Jeviště současného umění

Manifesta začala před téměř dvěma měsíci a jde vlastně o procesuální experiment. Jak se zatím vyvíjí?

Od většiny lidí, které znám, se mi dostalo velmi kladného ohlasu, reakce ze strany tisku jsou různorodější. Někoho popudí maličkost, ale nikdy tu nebyl záměr zavděčit se každému. Zkusili jsme udělat něco specifického a odlišného. Návštěvníci přicházejí s nějakou představou, se zkušeností, jak určité věci fungují – například satelitní výstavy. Ty jsou na většině bienále řízené, ale v Curychu využíváme reálná pracoviště a lidé v nich figurují jako hostitelé, kteří ukazují, čím se zabývají. Dohled z naší strany chybí. Neplatíme nájem, jen žádáme lidi, aby prováděli návštěvníky během své běžné práce. To je podle mě velká přednost. Naši hostitelé se stávají známými, stávají se z nich jakési celebrity Curychu. Tráví čas v Pavilonu reflexí se svými přáteli, předvádějí, co udělali, a začínají vzájemně rozpoznávat své tváře na velké projekci. Zdá se, že jsme vytvořili jakousi komunitu, náš „malý gang“.

Využil jste nějaké konkrétní modely z jiných bienále?

Pracoval jsem se strategiemi a modely, které jsou mi blízké. Rád pracuji s ohledem na dané místo, které chápu jako ateliér – a ateliérem se tentokrát stal celý Curych. Také opravdu oceňuji výstavy, které jsou hravě didaktické a oslovují nové typy publika. Zubařka nebo bankéř můžou být milovníky či sběrateli uměleckých děl, někdy však musíte těmto lidem pomoci najít si vztah k současnému umění. To bylo také důvodem, proč jsme na Manifestě pro sdělování svých myšlenek zavedli poměrně jednoduchý jazyk, který samozřejmě nemůže zobrazit celou komplexitu obsahu, ale může stimulovat pozornost a podnítit rozličné pohledy na nová díla.

Jak vnímáte posun od pozice umělce k pozici kurátora?

Nemůžu říct, že bych pracoval odlišným způsobem. Motivace je vždy stejná: dosáhnout nejlepšího možného výsledku, jakého jsem schopen. V tom smyslu je metoda stejná jako při umělecké tvorbě. Záleží ale vůbec na takovémto označování věcí? Je třeba definovat je skrze určitou pozici? Způsoby, jakými pracujeme s publikem, čím dál více obě role propojují. Neříkám, že už toto rozdělení vůbec nepotřebujeme, ale že prolínání obojího je naprosto přirozené.

Bývá vám ovšem vytýkáno, že jste nebyl schopen opustit roli umělce a že celé bienále je jen další Jankowského dílo.

Proč to brát tak úzkoprse? Všichni ti zainteresovaní umělci nejsou jen pěšáky v jednom Jankowského mistrovském díle. Takový názor se mi zdá až směšný. Je to bienále, které se snaží pracovat s formátem bienále odlišným způsobem. Nejde o mě nebo o tým Manifesty, ale o návštěvníky, kteří se na ni přišli podívat. Poskytuji určitý rámec, což dělá každý kurátor. A jelikož to dělám právě já, tak samozřejmě vykazuje aspekty mé umělecké praxe.

Opakovaně je také kritizována nedostatečná reflexe současné politicky vypjaté situace v Evropě.

Takové komentáře mi připadají skoro šokující. Téměř každá představená práce prezentuje určitou stránku současných politických problémů. Vezměte si například práci Teresy Margollesové, komentující transsexualitu prostřednictvím vaginy vysekané do stěny muzea, nebo Cealy Floyerové, která ukazuje, jak se ve švýcarské byrokracii lze „ztratit v překladu“. Lidé si ovšem zvykají na ten druh politické konfekce, kdy se dílo snaží vyjádřit určité problémy a postavit je přímo před vás s vysvětlivkou vedle na stěně. To jsem dělat nechtěl. Lidé musejí více přemýšlet nad tím, co sledují, a pak se obsah sám vyjeví. Zdá se však, že už se ustavuje určitá tradice přicházející z kurátorských kursů na univerzitách, kde je politický diskurs přísně institucionalizován. Neříkám, že je to špatný přístup, ale je zde více způsobů, jak šířit politické myšlenky.

