Válečné pouštní blues

Tuaregové, národ obývající středozápadní Saharu, usilují o nezávislost vlastně už od sklonku 19. století, kdy si francouzští kolonisté podrobili tradiční území tohoto berberského etnika. Od osmdesátých let minulého století jejich boj v zahraničí propaguje i patrně nejznámější tuarežská kapela Tinariwen – a podle mnohých ve své podpoře povstaleckých hnutí zachází příliš daleko. Pozornost světového publika však přitahují i mladší hudebníci a kapely, z nichž mnohé na ideu státní samostatnosti už nekladou takový důraz.

Národní fronta

Před stovkami let přepravovaly karavany přes písečné duny Sahary, na území dnešního Alžírska, Mali a Nigeru, sůl a další cenné zboží, které nacházelo uplatnění v bohatých městech na jižním pobřeží Středozemního moře. Mezky a velbloudy ovšem v posledních desetiletích nahradily pickupy a také jejich náklad se změnil. Po pašeráckých trasách totiž dnes v doprovodu Tuaregů putuje hlavně kokain a další drogy, určené pro evropské dealery. Rozsáhlá území jsou často pod kontrolou islamistických skupin, které si účtují poplatky za bezpečný průjezd. Podle některých studií tak až polovina zisku z prodeje na evropském trhu jde do kapsy organizací, jako jsou severoafrická odnož al­Káidy nebo maghrebská militantní skupina Ansar Dine, a to i ve formě zbraní, střeliva či jiného vojenského materiálu. Drogový byznys tak pomáhá financovat fungování extremistických skupin.

Právě sever Mali představuje pro aktivity těchto skupin ideální teritorium. Jde o území, které tvrdě vzdorovalo francouzské koloniální správě a v první polovině šedesátých let rovněž socialistické vládě tehdy už samostatného státu. Všech pět povstání, která Tuaregové za posledních sto let vedli, ale skončilo ne­­úspěchem a krveprolitím a hlavního cíle – totiž vytvoření samostatného státu zvaného Azavad – se podařilo dosáhnout jen na dobu zhruba deseti měsíců v letech 2012 a 2013. Právě poslední povstání, které začalo v lednu roku 2012, ukázalo, jak zničující je propojení „tuarežské otázky“ se zájmy islamistických hnutí, jmenovitě Ansar Dine, v jehož čele nyní stojí jeden z někdejších vrchních velitelů tuarežských povstalců. Spojenectví, které Národní fronta pro osvobození Azavadu (MNLA) s Ansar Dine uzavřela, fungovalo sice jen několik měsíců, jeho dopady ale přinutily statisíce lidí opustit domovy a vedly k hladomoru, vynucování práva šaría, nenávratnému ničení památek a také třeba zákazu hudby. Tomuto tématu se věnuje francouzský dokument Salafistes (2015) či hraný film režiséra Abderrahmana Sissaka Timbuktu (2014), který byl před dvěma lety oceněn na festivalu v Cannes.

Islamistům se podařilo využít Tuaregů jako užitečných spojenců, jejich cíle byly ale od počátku odlišné, což později vedlo k otevřeným bojům mezi oběma někdejšími partnery a v posledku i k obnovení francouzské přítomnosti v Mali v rámci operací Serval a Barkhane. Vinu, kterou na zpustošení severu Mali a především trojúhelníku tvořeného městy Kidal, Gao a Timbuktu nesou samotní Tuaregové z MNLA, ale nelze pomíjet. Proto je problematická i podpora, jíž se Národní frontě dostává od populárních kapel, zejména od zmíněných Tinariwen, ale také od skupin Tamikrest nebo Terakaft. Především Tinariwen, kteří v roce 2012 získali cenu Grammy, hrají v Mali značně odlišnou roli než v západním světě. Pro mnohé obyvatele Bamaka jde o komplice teroristů, kteří jsou zodpovědní za smrt nevinných lidí.

