Před padesáti lety byl popraven Imre Nagy. Maďarský komunista se stal symbolem reformního hnutí, spory o jeho odkaz však dodnes přetrvávají.
Jestliže si Gustáv Husák a János Kádár, dva vrcholní představitelé komunistické normalizace let sedmdesátých a osmdesátých, byli ve svých kariérách a životních osudech až nápadně podobní a plně potvrzovali výrok německého sociologa Maxe Webera, že režimy můžeme hodnotit podle toho, jakým typům vůdců dávají vyniknout, potom u jejich historických alter ego Alexandra Dubčeka a Imreho Nagye bychom podobnosti hledali jen těžko, ať už v rovině mentální, politické, názorové či soukromé. Oba jsou přesto symboly dvou důležitých reformních hnutí – Pražského jara 1968 a maďarské revoluce 1956. Oba se snažili zreformovat komunismus, oba neuspěli a skončili více či méně tragicky. Život Imreho Nagye byl ovšem ve srovnání s tím Dubčekovým mnohem pestřejší, klikatější, ale také drsnější.
Z Kaposváru do Moskvy a zase zpátky
Společným inkubátorem první generace komunistických internacionálů, kam patřil i v roce 1896 narozený Nagy, byla první světová válka a tavicí kotel ruských revolucí a občanské války. Mladý zámečník Nagy byl v roce 1915 povolán do rakousko-uherské armády a o rok později se ocitl v zajateckém táboře nedaleko Bajkalu. Vstoupil do Rudé armády a bolševické strany. Domů se vrátil až v březnu 1921, tedy v době trimfující „bílé“ kontrarevoluce admirála Horthyho, kdy si žádný levicově smýšlející jedinec příliš netroufl otevřeně deklarovat své politické přesvědčení. Nagy ale nikdy nebyl typem profesionálního vojáka revoluce jako jeho pozdější souputníci Mátyás Rákosi či Ernö Gerö. Byl unavený sedmiletým ruským harcováním, a proto netoužil po ničem jiném než se usadit v rodném Kaposváru a rozvíjet své vize sociálně spravedlivé agrární reformy. Hledal proto vhodnou politickou platformu. Nejprve začal působit v místní sociální demokracii, z ní byl ale v roce 1925 vyloučen, a tak se stal zakládajícím členem Socialistické strany dělníků, krycí organizace pro ilegální komunisty. Zjitřené prostředí posttrianonského Maďarska ho tak stahovalo na neklidnou dráhu komunistického agenta, pohybujícího se v pololegálním přítmí na ose Budapešť – Vídeň – Moskva. V roce 1930 pak definitivně odešel do Moskvy a do rodné země se vrátil až po dlouhých patnácti letech na sovětských tancích.
Otec pozemkové reformy
Po letech moskevského živoření v různých funkcích v Kominterně byl v roce 1944 dovezen do Maďarska jako jeden z předních komunistů. Už ve své první významnější mocenské pozici si připsal velký úspěch. Jako ministr zemědělství podepsal rozsáhlou pozemkovou reformu, která měla vyřešit jeden z palčivých problémů poválečného Maďarska. Do paměti veřejnosti i politických protivníků se tak zapsal jako trochu „jiný“ komunista, který mezi chudé bezzemky rozdělil obrovské latifundie pozemkové šlechty a církve.
K jeho pověsti přispívala i „otcovská“ vizáž – s knírem, okrouhlými brýlemi a jemným úsměvem připomínal „starostu jihofrancouzského městečka: kultivovaného, milujícího svoji rodinu a svoji zahradu, loajálního ke svým přátelům“, jak na něj vzpomínal jeho spolupracovník György Heltai.
Byl také krátce ministrem vnitra a jako předseda parlamentu dohlížel na „sladění“ maďarského parlamentního života podle komunistických not. Jako agrární odborník ovšem bytostně nesouhlasil s násilnou kolektivizací a musel stranické vedení na čas opustit. Distanc však netrval dlouho. V roce 1950 byl povolán zpět jako ministr výživy a v roce 1952 se stal náměstkem ministerského předsedy. Krátkodobé odstavení od moci se pro něj později ukázalo jako obrovská výhoda – nebyl přímo spojován se zločiny stalinismu, ač se na nich mnohdy podílel.
