Poslední večírek v Madridu

Inter arma silent musae – když řinčí zbraně, múzy mlčí, tvrdí latinské úsloví. Zřejmě nikdy nebylo zpochybněno přesvědčivěji než ve španělské občanské válce. „Žádný jiný konflikt nevzbudil takovou pozornost spisovatelů a intelektuálů celého světa; dokonce ani druhá světová válka nevyvolala takovou fascinaci,“ říká historik Jean Lacouture. „Zákopy byly plné básníků,“ zpívá v písni Spanish Bombs punková skupina The Clash. A básník Pablo Neruda, který válku ve Španělsku zažil, zachází ještě dál: „V intelektuálních dějinách neexistovalo pro básníky nic tak plodného jako španělská válka. Španělská krev zapůsobila magnetickou silou, která rozechvěla poezii velké epochy.“

Mnohé z plodů tohoto magnetismu jsou dobře známé. Vedle nespočtu básní mezi ně patří také Hemingwayův román Komu zvoní hrana (1940, česky 1958), Orwellův Hold Katalánsku (1938, česky 1991) či Malrauxova Naděje (1937, česky 1960). Můžeme je číst jako uzavřená díla o uzavřené historické epizodě, litovat, že republikánské angažmá těchto autorů nezastavilo vítězné tažení fašistů, a případně se ptát, proč tomu tak bylo. Lepší ale bude pokusit se zjistit, zda je strom, z něhož tyto plody spadly, ještě živý. Jmenované texty – stejně jako mnohé další – by pochopitelně nevznikly bez občanské války; ale nevznikly by ani bez nebývalého zviditelnění vztahů mezi literaturou a politikou.

Podporujete fašismus?

Nancy Cunardová, britská bohémka, jíž zděděné jmění umožnilo věnovat se literatuře a politickému aktivismu, v roce 1937 rozeslala spolu s básníky W. H. Audenem a Stephenem Spenderem pamfletický dotazník se dvěma otázkami: „Jste pro zákonnou vládu a španělskou republiku, nebo proti ní? Jste pro Franka a fašismus, nebo proti němu?“ Adresáty byli britští spisovatelé. „Paradoxní a ironická netečnost slonovinové věže už nikam nevede,“ píše se v jeho úvodu. Chceme, aby svět věděl, co si myslíte vy, básníci a spisovatelé, kteří patříte mezi nejcitlivější orgány národa.“

Odpovědi byly publikovány v brožuře Authors Take Sides (Autoři zaujímají stanovisko, 1937), vydané časopisem Left Review. Na stranu španělské republiky se výslovně postavilo 126 ze 147 spisovatelů. Šlo o autory nejrůznějšího věku, zaměření i věhlasu – vedle pozapomenutých jmen je tu například Aldous Huxley (vyjadřující své sympatie anarchistům), Samuel Beckett (s jednoslovnou odpovědí „Uptherepublic!“), reportážní autorka Rebecca Westová nebo okultista Aleister Crowley. Často se zde opakuje výraz „of course“, jako by podpora republiky byla samozřejmostí, a mnozí autoři jedním dechem dodávají, že jsou proti veškerému fašismu kdekoli na světě.

Následuje šestnáct neutrálních odpovědí, mezi nimiž nacházíme tři velká jména. „Otce sci­fi“ H. G. Wellse zklamala divokost anarchosyndikalistů, T. S. Eliot pokládal za vhodné, aby se „alespoň několik mužů pera stranilo těchto kolektivních aktivit“, a do třetice je tu – poněkud překvapivě – také Mussoliniho obdivovatel Ezra Pound, který tazatelům vzkázal, že „Španělsko je emocionální přepych pro bandu připitomělých diletantů“. Pro frankistické povstalce se vyslovilo pouze pět spisovatelů, z toho jen dva bezpodmínečně. Nejznámější z britských „frankistů“, prozaik Evelyn Waugh, odpověděl, že zná Španělsko „pouze jako turista a čtenář novin“, nicméně jakožto Španěl by bojoval za generála Franka.

