnou zajímat, co nás zdrželo.“

Naslepo tápající Téngmó uháněl tmou. Súa utíkal za ním. Běželi po pěšině, která se v zákrutech vinula od chrámu k lesu a mlází. Súa se hnal těsně za ním a vrčel jako divoká kočka, zatímco na chrámovém prostranství vzdáleném necelých čtyři sta metrů od nich už byly rozsvícené všechny lampiony s přáníčky, které se začínaly plnit horkým vzduchem. Když se na prostranství objevila dřevěná Pra Mé Khongkha, vypukly hlasité ovace a nikdo neslyšel Súův zběsilý řev: „KOUKEJ SE VRÁTIT, TY PROLHANEJ NIČEMO! COPAK UŽ JSI TOHO NENAPÁCHAL DOST?“

Konečně se před Měsícem ozářenou pěšinou rozprostřel volný terén. Kolem nohou se rozstříkla voda. Téngmó si s hrůzou uvědomil, že doběhl k řece. Obrátil se k útočníkovi ve stejnou chvíli, kdy se jeho mladší sestra Nój otáčela na jevišti před chrámem. Vybrali ji, aby letos hrála roli Néng Tanapong, a ona teď zářila pýchou v krásném kostýmu. Určitě myslela na staršího bratra, který je někde tam v uchváceném davu.

„A mám tě,“ ušklíbl se Súa, když se brodil mělkým řečištěm.

„Poslouchejte,“ vzlykal Téngmó, když klopýtavě couval vodou, jež mu už sahala po stehna. „Nemám ponětí, o čem jste si povídali. Jak bych mohl prozradit něco, co nevím?“

„Chlapečku,“ opáčil tygr, „ono je úplně jedno, co víš.“

Se zavrčením se vrhl na Téngmóa a jeho šafránové roucho se rozprostřelo na vodě jako oblak krve – ne, ne, ne, ne, obrovská dřevěná paže říční bohyně se dotkla malé Nój, která se zajíknutím zvedla hlavu, dav zajásal s takovým nadšením a tak nespoutaně, že to vypadalo, jako by se o něj pokoušelo šílenství, ano, ano, ano, ano, nad Téngmóem se zpěnila řeka, noc se rozzářila záblesky, ohňostroje jiskřily, prskaly, vířily, nohy zoufale kopaly, až od říčního dna odletovaly hvězdice, zdušený křik stoupal k hladině v nehlučně splaskávajících bublinách, pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, malá Néng Tanapong se topila v saténu, když se tisíce lampionů vznesly naráz, dav padl na kolena, vzhlížeje v slzách k tomu ohnivému zázraku, noc se zaplnila přáními, kamenný pyj se studem scvrkl a Téngmó se utopil v řece.

Ne však beze svědků.

Protože ze šera na břehu se odloupl jeden stín, větší než všechny ostatní. Byla to samozřejmě Pra Mé Khongkha, která před dávnými časy vdechla řece život a teď si přišla poležet na říčním dně. A tak se stalo, že mnich Súa, promočený na kůži a zrudlý námahou, se ohlédl přes rameno a spatřil, jak se vyplňuje jeho nejvroucnější přání, i když nevěřil vlastním očím. Jeho tělo se druhý den našlo o něco dál po proudu, ale bez utržených rukou. Ty nebyly nikdy nalezeny.

A Téngmó?

Kdybyste se pozorně dívali, určitě byste viděli, jak z řeky stoupá drobná světelná skvrnka, která se vznesla k nočnímu nebi, prokmitla kolem hejna udivených slípek šedohlavých a připojila se k lampionům. Mezi lampiony pak světélko nalezlo klid. V Téngmóových mrtvých očích na dně řeky se odrážela hvězdná obloha plná přání. Kolem něj vířily rozpíjející se úponky inkoustu a on je všechny pročítal.

Nazítří kolem poledne se ozvalo prasknutí, když se uschlá větev damarovníku podlomila, ale nebyl u toho nikdo, kdo by ji vyztužil. Dva dny nato konečně odpadla a kromě domu zničila i tu část mozku Téngmóova otce, která měla na starosti usměrňování žalu. Géu, jenž byl po synově smrti k neutišení, zasvětil zbytek svého blaženého života zbývajícím dětem s pomocí manželky, která si smutně přiznala: Myslet si, že život je dobrý, je lepší než nežít vůbec.

