Ačkoli se mohlo nějaký čas zdát, že pojmy národ a třída patří minulosti, současné dění ukazuje pravý opak. Zvláště patrné je to v evropských zemích bývalého východního bloku, z nichž se staly levné montovny velkých investorů. Tvrdě pracující těžko hledají uznání a jejich třídní zájem se povážlivě nacionalizuje.
Třída i národ vstoupily do dějin devatenáctého a dvacátého století s nárokem být vůdčím hlasem a principem, který sjednotí masy. Velké dějiny byly ale po roce 1989 proklamativně ukončeny a v čím dál individualističtějších společnostech se už o třídách raději moc nemluvilo.
Sociální demokraté či komunisté dávají dnes přednost nudným „nízkopříjmovým vrstvám“ či „nízkopříjmovým skupinám obyvatel“. O dělnické třídě nebo proletariátu cudně mlčí. Podobný osud jako třídu měl po konci dějin čekat i politický nacionalismus a národ se měl v příběhu konečného tažení liberálního kapitalismu proměnit v kulturní zálibu či pitoreskní historickou zajímavost v globální tržní utopii. Místo toho sledujeme velký návrat, k němuž nedochází pokoutně v podobě pár procent voličů obskurních staromilských komunistických nebo nacionalistických stran, ale přímo hlavní branou velké evropské politiky. Jako by nám třída i národ sdělovaly: „Nikam jsme nezmizeli! Byly to lži! Vždycky jsme tu byli!“
„Je tragické, že dělníci musí nejprve hlasovat pro Národní frontu, Alternativu pro Německo a brexit, aby si jich vůbec někdo všiml,“ glosoval vzestup pravicových populistů v západní Evropě francouzský sociolog Didier Eribon. Ve své knize Retour à Reims (Návrat do Remeše, 2009) sleduje proměny francouzských komunistických regionů a tvrdí, že rasismus a nacionalistické předsudky byly mezi příslušníky dělnické třídy vždy nějak přítomné. Dělníci ale podporovali levici, protože nejlépe popisovala jejich každodenní problémy a nabízela řešení. Postupně to ale dělat přestala a dělníkům se odcizila.
Mezi stroji na periferii
Postkomunistická část Evropy, která postupně vstoupila do Evropské unie, se pro investory stala lákavou oblastí investičních pobídek a trhu bez přívlastků, kde mohou snadno získat značku „made in EU“, aniž by vypláceli západní mzdy a podléhali požadavkům vyspělejšího pracovního trhu. Z bývalého východního bloku se stal rezervoár levné práce a montoven pro západní trhy. Stejná část Evropy nyní prožívá nebývalou renesanci nacionalismu a autoritářství. Mluvit však v těchto zemích o „nových populistech“ by bylo zbytečné, iniciativu převzali staří a již vyzkoušení.
Podle anonymizovaného etnografického výzkumu z prostředí jedné současné montovny, který vyšel v antropologickém časopise Cargo (č. 1–2/2015), mohou zaměstnanci českou továrnu vnímat jako relativně bezpečné, byť nikterak luxusní útočiště. Personální politika zkoumané továrny dávala přednost poslušnějším a dochvilným zaměstnancům, zároveň ale vytvářela stabilní zaměstnanecké jádro a obměňovala jen menší část pracovníků – zejména ty, kteří odmlouvali, chodili pozdě nebo nedokázali udržet náročné tempo práce.
Zaměstnanci přesto měli při optimálně zvolené strategii (doplňování a rozšiřování znalostí a kompetencí) možnost získat relativní jistotu práce. Montovna vlastněná nadnárodní korporací tak dává svým zaměstnancům výhodu oproti jiným, ještě horším pracovním místům.
Konec třídního sebevědomí
Nejslavnější třídní hrdost v historii, tedy dělnická, je ve světě montoven symbolicky obtížná. Podřadný průmysl subdodavatelů pro německé a korejské firmy, v nichž se dělá ta „skutečná“ práce za slušné platy a probíhá technologický vývoj, uznání českých dělníků ztěžuje. I když průmyslový proletariát v Česku nikam nezmizel, tato práce nedává důstojnost ani budoucnost – jen jistotu oproti ještě horším variantám. Montovny nevyžadují zvláštní kvalifikaci a část svých zaměstnanců mohou kdykoli vyměnit za jiné. Konec třídního sebevědomí však rozhodně neznamená konec povědomí o nerovnostech a neznamená ani konec politického jazyka, který by tyto nerovnosti formuloval.
