Plav a nech plavat

„Nebude z nás továrna na pokračování už natočených titulů,“ zaznívalo od filmového studia Pixar v každé druhé tiskové zprávě oznamující projekty ve vývoji. Vedení studia vždy deklarovalo, že je pro ně důležitější vytvářet nové fikční světy než se vracet do světů již objevených, a svou zásadu dlouhá léta dodržovalo – s jedinou výjimkou, kterou byl Příběh hraček 2 (Toy Story 2, 1999). Většina fanoušků se s tím postupně smířila, i když někteří velmi svérázně, například konstruováním takzvané Pixar theory, která umisťuje příběhy všech studiových snímků do společného univerza. Oproti tomu Ellen DeGeneresová, americká herečka, komička a také původní hlas rybky Dory z filmu Hledá se Nemo (Finding Nemo, 2003), ve své talk show usilovně lobbovala za sequel podmořského snímku. Dokonce natolik usilovně, že se její narážky na hypotetické pokračování Nema staly jakýmsi emblematickým momentem vlastní show.

I když Pixar výrazně slevil ze svých zásad a začal vyrábět pokračování svých starších titulů, jakými jsou Příběh hraček 3 (Toy Story 3, 2010), Auta 2 (Cars 2, 2011) nebo Univerzita pro příšerky (Monsters University, 2013), o návratu jednoho z největších pixarovských hitů nepadlo ani slovo. A z dobrého důvodu.

Solidní nástupce

Úspěch filmu Hledá se Nemo nespočíval jen v enormních tržbách, jež byly oproti rozpočtu desetinásobné, ale také v potvrzení reputace Pixaru jako předního novátorského studia na poli počítačové animace. Hledá se Nemo se pro svou generaci stal splněným dětským snem o světě Jacquese Cousteaua. V očích fanoušků se mu tak každé pokračování může přinejlepším jen vyrovnat a v horším případě může jméno studia poškodit. Podle návštěvnosti v prvním týdnu i podle recenzí to však vypadá, že Hledá se Dory plní roli solidního nástupce. Označení „pokračování“ po zhlédnutí filmu vlastně působí trochu nepatřičně – děj se sice odehrává rok po událostech vyprávěných ve snímku Hledá se Nemo a účastní se ho stejné postavy, zaměřením na Dory však získává příběh o hledání jejích blízkých nové významy a dokonce pozměňuje i pohled na výchozí vyprávění. Andrew Stanton našel v sequelu ideální rovnováhu mezi navázáním na původní film, které ocení fanoušci Nema, a srozumitelností pro novou generaci, která starší snímek nezná.

V úvodu filmu sledujeme malou rybku Dory (že jde o její menší vydání, poznáme podle vypouklých fialových očí, jež tvoří půlku těla) při přípravě na školu. Podobně jako v případě Nema se rodiče snaží usměrnit handicap dítěte tak, aby ve škole ostatním stačilo. Nešťastnou náhodou se ovšem Dory ztratí v oceánu a kvůli výpadkům paměti ztrácí i ta poslední vodítka, jak se vrátit zpět. Po letech najde Dory novou rodinu u rybek Nema a Marlina, vzpomínky na její pravé rodiče se jí však náhle vrátí, a tak začne společná druhá cesta přes oceán. I když ne tak docela – zcestovalé rybky totiž díky želvám vědí, jak využít oceánské proudy, takže plavba do Kalifornie za Doryinými rodiči zabere ze stopáže jen několik minut, než je rozdělí oceánografický park. Děj filmu se tak znovu dělí na dvě linie, tentokrát však zůstávají sami otec se synem, kteří se většinu času plácají na břehu, zatímco Dory zkoumá život v zajetí.

Teror v dětském koutku

Stísněné prostředí mořského parku nelimituje pouze své rezidenty, ale také animátory. Ti se totiž spolu s oceánskými hlubinami vzdali také spektakulárních záběrů i realističnosti nedávného pixarovského filmu Hodný dinosaurus (The Good Dinosaur, 2015) a zaměřili se primárně na pohyb. Snímek obsahuje nespočet fyzických gagů, přičemž za většinou z nich stojí cynická chobotnice Hank. Už samotné rozpohybování bezobratlého živočicha pravděpodobně vyžadovalo měsíce práce a Hank navíc využívá při přesunu v lidských prostorách i kamufláž. Protože se ve snímku Hledá se Dory svádí především vnitřní boj, postrádá film zápornou postavu (ať se Hank tváří jakkoliv), což je rozhodnutí, které poněkud paradoxně staví do nejhoršího světla lidské protagonisty. Ani zubař a jeho neteř v Nemovi zrovna neoplývali citlivostí ke zvířatům, šlo ale o jednotlivce. V pokračování ovšem vystupuje celá instituce, která se sice snaží zvířata zraněná většinou lidským zaviněním léčit, zároveň však třídí mořské tvory na zdravé, doživotně karanténní a pak na ty určené ke hraní. Poslední jmenovaní zažívají v dětském koutku teror, aniž by celá atrakce sloužila jinému účelu než výběru vstupného. Dvojznačné postavení mořského parku působí v pixarovském světě stabilních morálních pravidel až nepatřičně, zároveň však dále rozvíjí ústřední motiv rdousícího patronátu.

Rozhodnutí opustit širé moře a zasadit velkou část děje do akvárií se jeví oproti prvnímu filmu až klaustrofobicky, a ačkoli Dory pomáhá obojživelná chobotnice Hank či velrybí žralok Naděje, k přesunu mezi lokacemi potřebují až nemístné náhody. Nové prostředí přináší také častější flashbacky, které zvířátkům pomáhají nejen v pátrání, ale také v pochopení stavu, v němž se Dory nachází. Jakkoliv záblesky Doryiny paměti působí v některých případech násilně až doslovně (zejména vysvětlování jejích znalostí velrybštiny či popěvků), představují také účinný způsob, jak proniknut k jejímu problému. Zvláště když se její děravé paměti předchozí film z velké části vysmíval. Dory celou dobu pohání touha poznat rodinu, v konečném důsledku ovšem nejde o hlavní motiv. Aktuální snímek akcentuje téma, které se ve filmu Hledá se Nemo ztrácelo – tedy přijetí sebe sama i svého postižení, jež ostatně vedle nevýhod přináší i mnohé výhody. Naopak život v bezpečí akvária, jak nakonec zjistí nejen Dory, ale i Hank a Naděje, limity spíše vytváří, než řeší.

Autorka je filmová publicistka.