Homosexuálové z Baker Street?

Už od čtyřicátých let, kdy slavný autor detektivek Rex Stout přišel se svým proslulým humoristickým esejem Watson byl žena (Watson was a Woman, 1946), je jasné, že mnohým fanouškům Sherlocka Holmese vrtá hlavou, jak se to mezi slavným detektivem a jeho věrným společníkem ve skutečnosti má. Námitka, že takovéto starosti může mít pouze dnešní člověk žijící ve společnosti posedlé sexem, je možná do jisté míry oprávněná; přinejmenším lze konstatovat, že dnešní vnímání mezilidských – a zejména sexuálních – vztahů a identit se od viktorián­ských časů značně změnilo. Paní Hudsonová z původních Doyleových povídek jistě ani na okamžik nezapochybovala, že spolu její nájemníci žijí v naprosté počestnosti, jak se sluší na gentlemany jejich postavení. A stejně tak v očích viktoriánského čtenáře ryzí přátelství dvou mužů nikdy nepřekročilo meze slušnosti.

Romantické přátelství

Nejradikálnější obecně přijímaná interpretace vztahu Holmese a Watsona se hravě vejde pod hlavičku takzvaného romantického přátelství, které bylo v 19. století mezi stejnopohlavními páry určitého věku a postavení běžné a jemuž učinily přítrž až nové teorie Krafft­Ebinga, Ellise a Freuda, které zásadním způsobem ovlivnily chápání homo­sexuality i homosexuální identity. Do té doby však mezi sebou mnoho mladých mužských či ženských dvojic zcela běžně navazovalo velmi vášnivé přátelské vztahy, které by v dnešní době jen málokdo váhal označit jako milostné. Sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví byl v té době samozřejmě trestný, ale u romantického přátelství se s tělesným rozměrem vztahu, s výjimkou menších důvěrností v podobě polibku či objetí, oficiál­ně vůbec nepočítalo. Nezřídka se sice stalo, že vztah došel sexuálního naplnění, ale stejně často zůstával zcela platonický, a to navzdory tomu, že spolu takovéto dvojice někdy strávily celý život.

V podobném duchu se nese i naprostá většina oficiálních adaptací Sherlocka Holmese. Věrné přátelství mezi oběma protagonisty bylo po celá desetiletí přijímáno jako nezpochybnitelný fakt. Legendární filmová série s Basilem Rathbonem a Nigelem Brucem sice občas s humorem narážela na detektivův vyhraněný vztah k ženám, avšak jakákoliv explicitní narážka byla zcela mimo diskusi. Do jisté míry se tomuto pojetí vymyká mnohadílný seriál a televizní filmy z produkce britské ITV Granada, kde představitel hlavní role Jeremy Brett neváhal vyzdvihnout i ty vlastnosti, jež maskulinnější Rathbone spíše opomíjel, například Holmesovu prchlivost, náladovost, sklony k teatrálnosti a narcismu. Právě pro tuto afektovanost – a zároveň pro daleko vřeleji pojatý vztah k Watsonovi – je Brettovo ztvárnění Holmese některými kritiky považováno za revoluční v otázce homoerotického podtextu. Na druhé straně se ale lze dohadovat, do jaké míry jsou tyto závěry ovlivněny obecně známou skutečností, že sám Jeremy Brett měl několik vášnivých poměrů s muži. 

Jako Čajkovskij

Ještě odvážněji se na horkou půdu otevřených úvah nad vztahem mezi oběma protagonisty pustil režisér Billy Wilder s vynikajícím, mírně parodicky laděným snímkem Soukromý život Sherlocka Holmese (The Private Life of Sherlock Holmes, 1970), kde se Holmes v podání Roberta Stephense ­vykroutí ze spárů roztoužené ruské primabaleríny právě výmluvou na vztah s Watsonem. Nutno ovšem dodat, že slovo „homosexuál“ za celou dobu ani jednou nepadne – Holmesův ruský tlumočník si vypomůže elegantním přirovnáním, že slavný detektiv „je jako Čajkovskij“ – a ve finále se ukáže, že šlo o Sherlockův výmysl, který později Watsona nemálo pobouří. Podobná reakce se v tehdejší době ještě dala čekat i od diváků.