Je až zarážející, jak jednoznačná byla mezi spisovateli převaha podporovatelů republiky, která přitom vůbec neodpovídala rozložení sil na bojišti. Možná, že dotazník publikovaný levicovým časopisem vzali vážně spíše autoři spřízněné orientace, nicméně marginálnost profašistických názorů je přesto zřejmá. V dotazníku navíc chybějí odpovědi některých antifašistů, především George Orwella, který – možná i z osobních důvodů, neboť o Nancy Cunardové napsal, že „je blbá a má peníze“ – reagoval popuzeně: „Ne­­jsem jedním z vašich módních teploušů jako Auden nebo Spender, byl jsem ve Španělsku šest měsíců, většinou v boji.“

Marná obrana kultury

Ponechme stranou znepokojivou otázku, zda by se dnes v naší nebo některé jiné evropské zemi vůbec našlo sto padesát spisovatelů, kteří by byli s to vyjádřit jasný názor na některý z probíhajících ozbrojených konfliktů současného světa. Ať tak či tak, postoj britských autorů nebyl ojedinělý. I v tehdejším Československu vycházely básnické sborníky na obranu republiky, zatímco Jaroslav Durych vítající Frankovu „křížovou výpravu“ byl mezi spisovateli spíše osamocen.

Ještě jednoznačněji vyhlíží při zpětném pohledu situace v samotném Španělsku. Spisovatele, kteří otevřeně podporovali fašisty a kteří jsou dodnes vydáváni, bychom nejspíš spočítali na prstech jedné ruky; i zde byla převaha stoupenců republiky zcela evidentní. Už 30. července 1936, dva týdny po frankistickém povstání, které rozpoutalo válku, byla v Madridu ustavena Aliance antifašistických intelektuálů na obranu kultury. Přítomná byla celá plejáda autorů, kteří dnes plní příslušné kapitoly učebnic španělské literatury. Postupně se k nim přidali mimo jiné Rabíndranáth Thákur, John Steinbeck, Octavio Paz, Pablo Neruda, Thomas Mann a dlouhá řada francouzských autorů.

Válka přesto skončila vítězstvím fašistů. Není namístě vinit spisovatele z toho, že by jejich podpora republiky byla slabá. Abychom ještě jednou citovali Orwella, tentokrát v méně kontroverzním světle: „Fašisté vyhráli proto, že byli silnější; měli modernější zbraně než druhá strana.“ Zatímco v Anglii a Francii se mobilizovali spisovatelé, aniž by se tyto státy odhodlaly intervenovat na straně republiky, Německo a Itálie frankistům pomáhaly, a to bez ohledu na názory básníků.

Nemáme a zřejmě ani nebudeme mít žádný návod, jak si počínat v příštích konfliktech, aby je antifašismus spisovatelů pomohl vyhrát. Pohled na literární souvislosti španělské války přesto není pouze pohledem do minulosti.

Zavražděný básník

Federico García Lorca, zřejmě nejslavnější oběť frankismu a dost možná nejznámější zavražděný básník vůbec, na antifašistickém kongresu v červenci 1936 nebyl. Granada, kde se narodil a kam těsně před povstáním odcestoval, byla v té době již pod kontrolou fašistů. Jeho zavraždění, k němuž se povstalci uchýlili v následujícím měsíci, bychom mohli cynicky chápat jako vzorový počin avantgardy, byť avantgardy fašistické – jako splynutí umění a životní praxe v aktu ukončení života nežádoucího umělce.

García Lorca nebyl v komunistické, socialis­tické ani v žádné jiné straně, kam ho lákali přátelé a literární kolegové. Nebyl ani marxista. Mnozí autoři se snažili jeho politickou pozici klasifikovat, ale překážkou jim byla samotná porůznu rozesetá básníkova vyjádření: „Jsem katolík, komunista, anarchista, libertarián, tradicionalista a monarchista…“ Není to tak paradoxní, jak se zdá: García Lorca, který díky podpoře španělské republiky mohl s kočovnou divadelní společností La Barraca (­Chatrč) inscenovat španělské klasiky v nejchudších provinciích země, ve své poezii oslavuje Španělsko v jeho pestrosti a současně napadá jeho krutou nespravedlnost, zděděnou ještě z feudálních časů. Obhajoba imaginace proti mocenské tuposti u něj spadá vjedno s obhajobou chudých proti bohatým, sedláků proti velkostatkářům, žen proti patriarchátu, andaluských Cikánů proti jejich odvěkému nepříteli – policii. Právě o tom svědčí jeho Cikánské romance (1928, česky 1956), které obsahují i nezapomenutelnou Baladu o španělské civilní gardě: „neurčitá, temná věda,/ věda pistolí a střelby/ je v ty mozky uzamčena“.

