Občanská válka a anarchismus ve Španělsku
Ve španělské občanské válce sehrál výraznou roli anarchismus. Z čeho vzešel, jakou zkušenost vyjadřoval a kam se posunul během osmdesáti let od začátku občanské války?
Když 17. července 1936 zahájila španělská armáda povstání proti republice, byl její první nápor odražen. Nacionalistickým rebelům se nepodařilo převzít žádné z hlavních měst kromě Sevilly. Došlo však k rozpoutání občanské války, která na řadě míst Španělska přerostla v revoluci vedenou anarchisty a revolučními odboráři. Nejslavnější historický úspěch anarchistů měl velmi krátké trvání. Revoluce byla zastavena a v březnu 1939 došlo k finální porážce antifašistických sil. Ve Španělsku byla nastolena diktatura, která trvala až do roku 1975.
Na krátké období občanské války existují různé pohledy. Pro mnohé se jednalo o krvavou předehru druhé světové války. Španělsko se na tři roky stalo jakýmsi cvičištěm pro italský fašismus a německý nacismus, pro Stalinovy agenty i idealistické antifašisty. Někteří obyvatelé Španělska však neprožívali jen válku proti povstaleckým generálům. Pro mnohé to byla doba, kdy se na krátkou dobu vymanili z tradičních mocenských struktur, ať už to byla církev nebo vlastníci továren, „disciplinující“ pracující třídu často za pomoci kriminálních „pistoleros“. Pár let války bylo nejen obdobím oboustranných masakrů, ale také erupcí nových forem solidarity a společenství.
Marxisté vesměs příliš nepočítali s revolucemi v nerozvinutých zemích, jakými bylo Rusko nebo právě Španělsko. V Rusku vyhrála síla, která marxismus změnila k nepoznání. Ve Španělsku čekal na příležitost jiný aktér: více než milionová anarchosyndikalistická Národní konfederace práce (CNT) a s ní spojená Iberská anarchistická federace (FAI), která podle filosofa a aktivisty Murraye Bookchina svým jménem vyjadřovala antinacionalismus anarchistů a solidaritu celého poloostrova.
Hlasy modernity
Anarchismus zakořenil ve Španělsku už v sedmdesátých letech 19. století, kdy sem Bakunin poslal svého emisara Giuseppa Fanelliho. Anarchistické myšlenky rezonovaly mezi rolníky, kterým byl cizí marxovský důraz na průmyslový proletariát, ale i v dělnickém srdci Španělska, Katalánsku. Podle Bookchina byl v zemi, kde po zabavení půdy církev vrhla veškerou svou sílu do podnikání a spekulací a stala se největším kapitalistou, přitažlivý i bojovný protináboženský postoj, který je vyjádřen v anarchistickém hesle „ani boha, ani pána“.
Zakladateli španělského anarchismu byla řada intelektuálů a studentů, ale většina jeho žurnalistů, teoretiků a historiků byli samouci proletářského původu, hrdí na své odborné schopnosti a těšící se respektu u svých „compañeros“. Anarchistické ideály a revoluční nadšení jim umožňoval rozšiřovat laciný masový tisk – prostřednictvím celonárodních novin i lokálních periodik, brožur, knih o sociální otázce, novel či básní. Kdo neuměl číst, mohl navštěvovat populární čtenářské kluby, v nichž bylo „lektory“ nahlas čteno z tisku. Důležitá byla podle Bookchina existence dělnických center, která poskytovala literaturu, zajišťovala vyučování a diskuse na různá témata a pro část dělnictva se stala středobodem jejich kulturního i sociálního života.
Nejhlubší kořeny zapustil anarchismus v horských komunitních pueblech Andalusie a Levanty. Ti z puebel, kteří by se před příchodem anarchismu pravděpodobně dali na cestu banditismu, se stávali „los que tenian ideas“ (těmi s myšlenkami) – jedinými hlasy modernity na zaostalém venkově, podněcujícími diskuse o náboženství, politice, morálce a vzdělávání. Řada dětí od nich získala základy čtení a psaní. Anarchističtí militanti tvořili jádro puebel, jejichž obyvatelé se jimi nechávali strhnout k povstání s cílem nastolit komunismus, respektive přerozdělit půdu.
