Forma mě nezajímá

Narodil jste se v Americe; když vám byly dva roky, odstěhovali jste se s rodinou do Asie, kde jste vyrůstal, a teď žijete v Itálii. Cítíte se jako Ital, jako Američan, anebo jste doma v Asii?

Asi jsem víc Ital než cokoliv jiného, ale myslím si, že to, odkud jste, už dnes není tak zásadní otázka. Samozřejmě, je tu jazyk a kultura, ale ta je čím dál globálnější. Podobně víra už neznamená, že musíte patřit k nějakému jednomu náboženství. Ona jsou si vlastně všechna dost podobná… Pak je ale těžké říct, kdo vlastně jsem. Jistě, nejspíše Ital. Ale mnohem více jde o vztah k planetě. Jedna věc je jistá: jsem obyvatel planety Země, a ne třeba Měsíce.

Co v poslední době děláte?

Co dělám? Přemýšlím. Hodně přemýšlím a snažím se dát tomu nějakou psanou podobu – aspoň občas, je­-li to nevyhnutelně nutné, protože něco člověk dělat musí. Takže nepíšu moc. Píšu jen minimum nezbytné k tomu, abych se uživil. Nechci napsat dvacet knížek. Jestli se mi podaří udělat za život tři nebo čtyři věci, bude to fajn. Snažím se pracovat vždy jen na jediné, a to mi pokaždé zabere pět nebo šest let. A když to pokazím, budu žít pod stromem, protože něco nového mi zabere dalších pět nebo šest let. Řídím se svými zájmy – dělám to, co mě baví. V tomto ohledu mám docela štěstí.

Říkáte, že hodně přemýšlíte a píšete. Také jste však studoval film. Co vás přimělo přejít od filmu k psaní? Jak odlišná jsou pro vás tato média?

Nejsou vůbec odlišná. Je to jedno a totéž. Když píšete, nejde o psaní, ale o přemýšlení. Psaní je ve skutečnosti přemýšlení. Ráno jsem si znovu pročítal Ještě jednu jízdu na kolotoči a celé je to přemýšlení, ne psaní. Jde o to něco jasně vidět, a když to vidíte, pak to popsat, jak nejjednodušeji lze. Můj dědeček Hans­-Joachim Staude byl malíř a říkal, že nejde o malování, ale o to naučit se vidět. Jakmile to vidíte, dáte to na plátno, a stejné je to, když píšete. Není to tak, že by můj otec, novinář Tiziano Terzani, vedle sebe kladl slova, která dobře znějí. Viděl věci a kladl je jednu vedle druhé. Když píšete, vytváříte dialogy a děj, a když natáčíte, musíte směřovat myšlenku do pohybu postav, ale v zásadě je to jeden a týž proces. Ještě před filmem jsem studoval literaturu a filosofii na Cambridge, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně nikoho nezajímá. Nikdo nečte poezii, nikdo se nedívá na sochy, nikdo nechodí do divadla – až na těch deset stále stejných lidí, kteří mají peníze, a tak se vyšňoří a jdou zhlédnout představení. Ale to už je pasé. A tak jsem si řekl: takhle já mluvit nechci, a navíc stejně nechci mluvit k těmto lidem, protože to jsou jen kulturní mrchožrouti. Já chci mluvit k normálním, aktivním lidem, ne k těm, co jen konzumují kulturu. Film promlouvá ke všem. Ale přijel jsem do Hollywoodu a zjistil, že to, jak zde film funguje, má své meze: ano, promlouvá ke všem, ale neříká nic. Je to taková zajímavá hra či vzorec: muži potřebují výbuch nebo nějaké ­fyzické drama co deset minut a ženy zase emocionální chvilku co deset nebo patnáct minut. Z filmu se najednou stává matematika.

Takže ten přechod od filmů k psaní byl spíše praktického rázu?

Ano. Mně je ve skutečnosti úplně jedno, jakým způsobem promlouvám. Můžete mluvit, psát, zpívat. Jde jen o předání myšlenky. Forma mě nezajímá.

Netvaruje však forma myšlenku?

Nevím. Myslím si, že můžete vytvarovat myšlenku tak, aby se vešla do různých médií, můžete klidně udělat sochu – problém je jen v tom, že sochy už nikoho nezajímají. Uděláte sochu, a nikdo se na ni nepodívá.

Váš otec vás těsně před svou smrtí pozval k sobě s tím, že se ho můžete na cokoli zeptat. Z oněch rozhovorů pak vznikla kniha Konec je můj začátek, podle níž byl natočen německý film s Brunem Ganzem v hlavní roli. Jedná se tedy o tutéž myšlenku ve třech různých formách?