Fašisté správně pochopili, že autor těchto básní stojí proti nim, a proto jej také zavraždili. Mrtvé tělo Garcíi Lorky s dosud chlapeckou tváří, pohozené na prašné cestě kdesi u Granady, se mohlo stát nejzřetelnějším zviditelněním vztahů mezi literaturou a politikou. Přesto se jím tak docela nestalo. Je příznačné, že se fašisté snažili tento vztah opět zatemnit, stejně jako to, že zašantročili jeho tělo a bránili pokusům o jeho nalezení. Za pobouřených reakcí z mnoha zemí se uchylovali k výmluvám, že se básník v Granadě připletl do cesty jakési neadresné kulce – byla přece válka. Argumentovali dokonce i tím, že jeho poezii obdivoval samotný José Antonio Primo de Rivera, zakladatel falangy a vyhlášený elegán.

Teprve v roce 2015 byly zveřejněny policejní dokumenty, které dokládají, že vraždu nařídilo fašistické vedení. Tělo Garcíi Lorky však nebylo nalezeno dodnes a šíří se kolem něj nejrůznější dohady i mýty. Vztahům umění a moci, literatury a politiky by se nemělo stát totéž, už proto, že se dotýkají širších skupin než jen pozůstalých příbuzných.

Případ Neruda

Pablo Neruda napsal svá slova o básnické plodnosti španělské války s vědomím toho, že jeho přítel García Lorca byl jednou z jejích prvních obětí. Seznámili se v Argentině v roce 1933. Neruda čtenářům svých pamětí Vyznávám se, že jsem žil (1974, česky 1976) několikrát opakuje, jak jim tehdy bylo oběma veselo – přestože García Lorca psal tragédie a Neruda dosud do sebe uzavřenou, osamělou, hořkou poezii – a jak spolu vzývali estétského modernistického básníka Rubéna Daría. Zanedlouho bylo vše jinak. Neruda se stal chilským konzulem v radikalizujícím se Madridu. Vplul do frenetických večírků španělské literární avantgardy, ovlivněné zejména surrealismem, takzvané generace 27, která mohla zatím jen nejasně tušit, kam ji zavedou její sympatie k mladé republice. Založil časopis Caballo verde para la poesia (Zelený kůň poezie), který uvedl manifestem „nečisté poezie“, tedy takové, která se hodlá špinit okolním světem, takové, jakou dříve nepsal, a tiskl v něm verše Španělů i Latino­američanů: Miguela Hernándeze, původem pasáčka koz, který po válce zemřel ve frankistickém vězení, anebo Argentince Raúla Gonzáleze Tuñóna: „Viděli jsme hladové pochody po planoucích městech (…) Bude tu revolta, která zčistajasna vybuchne/ jako světlo tak náhlé, že vynalezne okno./ Jsou možnosti poezie./ Jsou zítřky.“ V Madridu, tomto urychlovači politického i literárního vývoje evropských i zámořských spisovatelů, Neruda poznal také svou budoucí ženu Delii del Carril, a byla to právě ona, kdo ho přivedl k explicitnímu politickému angažmá.

Zelený kůň poezie se dočkal pěti čísel; šesté zastavila válka. Tak jako Rafael Alberti a další básníci stupňuje i Neruda svou radikálnost: vydává básnický svazek Španělsko v srdci (1937, česky 1946 s předmluvou Louise Aragona), kterým je jeho přerod v podstatě dovršen. Obsahuje básně o bombardování, o Španělsku „chudém vinou boháčů“, zpěvy k interbrigadistům a jejich matkám, ale také kletby adresované nacionalistickým generálům, včetně básně Generál Franco v pekle: „Nechť na tebe padá krev jako věčné deště,/ nechť zmírající řeka rozřezaných očí/ vláčí tě a nechť k tobě bez konce pohled stáčí.“ Nicméně v době, kdy se Francisco Franco konečně dostal do pekla, v něž nejspíš skutečně věřil, byl už Neruda dva roky po smrti. V roce 1973 ji uspíšil chilský puč, zosnovaný Frankovým obdivovatelem Pinochetem.

Španělsko v srdci stálo Nerudu místo konzula. Narychlo odjíždí do Paříže za Aragonem a Éluardem. Setkává se s Nancy Cunardovou a společně s ní sestavuje knihu Los poetas del mundo defienden al pueblo español (Básníci světa brání španělský lid, 1937), ve které se vedle básní španělskojazyčných autorů objevily také texty W. H. Audena, Langstona Hughese nebo Tristana Tzary. A současně se Neruda podepisuje pod úvodní text dotazníku Nancy Cunardové. Authors took sides; so did the weapons. Múzy nemlčely, ale co ­zmohly proti zbraním? O dva roky později dospěje španělská válka k hořkému závěru – a s ní také avantgarda.