S Voloďou za zády
Když ještě ve třicátých letech v moskevském exilu pracoval v mezinárodním agrárním institutu Kominterny a maďarské sekci rádia Kossuth, podepsal OGPU/NKVD „spolupráci“ a pravidelně informoval o dění uvnitř maďarské komunistické emigrace. Fakt, že on soukolí Velkého teroru přežil a řada jeho kolegů naopak skončila s kulkou v týlu, vede k řadě otázek a spekulací (neboť celý jeho spis není dosud zcela odtajněn). Do jaké míry jeho informace přispěly k smrti jeho kolegů? Anebo byla spolupráce s „čekou“ jenom povinnost a holá nutnost pro záchranu života a v rozhodování tajné policie stejně nehrála velkou roli? Historiky zaměstnává i jiný problém – udržovali sovětští agenti styky s „Voloďou“, jak znělo jeho krycí jméno, i po roce 1945, když se dostal do vedoucích funkcí? Například v roce 1953, kdy se stal premiérem, nebo snad ještě v době revoluce 1956? Jak to, že přes své opoziční postoje na začátku padesátých let byl sice zbaven svých funkcí, ale nic se mu nestalo a navíc se mohl rychle vrátit a postupovat na mocenském žebříčku? Divné to bylo již jeho politickým konkurentům – především Mátyás Rákosi a jeho lidé často spekulovali, že nad Nagyem držel ochrannou ruku samotný Lavrentij Berija…
Nový kurs na půl plynu
V červnu 1953 se Nagy pod patronací Moskvy stal premiérem Maďarska. Situace by pro něj ale byla mnohem jednodušší, kdyby prvním tajemníkem strany nezůstal Mátyás Rákosi, po Georgim Dimitrovovi největší legenda týmu Kominterny. Ten Nagye upřímně nesnášel a při káždé příležitosti se pokoušel házet jeho reformní politice, Novému kursu, zaměřenému na lehký průmysl a proti násilné kolektivizaci, klacky pod nohy. Nakonec se mu přece jen podařilo Nagye obvinit z „pravicové“ úchylky a v roce 1955 ho nechat vyloučit ze strany. Kolem Nagye se ale mezitím již seskupili vlivní reformní intelektuálové a komunističtí aparátčíci. Tajný Chruščovův projev v únoru 1956 je pro ně jen potvrzením toho, že je jen otázkou času, kdy se Nagy do vlády vrátí a naváže na Nový kurs. Plán reformistů byl jednoduchý – Rákosi bude zbaven své funkce, nahradí ho další perspektivní a mladý kádr János Kádár, který má aureolu vězně stalinských kobek, a nakonec bude Nagy zvolen premiérem. Události ale opatrné reformisty rychle předběhly. Souběh hospodářské krize, vnitropolitického napětí a polské krize spojené s nástupem Władysława Gomułky vyústily 23. října 1956 v masové demonstrace v Budapešti. Zpackaná první sovětská invaze je pak proměnila v povstalecký boj proti východním okupantům.
Žádný moskevský protokol!
O událostmi trochu zmateného Nagye byl najednou velký zájem. Reformisté ho chtěli protlačit do čela revoluce, stalinisté se jím zase chtěli zaštítit, aby je všechny dav nepověsil na lucerny. Ani jedny však plně neuspokojoval. Jako čerstvě jmenovaný premiér odmítal vyhlásit stanné právo a eliminoval snahy maďarských jestřábů utopit povstání v krvi. Ale ani radikální povstalce si příliš nezískal – jako komunistovi mu příliš nedůvěřovali a navíc ho podezřívali, že za něj spíše rozhodují sovětští emisaři Michail Suslov a Anastas Mikojan. Přesto měl „starý pán“ velkou autoritu a dokázal mírnit horké hlavy na obou stranách. Vyjednával, naslouchal, vystupoval v rozhlasu. Velké duševní a fyzické vypětí se na něm ale podepsalo a prodělal infarkt. Po náročném lavírování dokázal s Kremlem dojednat kompromis a dosáhl dočasného stažení Rudé armády z Budapešti. Sověti ale nepřestali posilovat své jednotky v Maďarsku, a když bylo jasné, že další sovětská intervence je na spadnutí, Nagy reagoval vyhlášením neutrality a vystoupením z Varšavské smlouvy. To byla pro Kreml poslední kapka.
Po zahájení sovětské operace Vichr 4. listopadu 1956 se Nagy spolu se svými spolupracovníky uchýlil na jugoslávské velvyslanectví a uvedl tím všechny do prekérní situace – jak Sověty a Kádára, kteří rozhodně nepotřebovali alternativní mocenské centrum, tak i Jugoslávce a Tita, který sice navenek pro světovou veřejnost Kreml kritizoval, ale ve skutečnosti mu šel při potlačení maďarského povstání na ruku. Jak později hořce vzpomínal Kádár, stačilo říct jen „jednu větu, jednu malou větu…“ – totiž abdikovat a uznat novou Kádárovu vládu za legitimní. Nagy nic takového neudělal, i když podle svědectví svých bližních velmi toužil, aby to vše již skončilo a on se mohl uchýlit do ústraní. Jako národní politik splnil svoji povinnost a všem budoucím kandidátům tohoto řemesla ukázal, jak je někdy důležité udělat odvážné, byť marné a drahé gesto. Nic na tomto výsledném činu nezmění ani fakt, že to byli spíše jeho bojovně naladění spolupracovníci jako Miklós Gimes, Josef Szilágyi nebo Pál Losonczy, kteří Nagye, kterého vysoká politika naučila až příliš mnoha kompromisům, v jeho těžkých chvilkách přesvědčili, aby neustupoval.