Přesně tak. Je to stále tatáž myšlenka. Nejsilnější formou komunikace je přímá komunikace. Když s někým mluvíte o samotě a díváte se mu do očí, zasáhne vás to jako nic jiného. Během pěti minut vám to dokáže změnit život. To umí jen tělesná přítomnost. Další fází je to, že použijete jednu z uměleckých forem. Je jedno jakou, všechny jsou stejné. Jistě, být s mým otcem bylo něco jiného než přepisovat to do knihy a vytvářet film bylo něco jiného než psát knihu, ale vždy šlo o totéž. Pokud se to podaří, měly by všechny tři způsoby komunikovat přesně totéž. Liší se to jen intenzitou – například film se dostane k více lidem než kniha, ale má menší údernost.

Ponechal jste i knize formu rozhovoru?

Nakladatel nám nejdříve řekl, že rozhovory nefungují, dokonce prý ani J. K. Rowlingová s rozhovorem neprorazila. Jak to ale, že nefungují? Bhagavadgíta je rozhovor, ­Platónovy ­knihy jsou rozhovory, takže nefungují teď, dříve fungovaly výtečně. Využili jsme tedy formu z minulosti, je to stará indická, ale i řecká forma. Dostala se do ní dynamika vztahu „otec–syn“, situace „já umírám“, a tenhle náboj dal knize formu, která zabrala. Konec je můj začátek byl zpočátku mnohem úspěšnější než všechny ostatní terzaniovské knihy. Bylo v tom něco univerzálního.

V této souvislosti bychom snad mohli zmínit váš vztah k Hvězdným válkám…

Ano, s Hvězdnými válkami mám zajímavou zkušenost. Nejdříve si však ujasněme jednu věc: v Hollywoodu jsem nikdy neuspěl. Když jsem tam ale přijel pracovat, měl jsem tam strýce Irvina Kershnera. A to nebyl jen tak nějaký strýček. Vytvořil totiž jednu z epizod Hvězdných válek, navíc tu nejlepší, Impé­rium vrací úder, takže v Hollywoodu byl něco jako bůh, protože Hvězdné války jsou to nejúspěšnější, co tam udělali. Takže jsem přišel do Hollywoodu a šel jsem k Irvinu Kershnerovi. Byl to vážně úžasný stařík. „Co tady děláš?“ zeptal se mě a já mu řekl: „Chci dělat film.“ Tak se mě zeptal, co jsem dělal, a já mu řekl, že jsem studoval na Cambridge, a byl jsem nafoukaný a sebejistý, protože jsem byl inteligentní mladý muž, který se chystal dobýt Hollywood. Optal se mě na pár nápadů a řekl: „To jsou sračky! To jsou ty nudné evropské filosofující nápady o nějakém týpkovi, který sedí v pokoji a přemýšlí… Vy jste úplně zapomněli, jak se vyprávějí příběhy.“ Naprosto mě zničil a já dva roky propadal, protože jsem nepochopil, co mi tenkrát řekl. Až pak jsem za ním jednoho dne přišel a povídám mu: „Už to zkrátka nejde. Myslím, že to vzdám. Zbyl mi už jen jeden nápad a ani to už vlastně není film. Chtěl bych se vrátit do Indie a natočit dokument o svatých mužích.“ „To je dobrý nápad. Potřebuješ producenta? Seženu ti producenta.“ A tak začal můj nový život. Odjel jsem do Indie točit film o indických sádhuech. A tenhle člověk, který o všem ostatním řekl, že jsou to sračky, ale o tomhle řekl, že to bude ono, měl pravdu. Takže mám lidi z Hollywoodu a jejich schopnost vyprávět příběhy ve velké úctě. Kershner byl nesmírně inteligentní, byl to fotograf, hudebník, básník a spoustu toho věděl, byl velice kulturní, ale také věděl, jak udělat Hvězdné války.

Jak jste reagoval na otcovu nabídku přijet a položit mu jakoukoli otázku?

