editorial

Flexibilita, impulsivnost, vyhledávání nových podnětů a výzev. To jsou vlastnosti, které by dnes podle mentálních koučů a sebezdokonalovacích příruček měly být předpokladem úspěchu v zaměstnání i společenském životě. Zároveň to ale jsou rysy psychopatické osobnosti. Posedlost seberozvojem a osobnostním růstem se v posledních letech rozmáhá v podobě různých školení, teambuildingů, terapeutických sezení a samozřejmě také v metrácích knih. Ač slibují „zkvalitnění života“, „osvobození sebe sama“ nebo „efektivizaci“ čehokoli, ve skutečnosti jsou vedeny odlišnými záměry. Seberozvoj a sebedisciplína jsou totiž prospěšné v první řadě ekonomice: „Ovládáme sami sebe, abychom dosáhli slibované větší svobody – ta je ale měřena pouze velmi úzkým kritériem ekonomického kapitálu. Osobnost pojímáme primárně jako zdroj zisku a lepšími lidmi se stáváme hlavně tehdy, pokud se nám daří více vydělat,“ píše autorka tématu Marta Martinová. A z rozhovoru s psychoterapeutem Paulem Verhaeghem se dozvídáme, že osvobození sebe sama je iluze: „Slýcháme, že jsme svobodní, a přitom jsme nikdy nebyli tak bezmocní, jako jsme nyní. Pracujeme příliš dlouho, v podstatě všude a pořád. Hranice mezi pracovní dobou a odpočinkem, mezi pracovištěm a domovem zmizely, musíme být úspěšní a neustále soutěžit se všemi ostatními, přičemž jediným kritériem je ekonomický zisk.“ A dodává: „Vítězové jsou vždy stejní, v současnosti je to oněch pět procent lidí, kteří vlastní téměř vše…“