Zdroj lidské energie, magnetismus opačných pohlaví, koloběh života a smrti, nesmrtelnost vesmíru – to jsou záhady, které by ráda vyluštila Adéla Laštovková Stodolová ve svém novém představení Fénix – poetické pohybové kompozici v rytmu činohry.
Režisérka a choreografka Adéla Laštovková Stodolová navazuje novou inscenací Fénix na sérii předchozích úspěšných představení v intencích fyzického divadla: Malou smrt (2008), Muže (2011) a Ženy (2013). V nich vybudovala svůj osobitý styl, s nímž se na naší taneční scéně nemůže ztratit.
Po dubnové ostravské premiéře Fénixe proběhla i premiéra pražská – na rozhraní Vinohrad a Žižkova ve Venuši ve Švehlovce, prostorném divadelním sále zabarveném stylem art deco. Bylo tu dost místa na eroticko-didaktickou férii, která zde rozhodila své simultánní děje. Představení mělo pikantně tajemnou, jemně humornou a bloudivou atmosféru, jako by tu Shakespeare roztrousil útržky svých magických komedií. Vše, co se tu dělo, připomínalo začarovaný ostrov z jeho Bouře a les ze Snu noci svatojánské. Pouze epizody tu nebyly navlečeny na epickou nit, ale svévolně a anarchicky rozhozeny po prostoru – byla to taková „roztroušená shakespearióza“. A došlo i na happy end shakespearovských komedií s troškou hořkých didaktických kapek před ním.
Chvění erotické a ironické
Půvabný divadelní sál zahrnuje i tradiční balkón, na kterém našli svou pozorovatelnu zdvojení Elfové této komedie. Nekonečně půvabnou dvojici poťouchlých i dobře smýšlejících andílků či rarášků (Arielů či Puků) tvoří roztomilá kudrnatá rozčepýřená blondýnka a vlasatá černovláska tmavé pleti (Veronika Kohútová a Linda Fernandez). Zkoumají z balkónu svět pod sebou, ukazují prstíčkem na postavy dole a pak rejdí po jevišti a hravě a humorně postrkují osudy jednotlivých postav k moudrému rozuzlení. V hledáčku mají Fénixe. Ten ukotvuje příběh k podlaze – v šedém oblečení s utrápeným obličejem, bezmocně, ramena vykloubená v závěsu, vězí při podlaze v popruzích. Bude tam tak viset po celou dobu férie. Zřejmě ještě neopeřen, chvílemi spí, chvílemi bdí a pozoruje. Periodicky se neúspěšně pokouší „vzlétnout“. Mladinkého Fénixe (v provedení Renáty Martinové) učí Elfíci létat velmi názorně, dá jim to zabrat.
Smyslná nálada, erotické chvění, humor a sebeironie i smířené přijetí nevyhnutelného konce vždy činily tvorbu Stodolové ojedinělou. Zosobněnou smyslností a narcismem je mladá žena v nachových saténových šatech s předimenzovanou sukní (Zuzana Stavná). „Jsem královna všech moří,“ zpívá o sobě v sebeironickém výstupu a svádivě a panovačně vlní nachovým saténem. Jak nemyslet na královnu Titánii ze Snu noci svatojánské? Jindřich Panský jako její potenciální milenec – takový shakespearovský směšnohrdinský „tragéd Piramus“ – trénuje artistické triky na visuté houpačce a má zmatek v tom, jak se ke Královně, a zda vůbec, milostně přiblížit.
Plamen a prach
Starý muž (Jaro Ondruš) přichází středem a prach se vznáší kolem jeho postavy – prach jsi a v prach se obrátíš! Přiváží s sebou plató plné svíček, předjímá svůj hrob i žhavou energii, v níž umírá a obrozuje se Fénix. Starý muž je prosťáček i didaskalos – zasvěcuje bolestivě Královnu všech moří do odvahy i do pokory. Zůstane po něm báj o Fénixovi, přetlumočená do předané znalosti skládání papírových ptáčků, a plató svíček, kde tito malí fénixové mohou případně zemřít, kdyby chtěli, aby se v něčích zručných rukou znovu narodili.
Fénix je i férie symbolická. I Starý muž potřebuje pomoc Elfíků – přifukují mu pudr do vlasů, pomáhají mu zestárnout a dojít ke smrti. Všichni se v této eroticko-didaktické férii něco učí: létat, přiblížit se k druhému pohlaví, najít v sobě šelmu, skládat papírové ptáčky, vyšvihnout artistický „originál“ na houpačce, umřít. „Pokořená Titánie“ dostane od Elfíků i názornou lekci cenění zubů a vrčení, lekci odvrácené tváře ženy. Nota bene, u šelem je potřeba se pozastavit: pohyb šelmy, pohyb živočišný, je něco, co Stodolová umí senzačně; je to její choreografická pečeť (stačí si vzpomenout na vlčí Fenu z inscenace Muži, kterou i osobně ztvárnila). Pečeť nejenom taneční, nýbrž i životně filosofická: živočišnost bez hříchu, smíření bez moralizování. A dobře smýšlející Elfíci si po každé dobře vykonané práci spolu nadšeně a rozkošně zatančí.
Po shakespearovském lese roztrousila Stodolová motivy bazálních lidských hnutí. Lidé sní o letu, o erotice, ulpívají na svém umění nebo na objektu své touhy, v neklidu těla i ducha kují dobrosrdečné pikle, zakoušejí únavu a podléhají jí, když přijde čas. Tajemstvím úspěchu Adély Laštovkové Stodolové je, že smyslnost tanečního pohybu a životní optimismus u ní není kýč.
Autorka je taneční publicistka.
Fénix. Námět, režie, choreografie Adéla Laštovková Stodolová, režijní supervize SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), dramaturgie Lukáš Trpišovský, asistent choreografie Jaro Ondruš, hudba Petr Zeman, kostýmy Eva Suchánková, produkce Pavla Klouzalová, obsazení Zuzana Stavná, Jaro Ondruš, Jindřich Panský, Veronika Kohútová, Linda Fernandez, Renáta Martinová. Premiéra ve Venuši ve Švehlovce, Praha, 14. 6. 2016.