Proti strachu z lůzy

Kniha Na dně v Paříži a Londýně (Down and Out in Paris and London, 1933) ­zachycuje osobní zkušenosti spisovatele George ­Orwella se životem nuzáků v obou metropolích a kombinuje je s esejistickými úvahami o po­vaze chudoby, podobách pokrytectví tehdejší společnosti i možných cestách k ­nápravě neblahého údělu těch, které společnost vy­vrhla na okraj.

Jako umývač nádobí

První část knihy je založená na autorových zážitcích ze života v Latinské čtvrti v Paříži v letech 1928 a 1929, poté, co opustil své místo koloniálního policisty v Barmě. Své rozhodnutí stát se spisovatelem či novinářem se mu tehdy dařilo realizovat jen částečně a po zdravotních problémech a okradení v březnu 1929 byl donucen hledat zdroj nezbytných příjmů jako umývač nádobí. Právě zkušenost této existenční krize mu poskytla materiál pro částečně autobiografickou dokumentární novelu.

Perspektiva, ze které Orwell sleduje obyvatele čtvrti, v níž ve stejné době žila řada výtvarných umělců a spisovatelů, jako například Ernest Hemingway nebo Francis Scott Fitzgerald, se dost liší od idealizovaných představ o životě pařížské bohémy v meziválečném období. V určitém smyslu jde o společnost, kterou bychom dnes nazvali multikulturní – v níž se setkávají a žijí spolu Francouzi a přistěhovalci z různých konců světa. Rodilí Pařížané i francouzští vesničané, Rusové, Maďaři, Židé, Alžířané či černí Afričané především ale zápasí o přežití, bojují se štěnicemi, špínou, hladem a nevyspáním, ale také mezi sebou. Pocity vzájemné solidarity se omezují převážně na momenty opilosti při sobotních posezeních v bistru.

Orwell vykresluje portréty jednotlivých postav, se kterými se v Paříži potkává, a nesoustředí se přitom jen na prostý popis jejich utrpení či šokujících materiálních podmínek jejich života. Zajímají ho především mechanismy, kterými se tyto zoufalé životní podmínky udržují a které vedou k rozpadu morálních hodnot buržoazní společnosti. Podobný přístup charakterizuje i druhou část knihy, která se věnuje životu tuláků a bezdomovců v Londýně a jeho okolí. I zde autor vychází ze svých osobních zkušeností.

Dobový čtenář, k němuž se kniha dostala až po několikaletém úsilí autora o její vydání, mohl být šokován líčením nechutného zákulisí luxusních pařížských hotelů, drsného zacházení s personálem či podmínkami života britských trampů. Vyvolání šoku však nebylo Orwellovým hlavním cílem. Šok měl posloužit spíše jako podnět ke změně způsobu nahlížení na chudinu a chudobu vůbec a jako prostředek k vytvoření prostoru pro autorovy vlastní úvahy o příčinách a řešeních daného stavu.

Bořit stereotypy

Z dnešního, ale i tehdejšího hlediska se na první pohled mnohdy nejedná o návrhy nijak zvlášť radikální. Pařížským myčům nádobí by mohl podle Orwella pomoci kolektivní boj za lepší pracovní podmínky, všem chudým stanovení hygienických norem bydlení, britským tulákům uvolnění zákonů, které je nutí k neustálým přesunům a faktické nečinnosti, nebo třeba zřízení malých hospodářství a zahrádek u chudobinců, kde by mohli smysluplně pracovat. Orwellova originalita tak kromě ostrého a nesentimentálního pohledu na chudobu spočívá především ve způsobu, jakým boří stereotypy s ní spojené. Nemožnost zlepšení životních podmínek pařížských myčů nádobí podle něj spočívá především v potřebě okolní společnosti zachovat zbytečnou práci.

V případě tohoto podřadného a nedostatečně placeného zaměstnání, ale i mnoha dalších podobných prací se podle něho bohatší většina společnosti řídí především svým instinktem. Ten jí říká, že je bezpečnější, když mají takto zaměstnaní chudí tolik práce, aby nemohli přemýšlet ani jednat. Strach společnosti z nezaměstnané lůzy „vychází z názoru, že mezi bohatými a chudými je nějaký záhadný důležitý rozdíl, jako by šlo o dvě různé rasy“. Lůza je ale ve skutečnosti mezi bohatými i chudými, jen bohatí podle Orwella využívají svou moc k tomu, aby budovali obrovské robotárny pro chudé. Obdobně jsou londýnští tuláci, pro něž nebyla žádná zotročující práce vynalezena, alespoň nuceni se neustále přemísťovat od jedné ubytovny k druhé a v nich jsou pak zbytečně drženi dlouhé hodiny v podmínkách velmi podobných vězení.

Dnešní pohledy na nutnost práce chudých se těm z Orwellovy doby mnohdy překvapivě podobají. Vzpomeňme jen na stále probíhající diskuse o povinných veřejně prospěšných pracích pro nezaměstnané. V Orwellově popisu disciplinace tuláků a pokryteckých podob charity pak zase mnohdy nalezneme předobrazy dnešních zpřísněných režimů na ubytovnách či v azylových domech. Orwellovo dílo je, jak vidno, stále aktuální.

Autor je antropolog.