V Evropě dnes bublají staré i nové nacionalismy a různé pokusy o čištění (včetně češtění) etnik a národů. Aktualizovaly se v kontextu současné migrace z Blízkého východu a severní Afriky a částečně jsou, jako ve Velké Británii, reakcí i na pohyb lidí uvnitř evropského prostoru. Evropská unie jako politický projekt má zároveň problém s nízkou podporou veřejnosti a láme si hlavu, jak zvýšit pocit přináležitosti svých občanů.
Co víme o evropském nacionalismu ze společenských věd? Jak popsal Ernst Gellner, klíčovým nacionalistickým požadavkem bylo, že se má překrývat národní a politická jednotka. Každý národ má mít právo na sebeurčení. I proto jsme v roce 1918 potřebovali „národ československý“. Zároveň z historických i antropologických studií víme, že národy pro evropské národně definované státy musely být, s klíčovým přispěním nových industriálních technologií, jako je knihtisk, vytvořeny. Jejich existence je historicky spíše výsledkem než příčinou nacionalismů. Některé evropské národy se podařilo vytvořit velmi pevně (až moc pevně, chtělo by se říct), jiné, jako právě ten československý, zůstávaly křehké a pod tlakem se rychle drolily. Konečně víme, že evropské národy stavějí (v různé míře) na směsi etnického a občanského principu. Podstatné je přitom to, že ani etnicita není žádnou pevně ohraničenou daností, ale fluidním objektem, který krystalizuje v průsečíku různých biologických, environmentálních, politických a dalších procesů.
Jeden ze zásadních problémů EU, která se stále silněji definuje jako politická jednotka, spočívá v tom, že naráží na starou nacionalistickou představu o žádoucím překryvu národní a politické jednotky. Sílu této představy nebrala Unie, zdá se, dlouho v úvahu. To ale evidentně fungovalo jen ve velmi klidných časech. Pod tlakem ekonomických a jiných problémů se idea překryvu vrací a obrací proti EU. A spolu se sílícím vyhošťováním přistěhovalců první i druhé generace z kolektivního „my“ je navíc leckde zpochybňováno i občanské pojetí národa.
Evropská unie mnoha prostředky vytváří evropský stát (i když mu tak neříká) – hymna, prezident, společná měna, legislativa, Eurostat a tak dále. Málo z toho ale pomáhá vytvářet žitou kolektivitu, která by rezonovala mimo rámec expertní řeči ekonomiky a politiky. Budování politické jednotky jako by tu předběhlo vytváření (kvazi)národní kolektivity. Právě o strategiích vytváření takové kolektivity by se EU mohla poučit od evropských národů – a není přitom vůbec nutné, aby se tato kolektivita formovala proti jejich existenci. I uvnitř těchto národů existují přece silné regionální a lokální příslušnosti, které většinou s příslušností národní celkem v poklidu koexistují.
Být na místě Evropské komise, podpořila bych především vznik evropské veřejnoprávní televize, která by přispívala k vytváření evropského veřejného prostoru. Televize, která by stejně jako veřejnoprávní kanály jednotlivých národních států nastolovala agendu v různých žánrech, včetně seriálu, propojovala otázky veřejného zájmu (nejen v úzkém slova smyslu politického) napříč Evropou a byla polemická a investigativní – samozřejmě i ve vztahu k politickým orgánům a ekonomickým hráčům na unijním poli. Oproti národním televizím by musela inovativně řešit otázku neexistence společného rodného jazyka diváků, ale když to nakonec funguje v Evropském parlamentu, půjde to i v měřítku televizním. Zároveň by byla i institucí, která společný jazyk v doslovném i přeneseném smyslu vytváří.
Nedávno proběhnuvší mistrovství Evropy ve fotbale a olympijské hry nám teď zároveň připomínají, jak důležitým hybatelem kolektivní identifikace napříč společenskými vrstvami a habity je sportovní klání a fandění. Evropa by měla postavit své sportovní týmy. Když může být na olympiádě družstvo sportovcůuprchlíků, proč by tam nemohla být zastoupena Evropská unie? A proč by Unie nemohla do kvalifikace postavit vlastní tým třeba i na mistrovství Evropy ve fotbale, vedle týmů jednotlivých evropských států? Jistě by to vzbuzovalo horké polemiky, ale právě takové střety a s nimi spojené emoce, nikoli pouze pěstování nezpochybnitelného „společného dědictví“ nebo přesně kvantifikovaná expertní argumentace ekonomickými výhodami, jsou tím, z čeho se kolektivita rodí. A pokud se nezrodí, je třeba vzít vážně i případný neúspěch.
Autorka je socioložka.