Mučedník č. 301
Když Nagy odmítl uznat novou dělnicko-rolnickou Kádárovu vládu, stal se pro Sověty symbolem (kontra)revoluce, který bylo třeba dehonestovat, odsoudit a vymazat z paměti. Jugoslávci Nagye vydali 22. listopadu do rukou Sovětů rukou a ti ho pak ihned deportovali do Rumunska. Tam byl v dubnu 1957 oficiálně zatčen a poté převezen do Budapešti k soudnímu přelíčení. Nagy neustoupil a vytrvale se bránil označení kontrarevolučního podněcovatele a agenta imperialismu. Během své obhajoby se neustále vracel ke svému ideovému dítěti, Novému kursu, a myšlence národního komunismu. Na přímý sovětský požadavek byl spolu se svým spolupracovníkem novinářem Miklósem Gimesem a dalším hrdinou revoluce, ministrem obrany Pálem Malétérem, 16. června 1958 popraven. Rozsudek byl vykonán na nádvoří Státního vězení a Nagyovo tělo zde bylo také narychlo pohřbeno. V roce 1961 bylo přeneseno a znovu pohřbeno na místě označeném číslem 301 na hlavním budapešťském hřbitově.
Nekronym
Po své smrti začal Nagy žít druhý život „revenanta“ maďarské politické mytologie, čas od času – k radosti jedněch a k nechutí druhých – navštěvujícího své, gulášovým komunismem otupělé rodáky. Asi nejhůře tato zjevení snášel János Kádár. Po Nagyově popravě mluvil o starém pánovi vždy jako o „něm“, nikdy nezmiňoval jeho jméno. Jak napsal profesor novodobé maďarské historie István Rév, z Nagye zbyl jen „nekronym“, referenční znak mrtvého, který měl být vymazán právě proto, aby se zapomnělo na vinu jeho kata a také na fakt, že de iure vládla zemi až do roku 1989 původní Nagyova vláda, která se nikdy nezřekla svého mandátu.
Jako nejednoznačná postava provázel Nagy Maďary i po skončení kádárovského režimu. Na konci osmdesátých let se proměnil v magického Charóna, který převezl Maďary v kolektivním přechodovém rituálu z komunismu do postkomunismu. Na jaře 1989 byly totiž jeho ostatky znovu exhumovány a slavnostně pohřbeny během ceremoniálu na náměstí Hrdinů dne 16. června 1989, kterému přímo i zprostředkovaně přihlížel celý národ. Symboličnost tomuto obřadu dodal fakt, že takřka během ceremonií zemřel teď už jasně ocejchovaný „zrádce“ národa János Kádár.
Stalinista, demokrat, mýtus
Do té doby největší revolta proti sovětskému režimu samozřejmě ihned vyvolala vlnu reflexe a snah popsat a pochopit tragický podzim 1956. Centrem úvah historické a politologické produkce se stal právě Nagy. Ať už na něj bylo pohlíženo jako na národního či reformního komunistu nebo jednoho z ideových otců eurokomunismu či Pražského jara, žádný z jeho kritiků nemohl opomenout klíčový moment jeho života – totiž jeho smrt a morální rozměr jeho rozhodnutí. V průběhu postkomunistické transformace ale Nagyova aureola procházela (de)rekonstrukcí nejen historickou, ale hlavně politickou. Nagy se stal „symbolickým centrem“ vzrušených debat o smyslu moderních maďarských dějin a nových legitimizačních možnostech čerstvě se rodících demokratických politických sil a struktur. Postkomunisté, transformující se v moderní socialisty, viděli v Nagyovi jednu z klíčových figur, jejíž vhodnou interpretací chtěli vytvořit koherentní historickou linku – Nagy byl podle nich autentický, „jiný“ komunista, který se dned dvakrát pokusil socialismus reformovat a jen jeho násilná smrt mu vlastně zabránila v tom, aby se z něj de facto stal sociální demokrat a tím i legitimní „praotec“ levicového spektra moderního demokratického prostoru. Pravice zase namítala, že právě jeho smrt byla dokladem toho, že demokracii a socialismus smířit nelze a že stavět moderní maďarskou politiku na odkazu reformního komunismu je scestné a nepřípustné. Nagyův paradox, podobně jako paradox Pražského jara, stále odráží jeden z klíčových sporů raného postkomunismu. Byly rok 1956, respektive Pražské jaro 1968 životaschopné pokusy o reformu socialismu s přímou návazností na dnešní demokratické řády, nebo se jednalo o „slepé“ uličky, neúspěšné snahy o reformu něčeho, co reformovat nešlo?
Autor je historik a politolog.