Boj o reprezentaci

V TED Talku nazvaném Oh Bondage Up Yours! (podle stejnojmenného singlu britské kapely X­Ray Spex z roku 1977) feministická aktivistka Chardine Taylor­Stone vypráví o tom, jak důležitou roli v jejím životě hrál punk. Když v mládí objevila londýnskou punkovou scénu, učarovala jí všudypřítomná rebelie a agrese, avšak coby černoška si ihned všimla, že do mikrofonu řvou zpravidla naštvaní bílí muži. Punková a hardcoreová scéna si vždy potrpěla na slogany a hesla zdůrazňující otevřenost, jenže praxe ukazuje až na výjimky spíše jednolitost. Když časem objevila zpěvačku Poly ­Styrene ze zmíněných X­Ray Spex, D. H. Peligra, afroamerického bubeníka Dead Kennedys, nebo washingtonskou černošskou skupinu Bad Brains, zjistila, že určitá diverzita ve scéně přece jen existuje a často právě ona činí produkci zajímavější.

Mít možnost selhat

Taylor­Stone vyrůstala v černošské dělnické rodině. Své dětství líčí jako neustálé vyrovnávání se s vědomím, že barva kůže, gender a třídní postavení budou vždy dominantní faktory určující pole možností její seberealizace. Byla nucena se smiřovat s tím, že v důsledku společenského znevýhodnění se musí snažit víc než ostatní a nemůže si dovolit selhat. Odmalička poslouchala, že neexistuje­li v určité oblasti viditelná šance na úspěch, nemá smysl danou věc ani zkoušet. V punku ale objevila úplně nové univerzum s vlastními pravidly. Nešlo zde o úspěch a dokonalost, naopak zjistila, že selhání je zde akceptovanou, ne­li nezbytnou součástí jakéhokoli smysluplného procesu. Punk nabízí prostor, ve kterém máte možnost se zdokonalovat a v němž můžete využít veškeré prostředky, jimiž disponujete, k participaci. Z tohoto hlediska jde o inherentně politický akt.

Každý může dělat muziku, zní punkový étos už čtyři dekády. Proto se Taylor­Stone v roce 2013 chopila bicích a ve svých osmadvaceti letech založila – společně se zpěvačkou a kytaristkou Stephanií Phillips a baskytaristkou Kierou Coward­Deyell – černošskou feministickou kapelu Big Joanie. Jejich cílem je jít příkladem všem, kteří z nějakého důvodu mají zábrany realizovat se v punkrockové scéně – právě ta jim totiž nabízí bezpečnou „možnost nebýt brilantní“.

„Chceme, aby více mladých černochů, a ob­zvlášť mladých černošských žen, využívalo punku a dalších alternativních způsobů k sebevyjádření,“ říká Stephanie Phillips a poukazuje tím na nedostatečnou reprezentaci minorit v alternativních uměleckých kruzích. I u programově inkluzivních scén, jako jsou hardcore a punk, dominují mladí bílí muži. Právě v takové konstelaci Phillips před sedmi lety začínala se svou první kapelou. Situace se prý ale zlepšuje a v současné době už na londýnské punkové scéně působí slušná hrstka barevných muzikantů.

S důrazem na diverzitu souvisí i loňské prohlášení O čem byste měli přemýšlet, než uspořádáte koncert Big Joanie, v němž se kapela poměrně ostře vyjadřuje k tomu, že často hraje před majoritně bělošským obecenstvem. Organizátoři prý musí brát v úvahu, že publikum ovlivňuje samotnou kapelu, a mělo by tak být v jejich vlastním zájmu snažit se ho diverzifikovat. A to třeba tím, že rozšíří svůj záběr o DIY kapely nejrůznějších žánrů a původů.

Mikroagresivní punk

Jestliže punk vznikl proto, aby provokoval a problematizoval zavedené pořádky, Big Joanie jeho ducha plně využívají, jakkoli často provokují především punkery. Jak samy podotýkají, to, že se jasně profilují jako černošská feministická kapela, může být vnímáno coby radikální gesto hlavně bělochy, protože narušují jejich komfortní zónu otevřenou tematizací rasy a genderu tam, kde na první pohled taková debata není nutná (v punku jsme si přece všichni rovni a každý může dělat, co chce). Punk je obecně chápán jako antirasistický, Taylor­Stone nicméně upozorňuje, že černoši a všeobecně minority jsou i v této subkultuře vystaveni „mikroagresím“ v podobě jemných a často neúmyslných předsudků, které jsou pro příslušníky většiny neviditelné.