Revoluční gymnázia
Významné pro španělský anarchismus byly afinitní skupiny, decentralizované a založené na blízkých osobních vztazích. Většina těchto skupin se zaměřovala na obecnou propagandu a získávání nových soudruhů. Byli v nich ale organizováni i anarchističtí pistoleros, kteří prosluli přepady policejních stanic, osvobozováním uvězněných soudruhů, atentáty a vykrádáním bank za účelem financování hnutí. Anarchismus měl tedy svou militantní tvář. Jednomu z atentátů padl roku 1897 za oběť i španělský premiér Antonio Cánovas. Anarchističtí militanti typu Buenaventury Durrutiho či Franciska Lloparta získávali drsné bojové zkušenosti v boji proti pistoleros, které si kapitalisté najímali na odboráře. Zejména španělský venkov se stal prostorem pro lokální povstání nesená zarputilým až apokalyptickým duchem místního anarchismu, do jehož víry v anarchistickou „Ideu“ jako by se otisklo dědictví mnoha staletí venkovské zbožnosti. Mnozí anarchisté viděli v krvavě potlačovaných povstáních přípravu na skutečnou, finální revoluci – říkali jim „revoluční gymnázia“.
Roku 1936 anarchisté bez nadšení volili Lidovou frontu – brali ji jednak jako protiváhu konzervativní pravice (ta se dokonce pokusila podplatit jednoho anarchistu, aby vedl tradiční anarchistickou kampaň proti účasti ve volbách) a jednak levicoví kandidáti slíbili propuštění anarchistických politických vězňů. Svůj slib splnili a zároveň zahájili reformy, které se setkaly s odporem církve, statkářů a armády. Schylovalo se ke střetnutí. Když k němu došlo, ocitli se anarchisté ve zcela nové situaci – a také před novým dilematem. Na stranu povstalců se postavila katolická církev, jejíž privilegia republika ohrožovala, a také řada vlastníků továren, kteří uprchli. Mnozí dělníci ale v bojích s armádou pocítili svou moc a nehodlali pouze „bránit republiku“. Pro ně začala sociální revoluce. Továrny byly přebírány dělnickými kolektivy, na venkově vznikala družstva. Vše provázel chaos a také značná míra násilí, včetně vypalování kostelů. Ke krutostem občanské války patřil „bílý“ i „rudý“ teror a po čase přibyl ještě „rudý“ teror uvnitř samotné republiky – to když stalinisté začali aplikovat své metody na jiné příslušníky republikánských sil, především na „trockistickou“ Dělnickou stranu marxistického sjednocení (POUM).
Anarchisté vytvářeli milice a odcházeli bojovat na frontu. Předáci CNT a FAI se kvůli koordinaci antifašistických sil rozhodli ke kroku, který byl pro řadu anarchistů nepřijatelný: vstoupili do vlády. Pro mnohé to byla zrada ideálů, pro jiné, například pro amerického anarchistu Sama Dolgoffa, byl vstup do vlády snahou uhájit výsledky revoluce a koordinovat s ostatními silami boj proti Frankovi. Alternativou by bylo nastolit „anarchistickou diktaturu“ a rozpoutat bratrovražednou válku tváří v tvář postupu frankistů.
Odkaz španělského anarchismu
Český politolog Jiří Kunc připomínal, že se po pádu frankismu obnovily všechny španělské politické síly ve zhruba stejných proporcích jako před válkou – s výjimkou anarchistů. Ti oslabili, i když v porovnání s ostatními zeměmi Evropy je jejich vliv stále velký. Oslabení anarchismu si lze vysvětlit brutální represí, ale také tím, že myšlenky španělských anarchistů jako by patřily do jiné doby, jako by jejich nositelé byli oněmi „primitivními vzbouřenci“, o nichž mluvil marxistický historik Eric Hobsbawm. Jako by budoucnost patřila velkým centralizovaným strukturám, stranám, velmocem a blokům, které udávaly tón době druhé světové války i války studené. Od šedesátých let ale zažily myšlenky anarchismu obrození v různých sociálních hnutích.
Otázky, které organizace bez centrální autority, usilující o radikálně jiný svět, klade, jsou však aktuální nejen pro ty, kteří se hlásí k černé a rudé barvě a pro něž je vzpomínka na anarchistické milice pochodující Španělskem jedním z klíčových zakládajících mýtů. Některé podobnosti se španělským anarchismem můžeme nacházet i v současné kurdské Rojavě. Tamní kurdská hnutí se ostatně hlásí k Abdullahu Öcallanovi, který svou ideologii v tureckém vězení proměnil na základě čtení Murraye Bookchina, pro něhož byl španělský anarchismus výraznou inspirací. Öcallan však má i svou temnou minulost, plnou velmi násilných činů, a to i proti civilistům. Doufejme, že místo odkazu excesivního násilí získá na přesvědčivosti odkaz emancipace praxí, vzděláváním a sebeorganizací.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.