Nový nacionalismus

V posledních několika letech Evropa přihlíží rozmachu nacionalistických organizací. Tato tendence je patrná i v Polsku. Mezi nejvlivnější v současné době patří Všepolská mládež (Młodzież Wszechpolska, MW), Národně­radikální tábor (Obóz Narodowo­Radykalny, ONR), Národní obroda Polska (Narodowe Odrodzenie Polski, NOP) a také Národní hnutí (Ruch narodowy), které založili v roce 2014 členové dvou prvně jmenovaných organizací a jež bylo v únoru 2015 zaregistrováno jako politická strana. V srpnu téhož roku Národně­radikální tábor ohlásil své vystoupení ze strany v důsledku vnitřních střetů, které se týkaly parlamentních voleb.

Nejviditelnější a nejzavedenější akcí nacionalistů je Pochod nezávislosti, pořádaný vždy 11. listopadu. Od roku 2010, kdy pochodovalo deset tisíc lidí, začal přitahovat stále více účastníků: v letech 2014 a 2015 to bylo sedmdesát tisíc osob. V poslední době je politický a společenský kontext pro jejich mobilizaci ještě příznivější. Jednak totiž sledujeme obecnější proces radikalizace veřejného diskursu včetně nenávistných projevů, zejména vůči muslimům a uprchlíkům, jednak je patrné, že nová pravicová vláda si nacionalistických aktivit nevšímá, případně je tiše podporuje.

V politické pustině

Opětovný vzestup nacionalismu v mnoha evropských zemích můžeme vysvětlit dvojím způsobem: ekonomickým a kulturním. První z nich, který představuje například David Ost nebo Don Kalb, vidí v nacionalismu odpověď ekonomicky znevýhodněných a symbolicky vyloučených postsocialistických pracujících tříd na vzrůstající nerovnosti, které jsou důsledkem neoliberálních reforem po roce 1989. Podle kulturních vysvětlení je nacionalismus vedlejším produktem kulturní globalizace a odpovědí na zhroucení jasně vymezených hranic a silných národních států, rostoucí migraci a rozpouštění ustálených identit. V případě Polska je třeba položit si několik otázek. Můžeme mluvit o novém nacionalismu jakožto třídně založeném opozičním hnutí, které vyjadřuje ekonomickou nespokojenost, anebo je naopak z třídního hlediska heterogenní a poháněný převážně mimoekonomickými faktory? A pokud je nový nacionalismus živen ekonomickým hlediskem, vzniká zde nějaké propojení mezi nacionalisty a odborovým hnutím?

Vezmeme­li polský hospodářský kontext, vidíme, že navzdory ekonomickému růstu v posledním desetiletí je život pracujících – zejména mladých lidí – určován nejistotou a prekarizací, což je následek prudkého růstu podílu smluv na dobu určitou, vylučování z nároku na sociální zabezpečení a generační zkušenosti masové migrace do zahraničí. Přestože až dvě třetiny Poláků deklarují své „rozhořčení“ nad danou situací, nevzniklo v Polsku žádné masové opoziční hnutí, které by bojovalo s následky prekérního zaměstnávání a životních podmínek. Zároveň zde panuje relativně vysoká nedůvěra vůči politické scéně (podle letošních údajů se důvěra v politické strany pohybuje pod dvaceti procenty, důvěra vládě pak pod čtyřiceti).

Je zřejmé, že nacionalistické hnutí, živené nespokojeností mladých lidí, nachází příznivou půdu právě v politické pustině, dotvářené slabostí dalších politických a společenských aktérů, kteří by mohli nabídnout alternativy k volnotržnímu modernizačnímu projektu, jehož se Polsko drželo od roku 1989. Vznikající levicové opoziční síly, jako je strana Razem (Spolu), založená v roce 2015, jsou dosud příliš slabé na to, aby přetáhly sympatizanty krajní pravice a vládní strany Právo a spravedlnost. Pokud jde o odbory, ty jsou často mladými lidmi nahlíženy spíše negativně a vedle toho se zdráhají pouštět do otevřeně politické agendy, i když příležitostně podporují pravicové strany (jako v případě Solidarity), anebo se stavějí proti nacionalismu (Celopolské sdružení odborových svazů, Iniciativa pracujících).