Na další otevřenější narážku tak bylo třeba počkat až do nového tisíciletí, kdy Rupert Everett v nepříliš známém televizním filmu Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy (Sherlock Holmes and the Case of Silk Stockings, 2004) dával svou náklonnost k Watsonovi – a samozřejmě i nelibost nad jeho sňatkem – najevo daleko více, než tomu bývalo zvykem u jeho předchůdců. Ještě o krok dále zašel Robert Downey Jr. v adaptacích režiséra Guye Ritchieho Sherlock Holmes (2009) a Sherlock Holmes: Hra stínů (Sherlock Holmes: A Game of Shadows, 2011); sám herec se nechal napůl v žertu slyšet, že svého excentrického (a dlužno dodat, že originálu značně vzdáleného) hrdinu hrál záměrně tak, aby jeho city k Watsonovi vyznívaly jako více než jen přátelské.

Velká otázka však zůstala oficiálně nevyslovena až do příchodu moderní adaptace Sherlock (2010–) z produkce BBC, která diváky ani na okamžik nenechá na pochybách, že viktoriánské časy jsou už dávno minulostí. Novodobý Sherlock Holmes a John Watson ve vynikajícím podání Benedicta Cumberbatche a Martina Freemana čelí zcela otevřeným otázkám ohledně svého vztahu již od prvního dílu této důmyslné série: paní Hudsonová si přeje vědět, zda si její noví nájemníci vystačí s jednou ložnicí, majitel restaurace bez mrknutí oka doručí na stůl svíčku, aby pánové měli romantičtější atmosféru, a rovněž Sherlockův vlastní bratr Mycroft si s rozkoší rýpne otázkou, zda má v brzké době ­očekávat zasnoubení. Samotní hrdinové si toto dilema mezi sebou vyřeší velmi rychle – John Watson svého nového přítele ujistí, že jeho zájmy leží někde zcela jinde, zatímco Sherlock se nechá slyšet, že za choť pojal svou práci – avšak každá z doposud tří řad tohoto seriálu přináší nové pochybnosti, zda „jsou, nebo nejsou“. Z hlediska nejmladší generace fanoušků, kterou z velké části tvoří dívky a dospívající ženy, je možné odpovědět oklikou: pokud jsou, tím lépe. A pokud ne, budiž jim pomoženo.

Fanfikce a queerbaiting

Historie slash fanfikce – tj. amatérské fikce tvořené pro vlastní potěchu fanoušky (či spíše fanynkami) určitých literárních, filmových děl, jejímž středobodem jsou homoerotické vztahy mezi protagonisty – je dlouhá a složitá, takže nezbude než se spokojit s vysvětlením, že jde o typ fikce umožňující originální reinterpretaci původních děl a nové pojetí mezilidských vztahů, oproštěných od tradičních stereotypů a ideálů. Mezi první „slashované“ dvojice patřili na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století třeba kapitán Kirk a pan Spock ze Star Treku, Starsky a Hutch ze stejnojmenného krimiseriálu – a samozřejmě Sherlock Holmes a doktor Watson, jejichž milostné eskapády (lhostejno, zda striktně platonické či divoce pornografické) lze počítat na desítky tisíců. Autorky i autoři těchto děl se rádi nechávají inspirovat jak originálními příběhy, tak nejrůznějšími adaptacemi, přičemž nejvíce nadšení vzbuzuje v poslední době právě Sherlock. Na této skutečnosti mají kromě charis­­matických hlavních představitelů lví podíl i tvůrci pořadu Steven Moffat a Mark Gatiss, kteří svůj projekt pojali jako svéráznou fanfikci, jejíž součástí je nejen dosud nejemotivnější vztah mezi Holmesem a Watsonem, ale i sklon dnešní společnosti automaticky hledět na projevy blízkosti mezi dvěma muži jako na homosexuální chování.

Ať už je však homoerotický podtext u Sherlocka úmyslný či ne, vyvolává u příznivců slash fankfikce velké nadšení a zároveň vzbuzuje nevoli jiné části publika: někteří diváci nařkli tvůrce z tzv. queerbaitingu (naznačování možnosti homosexuálního vztahu mezi protagonisty za účelem zvýšení diváckého zájmu), ti konzervativnější pak zase považují jakýkoliv homoerotický podtext přinejmenším za nevhodný, v nejhorším pak za vyloženou svatokrádež. Otázka je, jak by se na celou věc díval sám Arthur Conan Doyle; je možné, že by byl z podstaty svého viktoriánství pohoršen, ale nakonec by nad tím nejspíš mávl rukou. Není totiž tajemstvím, že Doyle svého nejslavnějšího hrdinu upřímně nesnášel. Jednou na návrh divadelního herce, který na postavě Holmese toužil provést jakési úpravy, ledově odvětil: „Je mi to jedno. Klidně ho ožeňte nebo zabijte, zkrátka si s ním dělejte, co uznáte za vhodné.“ Jako by tím dal vysněnému homosexuálnímu sňatku své požehnání…

Autorka je překladatelka.