V tomto čísle kritizujeme nedostatečnou reflexi komunismu a absenci čerstvé, ideologií nezatížené historiografické produkce v České republice. Není přitom na škodu se podívat k našim (bývalým) sousedům do Maďarska, jak zpracovávají svoji historickou zkušenost z dvacátého století oni. Je sice značně odlišná, přesto ale můžeme pozorovat při zacházení s minulostí některé podobné rysy.
Od konce osmdesátých let dvacátého století vykrystalizovalo v maďarské historiografii několik tematických okruhů, kolem nichž se točí odborné i laické debaty. Nejdřív se objevila diskuse o charakteru a důsledcích meziválečného období a roli antisemitismu jako tehdejší státní politiky a skutečném vnitřním přesvědčení části maďarské populace. Další otázka analyzuje podíl Horthyho režimu na vyvraždění maďarských Židů. Třetí okruh se soustřeďuje na období sovětizace, nastolení stalinisticko-rákosistické diktatury a vypuknutí povstání v roce 1956. Posledním tématem je otázka, jak se zdánlivě bezproblémová sedmdesátá a osmdesátá léta vtiskla do do mentality maďarského národa. Napříč těmito tématy se prolínají historicko-metodologické otázky týkající se antisemitismu a možností a limitů komparace fašismu a komunismu.
Hledání zlatého věku
Zatímco Češi se jako ke svému „zlatému“ věku vztahují k masarykovské republice, v maďarském případě jsou to období prosperity a vzestupu Velkého Uherska 1867–1914 a s určitými výhradami i gulášový socialismus sedmdesátých a osmdesátých let. „Krátké“ dvacáté století nebylo pro maďarské historické (sebe)vědomí příliš příznivé. Nadělilo sérii národních katastrof a „skvělých“ porážek – Trianon a s ním spojenou ztrátu tří čtvrtin původního Velkouherska, komunistickou republiku rad a její krvavé potlačení, Horthyho diktaturu proměňující se v Gömbösiho fašistickou variantu, útok na Sovětský svaz a drtivé porážky na Donu, německou okupaci, vyvraždění maďarských Židů a instalaci diktatury Šípových křížů, těžké boje o Budapešť a následnou sovětskou okupaci a sovětizaci spojenou s komunistickou diktaturou kulminující v Rudou armádou potlačeném povstání v roce 1956. Není proto divu, že se normalizační kádárovské období, trvající více jak třicet dva let, jeví bezmála jako idylická doba národního konsenzu, relativní svobody a ekonomické prosperity.
Maďarský historický diskurs lze pochopit i na pozadí průzkumů veřejného mínění – v jednom z nich z roku 1994 většina respondentů, v deziluzi z budování raného kapitalismu, souhlasila s názorem, že sedmdesátá léta byla lepším obdobím než turbulentní porevoluční stav. V druhém průzkumu se na předních místech popularity historických osobností neumístil nikdo jiný než tolikrát proklínaný „kat revoluce 1956“ János Kádár. Oba výsledky vypovídají především o tom, že chápání a hodnocení především pozdního komunismu je v Maďarsku rozdílné a např. pro pamětníky československé normalizace možná na první pohled nepochopitelné.
Podle historika Paula Gradvohla je právě kádárismus se svým rozestřením hranic mezi „my“ a „oni“ klíčem k pochopení postkomunistického diskursu o maďarské historii. Režim totiž umožňoval skrytě korumpující koexistenci různých intelektuálních proudů a vytvářel falešný dojem národní jednoty zakrytý iluzorní svobodou projevu. Kritici v mezích zákona mohli cílit na režim, pokud nepřekročili jasně daná tabu režimu týkající se hlavně roku 1956 a Kádárovy role v něm. Přechod ze stagnujícího kádárismu do rodícího se kapitalismu byl nezřetelný a byl ohraničen jen uměle symbolickými akty, mezi které patřilo například znovupohřbení ostatků Imreho Nagye v červnu 1989. Tato absence přechodového momentu a revolučního zážitku spolu se značnou myšlenkovou adaptabilitou tak umožnila komunistické straně transformovat se na socialistickou stranu bez hlubší sebereflexe uplynulého období.
Historie, služka politiků
Jestliže ovšem nepřišlo jednoznačné odsouzení komunistické minulosti a obě již tehdy poměrně jasně vyhraněné pravolevé politické formace se vrhly do politického boje, došlo k logickému kroku – dominující politické strany maďarské politické scény, Maďarské demokratické fórum a postkomunisté, potřebovaly pro své politické cíle vhodnou interpretaci domácí historie. Novopečení socialisté se snažili presentovat svůj odklon od marxistických paradigmat jako přirozený evoluční prvek a, při částečném uznání zločinů minulosti, zdůrazňovali i pozitivní aspekty komunistického období (ostatně v souladu s většinovým názorem obyvatel). S úspěchem dokázali přetavit vzpomínky na kádárismus v moderní levicový názor bez nutnosti provést zásadní popření minulosti a pokusili se přesvědčit společnost, že přechod do sociálně-tržního systému s lidskou tváří lze uskutečnit i bez honů na čarodějnice.