Jistota, byť jen dočasná, se stává stále vyšší hodnotou, zvláště pro ty, kteří v životě zpravidla nic moc jistého nemají. Maďarský filosof Gaspar Tamás, jehož patnáct let starý esej o postfašistické střední Evropě se v posledním roce ukázal jako nepříjemně pronikavý popis skutečnosti, líčí proměnu občanství v hájené privilegium v globalizujícím se kapitalismu. Nacionalismus, který snad kdysi mohl být emancipačním prvkem, má nyní etnický charakter „krve a půdy“. Občanství jako privilegium oproti nově příchozím zajišťuje sociální výhody a politické uznání skrze národ představuje jistotu, že na určité výdobytky se nesahá. Militantní nacionalismus k tomu dodává pocit převahy nad slabšími i jinak deklasovaným vrstvám. Příslušnost k národu je zároveň podmíněna tvrdou prací. V tomto smyslu je tedy současný nacionalismus skutečně třídní. Nacionálně definovaný lid a tvrdě pracující v Česku spojuje rétorika prezidenta Miloše Zemana. „Malé, ale naše“ se zase má bránit před dějinnými poryvy velkého světa, ale vedle pitomých výroků o jedinečné české kultuře slyšíme také, že stát by se měl starat o důchodce a chránit pracující – samozřejmě ty české.
Kolektivní obrana těchto výhod je bezpochyby také typem třídního vědomí, kterému (etnický) nacionalismus dodává vrstvu „našeho životního stylu“. Tento životní styl v sobě kloubí národní vědomí i třídní zájem, není pojat v čistě kulturním duchu jako národní tradice – jedná se spíše o životní standard a na něj navázané zvyky. Konkrétnější podoba typického češství se totiž těžko hledá, takže se na internetových stránkách nacionalistických organizací objevují kroje, které u nás už padesát let nikdo nenosí, nebo fotky vepřového s knedlíkem a zelím. I opilý senátor Škromach hlásá od bazénku své „my jsme tady doma“ s pochodní za zády a sděluje, že právě „okoštoval moravské víno a výborné škvarky“.
V pasti realismu
Ideologie konce nacionalismů i tříd spolu s koncem dějin nikdy netvrdila, že nebude bohatých a chudých, hlásala ale rovnost možností pro každou další generaci. Děti dělníků měly v rovnostářském školství mít srovnatelně velkou šanci vystoupat nahoru spolu s dětmi z privilegovanějších rodin. Chybějící dělnická místa v další generaci měla pak být nahrazena přistěhovalci, kteří opět v další generaci mohli díky školství stoupat nahoru. Takový systém ale nepočítá s konečností zdrojů, a proto mohl propagovat kapitalismus jako systém pro všechny.
Jediné, co dnes z této zdroji nelimitované imaginace zůstává, je třetí svět jako nekonečný rezervoár lidských bytostí, kdykoli ochotných připlout přes moře a dělat práci, kterou sociálně se zdvihající domácí obyvatelstvo už dělat nechce. V další generaci se děti přistěhovalců v rovnostářském školství dostávají na stejnou úroveň jako domácí privilegované děti a práci jejich rodičů přebírá nová vlna přistěhovalců. Svět znevýhodněných se ale stává nesnesitelným, pokud není výhledově ani v další generaci ukončen. A tak je potřeba budovat svět snesitelný i bez neustálého růstu.
Na tomto místě by se samozřejmě slušelo připojit pár poznámek o „potřebě skutečné levicové politiky“, která by přemostila dílčí zájmy, odmítla zavádějící nacionalismus a nabídla „opravdovou alternativu“ pro všechny. Levičákům, kteří se nepřidají k nacionalistickému davu a nezpitomí potřebou být v těžké době zase po letech „realisty“, nezbývá nic jiného než opakovat, že „levicová politika je solidaritou s nejslabšími, jinak nemá smysl“. Možná není nacionální ochranářství levicové, ale je v momentálním třídním zájmu českých pracujících, byť zájmem sobeckým a tragickým. Třídní zájmy „těch dole“ jsou univerzální jen v metanarativu, a pokud chybí politická síla, která by je zaštítila, stávají se partikulárními zájmy v machiavelistickém souboji všech proti všem. Srozumitelný odpor proti této logice je v obhajobě těch nejslabších a v bojích za jejich práva. „Realismus“ je jako vždy pastí těch mocnějších.
Autor je redaktor komentářového deníku A2larm.