Byla to výborná příležitost a já se jí chtěl chopit, protože z mého otce se na sklonku života vyklubal velmi zajímavý člověk. Byl uznávaný novinář, ale mě celá ta jeho novinařina vůbec nezajímala. Politika Číny a komunismus a Japonsko a Saigon a všechny ty ekonomické problémy, to mi bylo úplně ukradené a on o tom pořád mluvil. Ale pak na konci na něco přišel a to něco mě nesmírně zajímalo, ale nevěděl jsem, co to je, protože jsem ho v posledních letech vídal velmi málo. Odešel žít do Himálaje, neměl telefon, a pokud jsem se s ním chtěl vidět, musel jsem nasednout na letadlo, letět do Indie, jet vlakem, pak autobusem, hodiny a hodiny, a nakonec projít džunglí, v níž jsou slyšet všechny ty záhadné zvuky a pokaždé si myslíte, že je to leopard, který na vás co nevidět vyskočí a sežere vás. Nakonec jsem dorazil k osamocenému domu na hoře a byl tam otec a mluvil s havrany. Bylo to krásné místo a on se zcela změnil, ale já to neviděl. A pak se najednou vrátil do Florencie, seděl v křesle, nevstal, jen si nadzvedl košili a ukázal mi řez od páteře po břicho a nahoru k hrudníku a povídá: „Vidíš to tělo? Hnije, dokonává, jen se podívej! Pamatuješ? Takový krásný muž jsem býval!“ A pak řekl: „Já tu to tělo teď nechám, ale než ho tu nechám, pojďme si promluvit.“ Strávil jsem spoustu času vyhledáváním lidí, kteří měli nějakou moudrost, a teď jsem najednou někoho, kdo ví, našel přímo doma a znal jsem ho, takže nemohl podvádět a já jsem mohl zjistit, co opravdu ví. Byla to skvělá příležitost přijít na to, jak dospěl do bodu, kdy se nebojí smrti. Dobrá, směje se vlastní smrti. Tak se na to podívejme, podívejme se, zda je to skutečně pravda, a pokud je to pravda, jak to dokázal. Jaký proces se za tím skrývá. Můj tajný, zlomyslný plán spočíval v tom, že mě ani tak nezajímalo, co mi řekne, ale chtěl jsem vědět, jak bude vypadat, až zemře. Opravdu se dokáže postavit oněm posledním dnům tváří v tvář, anebo se zhroutí?

Zkušenosti s umírajícími už jste ale měl?

Ano, věděl jsem, jak vypadá mrtvý člověk, protože jsem s mrtvými pracoval řadu měsíců v Kalkatě. V tom spočívala moje práce: být s umírajícími. Pracoval jsem v hospici a tam lidé umírali každý den. Mrtvoly jsem čistil a pálil na hranici. V tomto případě mě však zajímal tátův obličej, až zemře. A tak když zemřel, šel jsem se podívat. Vešel jsem sám do pokoje, podíval jsem se a… Pane bože, ty jsi to dokázal, ty jsi to, do prdele, dokázal! Ten výraz byl jako triumf, ten klid. Hahá! Bylo to úžasné. Duše opustí tělo, které je pak jako socha, jež zatuhla v posledním výrazu, který jste nesli. Poslední výraz zatuhne… Na té tváři byl skoro maličký úsměv. O dvě hodiny později přilezli dva mravenci a lezli okolo jeho rtů. Byl to zvláštní den. Vzpomínám si, jak jsem věděl, že každý bude říkat, jak je mu to líto, a pak jsem mluvil s kamarádem z Indie, který se mě zeptal, jak se mi daří. Řekl jsem mu: „No víš, zrovna mi umřel táta“, a on se zeptal: „No, a jak zemřel?“ Tak jsem mu to popsal a on mi odpověděl: „Jestli zemřel takhle, tak musíš slavit!“

Řekl jste, že vás novinařina nikdy nezajímala. Otec vás ale bral na řadu svých reportážních cest. Zdědil jste po něm z profesního hlediska něco? Koneckonců i vaše filmy a knihy jsou povahy spíše dokumentární.

To, co nás spojuje, je nedostatek talentu pro psaní fikce. Táta se mimo jiné pokoušel napsat román a absolutně ztroskotal. Já teď píši něco, co vypadá jako fikce, ale není v tom ani drobet ničeho fiktivního. Je to stejný trik, který používal on, to znamená, že si poznamenáváte každou maličkost a pak to poslepujete dohromady a vytvoříte něco neskutečného, ale je to neskutečnost poskládaná ze skutečností.

Kniha vašeho otce Ještě jedna jízda na kolotoči začíná tím, že se váš otec rozhodne skončit se žurnalistikou a konečně nachází něco, co ho od žurnalistiky osvobodí: rakovinu.