Pravice, respektive MDF Viktora Orbána, se pochopitelně snažila přenést na socialistickou stranu jako přímou dědičku komunistické strany vinu za komunismus a využít tento argument v politickém boji, ale sama narazila na úskalí politizace historických faktů. Pravice se logicky chopila antikomunismu jako jedné z politických zbraní, ale navíc, v duchu poněkud archaického a zastydlého konservatismu, začala čerpat svoji legitimitu z historických nekomunistických tradic – nacházela je mezi některými antikomunistickými prvky povstání z roku 1956, ale i v letech 1867-1914 a také v období Horthyho diktatury. Resuscitace křesťansko-konzervativních hodnot měla proběhnout rehabilitací meziválečného režimu a zvýšenou akcentací zločinů komunismu, který byl navíc interpretován jako fenomén maďarské povaze a národu bytostně cizí, importovaný a násilně naroubovaný vnější mocí a zrádcovskou menšinou zevnitř. To ovšem znamenalo mimo jiné účelově tlumit či přímo popírat negativní rysy horthyovské diktatury, především více či méně skrytý antisemitismus a podíl státní administrativy na vyvraždění maďarských Židů před koncem války.
Souboj prostřednictvím grantů
Politické strany v devadesátých letech výrazně zasahovaly do výkladu historie, vytvářely trh s lákavou nabídkou pro účelově interpretované dějiny a snažily se shromáždit kolem sebe intelektuální skupinu, která by zesilovala tóny politické argumentace nebo alespoň účelově identifikovala „imaginární“ nepřátelskou skupinu, a tím i znevěrohodňovala nepříjemné či antagonistické názory. Historici se tak dostali do nebezpečné pozice výjimečné a snadno korumpovatelné intelektuální skupiny. Proto se také stranická ministerstva kultury snažila směřovat granty na projekty, jejichž agenda i garanti implicitně slibovali „vhodnou“ interpretaci historie.
V polovině devadesátých let žehrala pravicová opozice na mimořádnou podporu socialistického ministerstva věnovanou socialistickému výkladu nakloněným historikům. Po roce 1998 se situace zase obrátila – finance směřovaly spíše ke konzervativním historikům a především k okruhu kolem Márie Schmidtové, kontroverzní historičky, poradkyni Viktora Orbána a vedoucí nově založeného Ústavu dvacátého století (XX. Század Intézet). Ústav se měl zabývat (a zabývá) zvláště holokaustem, republikou rad a represemi po roce 1945. Je zajímavé, že ve stejné době finanční dotace pro respektovaný a v zahraničí uznávaný Ústav pro výzkum revoluce 1956 (Az 1956-os Magyar Forradalom Történetének Dokumentációs és Kutatóintézete Közalapítvány) stagnovaly či klesaly. Vrcholem pravicově-konzervativní spolupráce pak byl grandiózní monument-muzeum tzv. Dům teroru (Terror Háza), otevřený před volbami v roce 2002. Právě tento jinak komerčně velmi úspěšný a populární projekt se stal svým nejednoznačným a poněkud zpolitizovaným vyzněním mířícím výhradně proti komunistům (čti: socialistům), obrovskou finanční dotací, pro mnohé kritiky nepřijatelnou pseudofašistickou monumentalitou a manipulativností a potlačením nemaďarských témat jakýmsi symbolickým mezníkem a ztělesněním všech rozporů zpolitizovaných debat o maďarské historii.
Antisemitismus, nebo komunismus?
Právě Mária Schmidtová vyslovila tezi, že neschopnost intelektuální komunity vyrovnat se s komunismem pramení z toho, že liberální Svaz svobodných demokratů (SzDSz) a liberálně smýšlející intelektuálové obecně odmítli přijmout vítězství konzervativní pravice v roce 1990. Podle ní to vzali jako porážku v intelektuálním souboji, a proto se rozhodli proti konzervativcům jako hlavní téma maďarské historie nastolit otázku antisemitismu a jeho akcentováním účelově problematizovat nejen předkomunistické období, ale i znesnadnit odsouzení komunismu. Zjednodušeně řečeno, podle Schmidtové se liberálové spojili se socialisty, místo aby pomohli konzervativcům socialisty-komunisty odhalit a potlačit. Teze vlastně implicitně pojmenovala i jádro sporu o maďarskou otázku dvacátého století – je jí vztah mezi Maďary a maďarskými Židy, jenž se jako červená nit táhne maďarskou historií (1919, 1944, 1948, 1953, 1956), nebo je to potýkání se s komunismem? S čím se tedy mají Maďaři aktuálně vyrovnávat – s antisemitismem, nebo komunismem?