Rozklad kategorií

Co může být výmluvnějším dokladem ne­úspěchu avantgardy než prohraná občanská válka? Záleží pochopitelně na tom, co budeme považovat za avantgardu – jejích teorií sice není tolik jako manifestů jejích hnutí, ale vzájemně se neshodnou. Vyjít můžeme z požadavku zrušení distance mezi uměním a životní praxí. Peter Bürger ve své Teorii avantgardy (1974, česky 2015; recenze v A2 č. 12/2016) definuje avantgardu jako fázi, kdy „společenský subsystém umění vstupuje do stadia sebekritiky“, což znamená, že se avantgardy neobracejí proti předcházejícím uměleckým obsahům a směrům, ale proti samotné instituci umění, respektive „proti statusu umění v buržoazní společnosti, který vyjadřuje pojem autonomie“. (Neruda, který nebyl teoretik, útočil raději proti „rilkovcům“.) Proto je avantgarda možná teprve po modernismu, který si požadavek autonomie uměleckého díla vymohl, ale zaplatil za něj uzavřením ve „slonovinové věži“, odcizením od společenské reality, v níž se lidské činnosti stále více diferencují. Ve chvíli, kdy se toto uzavření stává nesnesitelným, přichází avantgarda, aby ho zrušila.

Podoby a stupně radikálnosti u jednotlivých autorů a hnutí jsou pochopitelně různé; možná, že jejich pestrost a vnitřní kontradikce podkope i tu nejlepší teorii. Pro naše účely může Bürgerova teorie posloužit, pokud ji poněkud neuctivě oslabíme. Avantgardní díla, zejména ta literární, jež vznikala v předvečer španělské války a během ní a jež se stavěla (byť s výjimkami) na stranu republiky, nezacházela tak daleko jako Duchamp se svým pisoárem. Podobně jako Brecht s protifrankistickou divadelní hrou Pušky paní Carrarové (1937, česky 1955) neměl v úmyslu zrušit instituci divadla, ani jmenovaní básníci či prozaici nechtěli zcela rozprášit instance a instituce literatury: chtěli je však radikálně proměnit, desakralizovat, odejmout je buržoazní společnosti a zpřístupnit masám, převést je z vertikály na horizontálu.

I tak zde zůstávají mnohé protimluvy: Orwella nikdo nepovažuje za avantgardního autora, nicméně Hold Katalánsku vznikal v blátě zákopů a mnohé z jeho pasáží koneckonců odpovídaly volání sovětských teoretiků Levé fronty umění po „literatuře faktu“; naproti tomu Nancy Cunardová s Nerudou a dalšími „avantgardisty“ při sestavování dotazníku výslovně interpelovala zavedené autory – „established authors“, což ukazuje na respekt vůči institucionalizované literatuře, která uspěla v měšťáckém prostředí Británie. V každém případě však máme co do činění s texty, které usilují o aktuální společenský dopad na široké publikum, nikoli o hloubku kontemplativního prožitku nebo umělecké vavříny, ať už jde o reportážní román a následně i film Naděje Andrého Malrauxe, který bojoval u republikánského letectva, básně Rafaela Albertiho obracející se k interbrigadistům [viz strana 22] nebo Nerudovo Španělsko v srdci. Tato kniha je ostatně význačná nejen v tom, že znamenala obrat v poetice svého autora; jedinečný byl také způsob její produkce: „Manuel Altolaguirre přímo na východní frontě nedaleko Gerony zřídil tiskárnu ve starém klášteře. Tam byla podivuhodným způsobem vytištěna moje kniha. (…) Frontoví vojáci se naučili odlévat typografické typy, ale chyběl papír. Objevili starý mlýn a rozhodli, že ho vyrobí v něm.“

Občanská válka se svými porůznu organizovanými milicemi problematizovala nejen dichotomii voják versus civilista, ale i chápání toho, kdo je vlastně literát. Ve škále rolí od spisovatele přes publicistu, reportéra a propagandistu po frontového bojovníka (který může být i tiskařem) byli mnozí autoři s to zaujmout jich hned několik. Básníci ­skutečně byli „v zákopech“ – a to ve větší míře než v předchozích i následujících válkách.