Tátova nemoc byla také chvílí, kdy jsme se setkali. Ke konci jeho života jsme mluvili o stejných věcech, a dělalo nám proto radost spolu hovořit. Byla to radost pro mě a byla to radost i pro něj, protože neměl tolik lidí, se kterými by o těchto věcech mohl mluvit. Když začal přemýšlet o otázkách věčnosti, řada jeho kamarádů novinářů si myslela, že se zbláznil. O čem ten týpek mluví? Proč má bílé vousy, žije na vrcholu hory a blábolí o Indii? Tohle novinář nedělá, novinář má sledovat fakta. Ale on říkal: „Dobře. Ale to už jsem dělal, teď se pojďme posunout dál a zkusit něco nového.“ Jenže o tom novém s nimi nemohl mluvit, protože oni dál psali články o válce v Iráku a teď píšou články o válce v Sýrii. On však nechtěl psát o válce v Iráku. Už psal o válce ve Vietnamu a je to pořád ta samá válka, která se opakuje, ty samé lži. Se mnou mohl mluvit o něčem jiném, protože šel žít do Himálaje a já se zatím po Himálaji potuloval s indickými sádhuy, takže jsme se dívali na stejné věci a byla radost si o nich povídat.

Dával vám rady?

Vzal mě na úžasná místa a poznal jsem tam úžasné lidi. A pak jsem vyrostl a šel svou cestou. Otec nedělal to, co jsem dělal já. Já jsem s těmi lidmi rád cestoval a spal venku v lese a v jeskyních. To on ne. Občas mi říkal: „Počkej, jdeš trochu moc hluboko!“ To byl i případ Matky Terezy: on k ní přijel, udělal s ní rozhovor, zůstal u ní dva dny. Já přijel a bum! Byl jsem u ní skoro rok, oženil jsem se u ní, pracoval jsem u ní jako dobrovolník a vedl oddělení pro umírající. „Ty skáčeš do polívky!“ říkal mi otec. „Máš ji jen ochutnat!“ Ale já mu odpovídal: „Ale tati! Jestliže je ta polívka tak dobrá jako tahle, tak šup do ní! Jaký smysl má o tom někomu podávat zprávu? Já nechci nikomu říkat: ‚Tahle polévka je výtečná!‘ Chci se tou polévkou stát!“ To byl odlišný přístup. On byl novinář a vyprávěl příběhy. Já měl občas pocit, že to chci zažít sám, a ne o tom jen někomu vyprávět! Proto byl lepší reportér. Měl větší odstup.

Jaký je podle vás hlavní přínos knihy vašeho otce Ještě jedna jízda na kolotoči?

Vidíte, a já se vás chtěl zeptat na totéž…

Tak tedy: kritický přístup k věcem, zpochybňování všeho, neustálé dotazování se. Jistě, je to také krásný příběh, člověk se dozví řadu věcí o východních náboženstvích, o západní medicíně a o takzvaných medicínách alternativních, ale to všechno jsou jen informace. Zásadní je skutečnost, že kniha vybízí k tomu, abychom si nikdy nepřestali pokládat otázky, zda to, co děláme, opravdu dělat chceme, zda směr, kterým jdeme, je opravdu ten pravý.

Přesně tak. Snažíme se naučit naše děti kriticky uvažovat, ale všichni se jen řídíme schématy. Prý jsme svobodní. Ale jestliže vaše děti nechodí do školy, půjdete do vězení. Cože? Kdo? A neměli bychom radši být někde v lese, kde si každý dělá, co chce? Místo toho máme všechna ta schémata a procházíme jimi jako ovce.

A nepřipadá vám, že to lidem vyhovuje?

Možná. Je to jednodušší, to ano. Otázkou zůstává, zda je to plnohodnotný život, ale funguje to. Aby to fungovalo, všechno zprůmyslníme. Zprůmyslníme zeleninu a dáme ji do řádků, zprůmyslníme zvířata, která pak už nežijí, ale jen rostou v klecích, zprůmyslníme lidi, aby mohli jíst zvířata z klecí, a tak je nás v kleci stále víc a klece jsou nám menší a menší. Je to naplněný život? Nevím. Žijeme jako kuřata v kleci. Otec se neřídil pravidly. Vy­­rostl v kleci a opustil ji, jen co k tomu měl dost sil. Jel do Asie a žil svůj život po svém. Každý mu říkal: „Takhle to nejde, nemůžeš vzít své děti do Číny, musí mít vzdělání.“ Ano, Čína je jejich vzdělání. Prostě udělal, co chtěl, a cítil se volný, když se toulal po Zemi, a na konci si řekl: „Tohle byla legrace, tohle byl dobrý život, bylo to úžasné.“ A všichni ostatní říkají: „Jak to, že jsem neměl svobodný život?“ A on na to: „Zkus uvažovat mimo zajeté koleje. Když vyjdeš z univerzity, máš před sebou všechny možné zajeté koleje, můžeš být právník, můžeš být to a ono, a ptáš se, po jaké koleji pojedeš. Ale nemusíš jet po žádné koleji, vyrob si vlastní život.“ To je vize života, která mě inspiruje. Nejde o to vydělat si na živobytí, ale uvědomit si, jak kouzelné je být naživu.