Někteří odborníci upřednostňují téma antisemitismu už vzhledem k celoevropskému kontextu a aktuálnosti v rámci současné politiky. Například podle historika Randolpha L. Brahama se na konci devadesátých let v Maďarsku rozmohlo laciná reflexe národního svědomí a „čištění“ historie od nepříjemných skutečností týkajících se šoa maďarských Židů. Podle Brahama konzervativně-pravicová část politického spektra a s ní spojení intelektuálové manipulovali s fakty a snažili se zastřít přímou účast Horthyho režimu na deportacích. Braham také uvádí řadu postupů, s jejichž pomocí byl a někdy ještě stále je tento „očišťovací proces“ prováděn – odpovědnost je svalována výhradně buď na nacisty, nebo maximálně na radikální přívržence hnutí Šípových křížů, tzv. nyilasovce (jak měla například dokázat kritizovaná maďarská část expozice o holokaustu v Osvětimi v roce 1999). Dalším prvkem je začlenění obětí holokaustu do souhrnných statistik zemřelých během války, tj. i vojáků padlých na východní frontě nebo při bojích na území Maďarska (což se ovšem často děje i u nás, kdy jsou židovské oběti začleňovány do protinacistického odboje). Nechybí ani označování Maďarska jako tzv. poslední Hitlerovy oběti. Komunismus je v této souvislosti označován za židovský import, což zpětně slouží ke zbavení viny všech Maďarů ze zodpovědnosti za komunismus. V extrémistickém pojetí je komunismus vnímán jako pomsta Židů za holokaust a utrpení obětí komunistického režimu je tak interpretováno jako vyrovnávání účtů s maďarským národem. Další strategií je přehnaná mytizace kladných hrdinů, kteří Židy zachraňovali, především tajemstvím opředeného Raoula Wallenberga. Když se pak žáků na středních školách zeptáte na holokaust, podotýká Braham, všichni znají Wallenberga, ale nikdo vám už nedovede říci, kdo to byli například László Endre a László Baky, dva přední maďarští antisemité a vykonavatelé holokaustu v Maďarsku.
Staromódní totalitarismus?
Totalitarismus jako metodologický názor i politologický výklad slavil největší úspěchy ve čtyřicátých a padesátých letech a vycházel z předpokladu několika společných charakteristik platných jak pro komunismus, tak i fašismus/nacismus. I když byl tento směr do jisté míry překonán komplexnějšími postupy, stále si zachovává platnost minimálně modelového vodítka pro orientaci v problematice. Nepřekvapí proto, že i v maďarské debatě rezonují závěry této teorie, zvláště když někteří historici v totalitarismu vidí možné východisko k překonání zpolitizovaného pravolevého vnímání skutečnosti. O tento pohled se pokusila například historička mezinárodních vztahů Mária Ormosová, která vycházela ze společných kořenů obou diktatur. Relevanci a jistou životnost obou ideologií i v dnešní době vysvětlovala tím, že racionální liberální demokracii západního typu chybí dostatečná transcendentní a mobilizační síla a neumí vytvářet pocit „předmoderní“ kmenové sounáležitosti, tak jak to dokázaly totalitní režimy. V debatě se v roli oponenta ocitl specialista na ruskou historii Tomás Krausz, který v duchu moderních trendů požadoval začlenit do plurality historií i historii sociální a ekonomickou. Navíc odmítl implicitní tezi Ormosové, že všechny formy socialismu vedou k totalitě s tím, že je to obranná strategie západního „buržoazního“ liberalismu, jejímž cílem je vyloučit socialismus ze souboru možných alternativ budoucího vývoje i do 21. století.
Nepřátelé a pomocníci
V maďarském historickém vědomí jako by působil rozpor mezi vzpomínkou na mocenské aspirace a ekonomický rozkvět Velkého Uherska a traumatizující zkušeností dvacátého století. U části maďarského národa a spřízněných vykladačů historie se proto vyvinul silný defenzivní instinkt posilovaný imaginárním i historicky reálně podloženým pocitem ohrožení. Tyto tendence se projevují například ve snaze nacházet a konstruovat jakési jedině pravé symbolické národní centrum definované souborem vlastností vycházejících z křesťanství, konzervativních hodnot a patriotismu. Významným rysem je i připisování negativních jevů maďarské historie buď zahraničním „nepřátelům“, nebo jejich pomocníkům uvnitř. Sám o sobě by tento koncept nebyl špatný, pokud by jednou z jeho komponent nebylo účelové vyloučení určitých skupin obyvatel z tohoto „politického těla“ národa, ať už na základě rasových, nebo politických hledisek.
Autor postgraduálně studuje nejnovější dějiny na FF UK a historii na Středoevropské univerzitě CEU.