Identitářství jako kontrakultura

Dosavadní výzkum na téma odborů a nacionalistických skupin nasvědčuje tomu, že mají jen málo společného: zatímco odbory jsou ekonomicky orientovaná, spíše byrokratická sdružení zaměstnanců převážně středního věku, nacionalisté vytvářejí kulturně a identitárně zaměřené organizace připomínající sociální hnutí a sdružují relativně mladé lidi. Analýza rozhovorů s nacionalisty, pořízených v letech 2011 až 2015, společně s dosavadními průzkumy zpochybňuje tvrzení, že by pracující třída byla v Polsku základnou pro růst nových pravicových skupin. Jak přesvědčivě prokázal sociolog Henryk Domański, nejčastějšími účastníky různých sociálních protestů v Polsku za posledních patnáct let nebyli dělníci, ale představitelé inteligence a odborných profesí. Stejně tak základna polského národoveckého hnutí vyhlíží příliš heterogenně na to, aby ji mohl vystihnout jakkoli široce chápaný pojem pracující třídy. Většina našich dotazovaných nebyli marginalizovaní dělníci, ale mladí, poměrně vzdělaní lidé, evidentní příslušníci různých sektorů středních tříd; jejich vztahy s organizacemi pracujících (a ekonomické nároky obecně) jsou minimální a přímé pohnutky ke vstupu do hnutí u nich nejsou ekonomické, ale identitární. Sami sebe prezentují jako nový druh kontrakultury, která staví svou identitu na kritice polské politiky – modelu transformace po roce 1989, nedostatečně striktní dekomunizace a vstupu do Evropské unie – a na kritice sociálních proměn, tedy dominance liberálního diskursu podporujícího multikulturalismus, toleranci a rovnost, slábnoucího významu národa, tradiční rodiny a katolických hodnot, aktivit homosexuální menšiny a feministických skupin.

Být součástí hnutí

Osoby přitahované nacionalistickým hnutím chtějí hájit polskou identitu, vyjádřit svou nespokojenost s realitou současného Polska, šířit své homofobní názory, angažovat se v pro­life organizacích nebo zkrátka být sociálně/politicky zapojeni. Sdílejí sice podobný kulturní světonázor a hodnoty, avšak koherentní ekonomický program nemají. Ve shromážděných rozhovorech se běžně objevovaly velmi různorodé ekonomické názory: zatímco někteří dotazovaní podporovali libertariánství a prosazovali přístup laissez­faire, jiní zdůrazňovali nutnost zachování některých prvků sociálního státu. Mnozí nicméně vyjadřovali svůj nezájem o hospodářské otázky jako takové.

Výzkum tedy nasvědčuje tomu, že nové nacio­nalistické hnutí v Polsku sdružuje nejrůznější antiliberální síly a kanalizuje jejich nespokojenost do krajně pravicového diskursu kulturní exkluze; různorodou ekonomickou situaci svých členů však zastírá, stejně jako možné třídně založené požadavky. Můžeme se ptát, zda organizace pracujících – anebo jakékoli progresivní společenské síly – mohou proti tomuto vývoji působit. Naše odpověď je pozitivní do té míry, v níž mohou být ekonomické a kulturní požadavky formulovány jednotně, v podobě konzistentního socialistického nebo sociálnědemokratického programu, který se snaží potírat jak ekonomickou, tak kulturní marginalizaci. Takový program je ovšem dlouhodobým, organickým projektem, který vyžaduje velké množství práce, do níž mohou být zapojeny také odborové organizace – práce ve vzdělávání, školení a zvyšování uvědomění nejširších společenských skupin. Je to nicméně jedna z mála dostupných alternativ vůči nové pravicové hegemonii.

Autoři působí v Institutu sociologie Univerzity ve Vratislavi.

Z angličtiny přeložil Michal Špína.