Konec avantgard

„Ačkoliv Bürger neuvádí žádné symbolické datum konce historických avantgardních hnutí,“ píše Václav Magid v předmluvě k českému vydání jeho knihy, „můžeme ho přibližně situovat do poloviny třicátých let, kdy v Německu získávají moc nacisté a v Sovětském svazu se za oficiální uměleckou doktrínu vyhlašuje socialistický realismus.“ Možná, že bychom tento konec měli položit někam mezi vypuknutí španělské občanské války a bombardování Guerniky nebo pád Madridu. Ve španělském prostředí tak ostatně učinil Juan Manuel Bonet se svou publikací Diccionario de las vanguardias en España 1907–1936 (Slovník avantgard ve Španělsku 1907–1936, 1995). Španělská avantgardní bohéma skončila dílem v hrobě, dílem v exilu, případně se tak jako Neruda (nebo Aragon) rozplynula v období bezvýhradné oddanosti Stalinovi. Zklamaná byla nicméně i ta část falangy, která si slibovala zrušení protikladu mezi uměním a životem od frankismu: jeho bojový vzmach ustal a zanechal po sobě směs represí, oportunismu a nudy.

Po osmdesáti letech by se mohlo zdát, že čas vše napravil. Velebení frankismu je mimo současný politický konsensus a knihy mnohých autorů pronásledovaných frankisty jsou pevnou součástí literárního kánonu. Proto se rozšířil názor současného prozaika a esejisty Andrése Trapiella, že „fašisté vyhráli válku, ale prohráli dějiny literatury“. Není to však jen zdání a další zatemnění vztahu mezi literaturou a politikou?

Fašisté sice dějiny literatury nevyhráli (je otázkou, co by si s takovou výhrou počali), ale ani neprohráli. Důvodů je pro to několik, přičemž ty nejzjevnější jsou nejméně důležité. Je pravda, že některá díla frankistické literatury jsou opět vydávána – Agustín de Foxá nebo Sánchez Mazas mohou být i dnes čtenářsky přitažliví, zůstávají však zcela na okraji literárního pole. Stejně tak je pravda, že frankisté fyzickou likvidací zamezili mnoha spisovatelům napsat další díla (téhož se na oplátku dopouštěli také republikáni), případně je přinutili k exilu, kde často upadli v zapomnění. Závažnější už je, že současná španělská literární móda románů v kulisách občanské války tento konflikt depolitizuje a navzdory zdání s ním zachází jako s něčím, co s naší současností nemá takřka nic společného [viz rozhovor na straně 4]. Zde už se dotýkáme hlubšího problému: dnešek tíhne k tomu, aby v této válce viděl uzavřený konflikt, absurdní jatka, která sice dopadla špatně, ale následná desetiletí přinesla postupnou nápravu poměrů. Pokud však ve španělské válce zaslechneme poslední slovo avantgardy, situace se promění. Jestliže se fašistům podařilo její politicko­umělecký projekt ukončit, případně odsoudit k marným či marginálním pokusům o opakování, pak dějiny literatury neprohráli. Vyhráli je nikoli pro sebe, nýbrž pro buržoazní společnost, proti níž se avantgardy stavěly a v níž se i frankistické Španělsko po válce postupně proměnilo.

Ano, avantgardní republikánští autoři jsou dnes pevnou součástí kánonu. To pro ně však za daných podmínek neznamená výhru, a to nejen proto, že sami chtěli kánony problematizovat. Důležitější je, jak jsou jejich díla čtena, přednášena, interpretována, uváděna a jaký mají dopad. Jejich projekt selhal, umění se vrátilo zpátky do institucí a zbožních forem, na jaké je buržoazní společnost zvyklá. Způsob psaní, který vytryskl v republikánském Španělsku, po prohrané válce ztratil důvěru (případně se jejích zbytků zbavil ve stalinismu). V poměrech posledních desetiletí jsou jmenovaní básníci čteni převážně neideologicky a zdůrazňují se jejich poetické kvality na úkor faktu, že svým dílem vytvářeli politický tlak na radikální přeměnu společnosti. Důvěra v působnost tohoto tlaku se však ve válce ukázala jako přemrštěná a v následném vystřízlivění byla apelativní schopnost těchto textů neutralizována. To se týká i dnešních textů, které by chtěly na jejich poetiku navazovat a usilovat o podobný dopad. Pro současné společenské uspořádání jsou spíše neškodné a mohou v něm být tolerovány, přestože s ním naprosto nesouzní.

Jsme s takovým stavem spokojeni? Pak bychom si mohli dovolit nechat vztahy k politice takto zakryté. Pokud má však i nespokojená poezie nějaké zítřky, cesta k nim nevede přes nostalgii po avantgardách a nejspíš ani přes pokusy o opakování jejich historické zkušenosti. Internacionální básnické večírky v Madridu před vypuknutím povstání musely být skvělé. Ty nejlepší flámy se však opakovat nedají.