Termín mikroagrese zavedl harvardský profesor a psychiatr Chester M. Pierce už v roce 1970, ale významněji se o tomto konceptu diskutuje až v posledních letech a převážně na amerických univerzitách. Jeho odpůrci jej spojují s přecitlivělostí, která je podle nich důsledkem posedlosti politickou korektností. Každý prý občas v životě čelí předsudkům, a je proto potřeba naučit se s nimi žít. Houstonská punkrocková kapela Giant Kitty na tento argument nedávno zareagovala videoklipem k písni This Stupid Stuff, v němž je kumulativní efekt drobných epizod subtilního rasismu a diskriminace metaforicky ztvárněn pomocí těžko odstranitelných post­it papírků, které se na člověku hromadí. „Pokud máte k někomu nějakou úsečnou připomínku a on podle vás přehnaně zarea­guje, znamená to, že nevidíte spoustu dalších věcí, které mu řekli ostatní lidé,“ říká zpěvačka Miriam Hakim, americká muslimka syrského původu. Podle ní by se mikroagrese neměly přecházet mlčením, protože hranice mezi nimi a otevřeně předsudečnou diskriminací je až příliš tenká.

Společenské pokřivení

Jedno úsloví říká, že nemůžete být tím, co nevidíte. Právě proto bylo například pro některé ženy dříve nepředstavitelné, že by participovaly v hardcoreových kapelách, a když ano, byly považovány za „babochlapy“, jak píše Stephen Blush v knize American Hardcore: A Tribal History (Americký Hardcore. Kmenová historie, 2001), respektive byly nuceny se do této role stylizovat. Specifičnost prostředí vyžadovala (re)konstrukci vlastní identity, aby v něm bylo vůbec možné existovat. I z toho důvodu Chardine Taylor­Stone cítila vedle vzrušení také určité nepohodlí, když byla poprvé konfrontována s londýnským punkem. Nikdo jí nebránil být jeho součástí, ale nedostatečná reprezentace přesto vedla k jistým pocitům nepatřičnosti – pokud tam nevidíte ty „své“, co tam vlastně děláte? Big Joanie si daly za úkol zamezit těmto úvahám u mladých aspirujících punkerů z řad minorit radikální oslavou jinakosti a voláním po leckdy až nepříjemné debatě o rase, aby tím zviditelnily problém, o kterém mnozí ani nevědí.

Kapela v květnu vydala na svém nově založeném labelu Sistah Punk Records třípísňový singl Crooked Room, inspirovaný tezí ­Melissy Harris­Perry z knihy Sister Citizen: Shame, Stereo­types, and Black Women in America (Sestra občanka. Stud, stereotypy a černé ženy v Americe, 2011). Kognitivní psychologové učinili experiment, v němž posadili dobrovolníky do pokřiveného pokoje a řekli jim, aby se postavili „rovně“. Někteří z dobrovolníků byli schopni se nevědomě nakřivit až do úhlu 35 stupňů, aby se srovnali s nerovnou architekturou pokoje. Podle Harris­Perry je takovýmto pokřiveným pokojem pro černošské ženy společnost. Autorka ukazuje, jak se dennodenně musí vyrovnávat s rasistickými, sexistickými, heteronormativními a homofobními společenskými aspekty a zároveň si udržovat svou vlastní identitu. Tento společenský tlak je ale spíše subtilní, nemusí být a priori vnímán jako omezování. Naopak může být jeho důsledkem to, že člověka vůbec nenapadne vzdorovat a neuskuteční se ani onen potřebný první krok, který problematizuje status quo.

Kapely jako Big Joanie nebo Giant Kitty podněcují úvahy, na které nejsme v českém prostředí dosud příliš zvyklí. Když už k nějaké debatě na téma reprezentace minorit v různých kulturních odvětvích dojde, obvykle začnou být nejvíce slyšet hlasy, které za skutečností, že se menšiny objevují přece jen čím dál častěji, spatřují umělou politicky korektní intervenci. Na tuto rovinu se dá nakonec i přistoupit, pokud si uvědomíme, že zásahy, o které se vědomě snaží právě Big Joanie, způsobují, že umění neodráží jen kontury skutečného světa, ale i jeho barvy.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.