Ruské kolo nebude lacinou pouťovou atrakcí, prohlásil prý majitel firmy, která je hodlá vztyčit do výše šedesáti metrů na smíchovském břehu Vltavy, a to s nadšeným souhlasem a podporou radnice Prahy 5. A nám nezbývá než způsob, jímž je prezentován další projekt, který svou jurodivostí snad i překonává pověstné obří květináče v ulicích stejného obvodu, označit za paradigmatický zlom v teorii rétoriky.
Po staletí se totiž předpokládalo, že znaky fungují právě díky tomu, že mají svůj – často arbitrární, ale konvencí již stabilizovaný – význam. A ruské kolo z hlediska své znakovosti jinam než do oblasti pouťových atrakcí významově nesměřuje. Ruské kolo není znakem, který by měl svoji významovou hloubku uvnitř, jako třeba Zenónovy paradoxy nebo socha, která sděluje něco víc než jen jmenné označení vysochaného. Ruské kolo bylo dosud vnímáno jako atrakce, kde vznášeným jde o to zažít trochu legrace, s níž je překonáván strach a nepříjemné stahy žaludku, zatímco těm, kdo kolo provozují, jde o to přijít si na nějaký ten kapitál. Není, pokud vím, zaznamenán případ, že by kroužení na takovém kole někomu poskytlo inspiraci tvůrčí, spirituální či jinak duchovně obohacující. Říká-li investor, že jím zamýšlené ruské kolo není tím, za co se běžně považuje, čekali bychom v duchu dosud platných argumentačních pravidel, že nabídne vymezení nové: čím tedy to kolo bude? Jenže ouha, on už domluvil. Vyčerpal se negací výroku. A proto musí do hry vstoupit zanícený zastánce kola, zástupce starosty Martin Slabý: „Praha se svého kola dočká co možná nejdříve.“ A to už jsme z hlediska rétoriky ve staré dobré škole – u personifikace matky měst, která mluví a netouží po ničem tak moc jako po tom, aby se toho kola dočkala. Je v tom i trocha spirituality – jak vidno, zastupitelé pouhým aktem zvolení začnou slyšet jednotně artikulované touhy lidu, ba i neživých objektů.
Na Praze 5 nechť si postaví třeba velkou čínskou zeď. Celá příhoda je však bohužel symptomatická, protože tytéž postupy, v podobách jen o něco zastřenějších, se derou i do oblastí, kde jde o víc než jen o prachy. Od konce května nefunguje nechvalně známý, ale po dvanácti letech používání už také prakticky nepostradatelný Rejstřík informací o výsledcích vědy a výzkumu (RIV). Šok z odstavení je pochopitelný: takřka jakákoli žádost o granty vyžaduje, aby žadatel doložil své dosavadní výsledky výpisem z tohoto rejstříku. Ale stejně jako u elektrošoků, jednou je málo: ukázalo se totiž, že podobně jako u pražské Opencard ani zde nebyl tento bypass k byrokratickému srdci české vědy vlastněn Radou vlády pro výzkum, vývoj a inovace, ale konsorciem ČVUT v Praze a soukromé firmy InfoScience Praha. Smlouva měla vypršet na konci května, nicméně činitelé rady vlády oslovili dané konsorcium k prvnímu jednání necelý měsíc před tímto datem. Dohodnout se nestihli, a protože provozovatel nechce bez smlouvy šířit databázi, v níž je řada citlivých údajů, byl provoz zastaven. RIV přitom zachycuje, kam a s jakým výsledkem náš stát vynaloží z veřejných peněz třicet miliard každý rok.
Člověk by čekal, že situace přímo volá po nástupu akčního hrdiny, podobně jako když premiéři navlékají maskáče, hlásí-li někde povodeň. Namísto toho ale na webu vyzkum.cz čteme, který kraj zrovna navštívil místopředseda vlády Bělobrádek a s kým jednal. Sice se tu najde i článek o tom, že na spuštění nového systému se pracuje, ale v něm se skrývá jen printscreenový obrázek budoucí grafické podoby a odkaz na nové stránky už víc než měsíc nabízí jen budoucí menu a po kliknutí na vyhledávání se dozvíte: „Na obsahu pracujeme.“ V tiskové zprávě ze zasedání rady vlády na konci června je stoické: „Rada jednala také o obnovování provozu informačního systému výzkumu, vývoje a inovací a harmonogramu spouštění dalších částí informačního systému. První spuštěný modul informačního systému byl hodnocen velmi pozitivně.“ Jen na vysvětlenou: onen pochválený modul, který už je v provozu, nabízí soupis českých poskytovatelů podpory a vyčerpává se sdělením, že třeba Akademie věd ČR má identifikační kód AV0 a má ty a ty webové stránky.
Jak už jsem psal, člověk by čekal, že hned druhý den po takto fatálním selhání nastoupí místopředseda vlády pro vědu a výzkum, ba možná i premiér, protože daná rada vlády funguje pod Úřadem vlády. Že budou vysvětlovat, jak k takto fatálnímu pochybení mohlo dojít, že budou prekérní situaci řešit a že i hlavy úředníků, kteří toto zanedbali, na špalek položí. Ale také je už zjevně oslovil nový typ rétorické argumentace – není to žádný problém, nic se neděje. Na školách se sice s novým školním rokem prodlužují či neprodlužují smlouvy a k rozhodnutí nyní chybí autoritativní ukazatel jedincova vědeckého výkonu, ale z hlediska volebních hlasů představují ti, které to trápí, zanedbatelný elektorát. Je-li nyní označení „laciná pouťová atrakce“ volné, mohli by si je oba pánové pro slavný RIV přisvojit. Či afirmovat, aby to znělo vědecky.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.