Pád proklaté větve měl také za následek, že obzvlášť nepříjemný sluneční paprsek nyní každé ráno trápil oko přemýšlivého a po smrti toužícího zavlažovače Dénga, u něhož způsoboval nezvladatelné záchvaty křiku a vážnou spánkovou deprivaci. Netrvalo tudíž dlouho a Déng usnul za volantem při jízdě po hlavní ulici. Naboural do kamionu plného prasat mířících na jatka, čtrnáctkrát se přetočil a nalezl novou radost ze života, když mu došlo, že přežil srážku bez jediného škrábnutí. Na rozdíl od prasat. Dějiště nehody působilo tak tklivě – všude se válely kusy krvavého vepřového –, že se objevilo ve zprávách po celé jihovýchodní Asii. Dokonce i v Singapuru, kde Óm pracoval v thajské restauraci a každý měsíc posílal e­mail zasmušilé babičce Izře, která neměla e­mailovou adresu. Óm jí pak napsal dopis, ve kterém stálo: Daří se mi dobře, babičko. Už mám doktorát z počítačů a vydělávám spoustu peněz. Tady nějaké máš – a vložil do obálky vydělané spropitné. Když Izra týden nato objevila dopis ve schránce, umřela štěstím.

Přání, přání, všude samá přání. Způsobná sběračka krabů Kuláp našla na rýžovém poli kus železného šrotu z Déngovy nabourané dodávky a vykovala si z něj gong. Když ho jedné noci rozezněla, vydával zvuk pronikající tak hluboko, že jím očarovala všechny muže z Dój Saket a ti okamžitě zamířili k jejímu domku. Jakmile ji spatřil břichatý hubitel plevele Úan, bezhlavě se do ní zamiloval. Kuláp nebyla zlá, dopřála mu letmé objetí a přinejmenším představu lásky.

Přání jako perly na šňůře příčiny a následku. Zvuk Kulápina gongu se celé noci rozléhal nad rýžovými poli, až konečně zarezonoval v přísunu krve do selhávajícího mužství Somdžajina manžela a uvolnil něco v žíle. Manžel se jí okamžitě zmocnil s veškerou vášní, která mu celé ty roky byla odpírána, a Somdžaj zaplavily vlny koitální energie postřehnutelné na kilometry daleko – dokonce až v Čiang Maj, kde se roztahovaly nohy, hnětla stehna a vřískalo vyvrcholením. Po celém severním Thajsku se plnila přání. Vznikaly svazky z lásky. Rodily se děti. Kémkhéng si zlomil nohu.

A třeba to všechno byla jen náhoda, jako tolik věcí v životě.

Ale já vám povídám, že jedno malé světélko kdesi našlo svůj roj a nechalo se unášet větrem k západu. Pořád si přitom přálo a přálo a přálo. A takhle to přející světélko i se svými přáními letělo na konec vesmíru a ještě dál.

Z angličtiny přeložila Daniela Orlando.

Vysvětlivky

¹ Úan znamená v thajštině „nesmírně tlustý“ – nemusí jít nutně o urážku.

² „Želvák“.

³ „Ženská jaksepatří“.

⁴ „Rudoch“.

⁵ „Kozorožec“.

⁶ „Bidlo“.

⁷ Thajský zvyk oslovovat se navzájem přezdívkami má sloužit k tomu, aby lidé byli lépe zapamatovatelní a oklamaní duchové zapomínali jejich pravá jména. Stejně jako sami Thajci, když na to přijde. Přezdívka se volně používá v každodenním životě, i kdyby byla sebenelichotivější, a už ani nemusí mít tradiční původ. Svéhlavý kombajnér Súngkéu například pojmenoval svou dceru Loli podle cigaret Marlboro Light a nezaměstnaná sběračka hub Pakpao pojmenovala svého syna Ham podle Davida Beckhama. (Až do chvíle, kdy spolužáci zjistili, že ham znamená v horalském nářečí „pytel varlat“ a matka neschopná odolat jeho věčnému naléhání mu v dobře míněné snaze změnila jméno na Tampon.)

⁸ „Tygr“.

⁹ „Meloun“.

¹⁰ Lampiony z rýžového papíru, pod kterým hoří kousek podpalovače.

¹¹ Přibližně 650 dolarů.

¹² „Vojevůdce“; opat je nejvýše postavený mnich daného chrámu.

¹³ Malé inteligentní ještěrky, které umějí vyslovit své jméno.