Zbraně a kytary

Zakládající členové skupiny v čele se zpěvákem a kytaristou Ibrahimem Ag Alhabibem se potkali před třiceti lety ve vojenském táboře v Libyi, který byl součástí záměru Muammara Kaddáfího vytvořit jakousi saharskou armádu, rozšiřující jeho vliv v sousedních zemích. Oblíbené jsou historky o tom, jak členové Tinariwen vyměnili zbraně za elektrické kytary a nyní mluví za mírumilovný, leč utlačovaný národ. Fakt, že se někteří členové skupiny zúčastnili povstalecké války z let 1990 a 1991, je obvykle líčen v bezmála oslavném duchu. Stranou se raději ponechává přetrvávání institutu otroctví v Tuaregy ovládaných oblastech (francouzské jednotky před třemi lety osvobodily množství černošských otroků) a také útlak ostatních etnických skupin v severních provinciích. Politické názory Tinariwen by za jiných okolností mohly být pro vnímání jejich hudby vedlejší, ale v tomto případě tomu tak není – jejich „misí“ je totiž poukazovat na situa­ci Tuaregů, což členové skupiny činí jak v rozhovorech, tak i v textech svých písní.

Jejich legendární status mezi tuarežskými hudebníky je stěží zpochybnitelný. Tinariwen v osmdesátých letech jako první místo tradičních nástrojů vzali do ruky elektrickou kytaru a vytvořili podobu žánru, pro který existuje mnoho názvů – tuarežský rock nebo pouštní blues patří k těm nejrozšířenějším. Tuaregové sami ale raději používají termín „assouf“, označující stesk, melancholii či bolest v duši. Nostalgií po dávné, předkoloniální minulosti, kdy Tuaregové ještě byli vlastními pány, je nasáklá celá kultura této nomádské společnosti. Ani mladé začínající kapely nejsou výjimkou, jakkoli jejich náhled na svět ovlivňuje globalizace a rychlé sdílení informací prostřednictvím mobilních telefonů a internetu.

Tunika versus džíny

Právě rychlá dostupnost informací hraje klíčovou roli – stejně jako v případě electro chaabi v Káhiře (viz A2 č. 5/2014) nebo takzvaných balani shows, tanečních bitev, pořádaných jen o několik set kilometrů jižněji v Bamaku. Zatímco před třiceti lety jeden z mála kontaktů se západní hudební scénou představovaly propašované kazety kapely Dire Straits, nyní jsou popové a rockové hvězdy součástí života generace hudebníků, která už vyrůstala ve městech a místo tradičních fialových šátků a tuniky nosí třeba džíny a kožené motorkářské bundy. Idea Azavadu pak mnohé z nich už zdaleka neoslovuje tolik, aby pro ni vstoupili do vojenských milic.

Uniknout vlivu domácích hudebních vzorů ale není jednoduché. Tinariwen kdysi zavrhli tradiční nástroje a z elektrické kytary učinili středobod svého pojetí revoluce. Generace jejich následovníků se od té doby potýkají s tím, jak vystoupit z role epigonů. V posledním roce nicméně vyšlo množství nových desek, které se snaží vykročit ze stínu slavných předchůdců. Kytarista Omar Moctar alias Bombino nahrál album, na němž se pokouší najít styčné body s jamajským reggae. Mnohem tvrdší kytarové riffy používá na desce Tikounen (2016) skupina Kel Assouf. Skvělý debut se povedl kapele Imarhan, která dokazuje, že rocková hudba může být stále zajímavá. Výtečný je i soundtrack k hranému filmu Akounak, vůbec prvnímu snímku v tuarežském jazyce tamašek, za nímž stojí mladý hudebník Mdou Moctar, který si navíc zahrál hlavní roli. Dobrá zpráva je, že všechny zmíněné desky vyšly na zahraničních labelech, navíc dle ohlasů žádná z nich nezapadla. Pouštní národ si tedy na hudební scéně může najít nové mluvčí, kteří budou tlumočit jeho úděl. Tentokrát snad už opravdu elektrická kytara nahradí kalašnikov.

Autor je redaktor magazínu Ditchmag.