Jádrem letošní Manifesty je třicet prací vytvořených ve spolupráci mezi umělcem a jeho hostitelem. Mohl byste některou popsat?

Je jich tolik, že je těžké si vybrat. Třeba práce Pabla Helguery je fantastická. V kunsthalle máme ve formě nástěnných maleb instalovány jeho „artoony“ – kreslené vtipy vztahující se k fungování uměleckého světa. Helguera také přišel s nápadem vytvořit novou postavu. Jmenuje se Bolito Husserl a je to překvalifikovaný univerzální pracovník, který vypadá jako pes. Zvládne vše, od operace srdce přes tancování čači až po stavění mostů. Helguera se rozhodl spolupracovat se švýcarským novinářem píšícím o ekonomice a obchodu. Každý týden se scházejí a vymýšlejí pro Bolita Husserla nový příběh, který zrcadlí aktuální stav politických a sociálních debat ve Švýcarsku. Tento novinář je vcelku populární a jeho články se dost čtou a teď jsou v nejrůznějších švýcarských novinách doprovázeny zmíněnými „artoony“. Takže i noviny se stávají satelitem bienále… Ale zmínit jen jeden projekt je pochopitelně zjednodušující. Ještě musím připomenout, že předkládáme tři interpretace každé práce. Energie je rozdělena mezi instituci, satelit a filmy prezentované v Pavilonu reflexí, které dokumentují proces spolupráce mezi umělcem a jeho hostitelem. Tento trojitý přístup byl opravdovou výzvou pro celý produkční tým.

Součástí bienále je také sto dní trvající program performancí v Kabaretu Voltaire. Jak tento program funguje?

Myslím, že velmi dobře. Celé třídy studentů umění se prý hlásí k účasti. Minulý týden jsem se dozvěděl, že tam vystupoval Jonathan Meese, aniž by o tom kdokoli věděl. Vytváří to šeptandu, lidi láká, že budou mít třeba štěstí a uvidí vystupovat zajímavého, anonymně přihlášeného umělce. Co se týče dokumentování, budeme prezentovat jen kresby, které účastníci tvoří v rámci podmínek účasti, a jednu fotku každé akce, nic jiného. Nedovolujeme pořizovat další obrazový záznam. Až Manifesta skončí, chtěli bychom publikovat knihu s těmito diptychy kresba–fotka. Uvidíme, co z toho vznikne.

Částí Manifesty je i výstava starších prací, takzvaná historická expozice. Jakou má úlohu?

Líbí se mi dialog, který tak vzniká. Bienále má vlastně tři aspekty. Nové realizace se kontextualizují skrze starší práce na základě podobných strategií či témat. A pak je tu Kabaret Voltaire, kde lidé můžou „tady a teď“ vytvářet k Manifestě osobní komentáře. Nové příspěvky jsou tak rámovány z obou stran, minulostí i přítomností, což považuji za skvělou konstelaci k zakoušení souhry prvků, které se objevují pohromadě.

Bienále je velmi rozsáhlé a kritici tvrdí, že není možné celou expozici za pár dní projít. Myslel jste vůbec na běžné publikum současného umění? Zdá se, že Manifesta je určena spíš lidem žijícím v Curychu.

Musím říct, že se mi líbí, že se toho děje najednou až moc. Že tu není žádný lineární narativ. Líbí se mi, že tu jsou tři různé způsoby, jak vyprávět jeden příběh. Přiměje vás to uvědomit si existenci spousty dalších příběhů, které zůstávají skryté, ale cítíte jejich přítomnost. Pokud by se někdo ptal, zda je potřeba zhlédnout všechny tři prezentace všech ­třiceti ­projektů, moje odpověď by byla: ne, není to nutné. Můžete projít policejní stanicí a dostat se do výcvikové místnosti, kde můžete sledovat, jak pracuje Marco Schmitt, nebo jít do sportovního klubu ve Winterthuru. Můžete se dostat do míst, která jsou pro vás zcela neznámá, a konverzovat s lidmi, se kterými byste se jinak vůbec nesetkali. Vztah místních lidí k vystaveným pracím se během léta vyvíjí: možná je začnou ty davy návštěvníků nudit, možná díky nim sami naleznou svůj vztah k umění. My jsme jen vytvořili jeviště, zbytek je ponechán náhodě.