Česká společnost a její stíny

Historik Vít Strobach píše lehkým a svižným způsobem a značná část jeho knižního debutu Židé: národ, rasa a třída vyznívá na první pohled polemicky. Neomezuje se přitom pouze na popisnou faktografii, ale snaží se proniknout do hloubky a podstaty problému, jímž je antisemitismus, potažmo vztah české společnosti k Židům.

Rozšíření rasistického diskursu

Slovo antisemitismus autor příliš neužívá a protižidovskou nenávist subsumuje pod pojem rasismu. Jeho pojetí je u něj mnohem širší než v klasických učebnicových definicích. Eugenické myšlení a údajná biologická méněcennost některých ras v něm hrají důležitou roli, nejsou ovšem jeho podstatou. Tou je především hierarchický pohled na společnost, který se může vyznačovat stereotypním vnímáním pohlavních rolí nebo různých představ o kulturní nadřazenosti. Strobach tak popisuje antisemitské nálady ve zřetězení s dalšími prvky mocenských diskursů 19. a 20. století. To se týká i známé kauzy zavraždění Anežky Hrůzové na přelomu století, kdy byl údajný vrah Leopold Hilsner karikován jako slabošská a zženštilá postava.

Předmětem monografie je analýza čtyř kulturně­politických proudů, které otázku židovství odlišným způsobem akcentují. V každém z nich se však podle Strobacha objevují motivy exkluze a vyloučení. Novodobý antisemitismus je pro něj přitom záležitostí moderní epochy, byť s návazností na některé středověké pověry a mýty. V souladu s klasickými pracemi Hannah Arendtové klade jeho počátky do souvislosti se vznikem a ohraničováním národů a národních hnutí v 19. století. Právě k tomuto novodobému konceptu národa se podle autora vztahovali nejen představitelé mladočeské strany a jejich následovníci, ale také socialistické hnutí, spolky takzvaných Čechožidů a nejrůznější sionistické skupiny.

Nacionálové versus socialisté

Autor má pravdu, jestliže moderní antisemitismus spojuje s nacionalistickou ideologií, která se vůči Židům coby ,,nenárodním elementům“ vymezovala na české i německé straně. Větší problém nastává se zachycením mnohdy ambivalentního působení socialistických stran, proti nimž se konaly nacionalistické kampaně a které byly nezřídka objektem represí ze strany státní moci. V boji o dělnické hlasy se objevovaly třecí plochy především mezi Klofáčovými národními socialisty a sociální demokracií. Té potom Strobach vytýká, že se v rámci politiky Druhé internacionály odklonila od původního emancipačního programu a přimkla se k některým nacionálním stereotypům. Mělo se to projevit například v období takzvaných hladových demonstrací na konci první světové války, kdy byly v rámci boje proti lichvářům a keťasům znovu aktivovány staré předsudky. Do doby poválečných zmatků a šíření socialistické revoluce z leninského Ruska do středovýchodní Evropy zasazuje Strobach vznik nálepky židobolševismu, která měla židovství i komunismus identifikovat jako soupodstatné jevy národního odcizení a destruktivních snah.

V tomto směru se však Strobach vůči politice Druhé internacionály vymezil snad až příliš příkře. Reformní politika sociální demokracie na konci 19. století dosahovala úspěchů v oblasti sociálního zákonodárství i postupných reforem volebního práva. Akceptování národních požadavků mohlo mít na konci 19. století v některých směrech progresivní charakter, podobně jako o mnoho let později a v jiných souvislostech například baskický boj proti Frankovu režimu. Po první světové válce lze tvrdit, že respektování národních specifik u šmeralovského vedení KSČ nebo v případě některých odborových předáků po jistou dobu bránilo bolševizaci komunistické politiky. Jakkoli jsou Strobachovy námitky vůči sociální demokracii relevantní, celou záležitost je nutné hodnotit z hlediska tehdejších možností a perspektiv socialistického hnutí.

Uprchlictví tehdy a dnes

Analogie se současnou situací logicky vyvstane při popisu odmítání přijímání poválečných uprchlíků (většinou z Haliče a polských území) politickým establishmentem poválečné republiky. Tedy v době, kdy byla sociální demokracie spolu s agrárníky součástí rudozelené koalice. Autor podrobil rešerši tehdejší reference o uprchlické otázce v tisku a na politické scéně. Čtenáři tak může vytanout na mysli podobná rétorika etablovaných politických stran v současnosti.

Strobach se zabývá i méně známým hnutím takzvaných Čechožidů. Tyto židovské skupiny se přikláněly k českému nacionalismu a sdílely asimilační program, včetně například asanace Josefova. Zvláštní pozornost pak věnuje sionistickému hnutí a poukazuje na jeho proměnu v prvních poválečných letech. Před válkou bylo sice součástí sionistického programu kolektivistické vlastnictví, ustupovalo však do pozadí před nacionalistickým programem. Ten byl podle Strobacha založen na genderových i rasových stereotypech, a to často ve spojení s představou kolonizace Palestiny jako kulturní misie bílého muže. Po válce však v programu sionistických organizací převážily socialistické a internacionální prvky.

Strobachova monografie je tedy také svědectvím o obtížnosti vymanit se z dobových diskursů, které často bývají určovány představami čistoty, hygieny, eugeniky i sociálního darwinismu. Je symptomatické, že autor analyzuje především českou společnost a její stíny. Jako historik se drží poctivě pramenů, jeho kniha však rozhodně není jejich pouhým převyprávěním. A jistě by bylo dobře, kdyby vyvolala zásadnější společenskou diskusi. Pojednává totiž o tématech naprosto klíčových a aktuálních.

Autor je historik.