We are fucking alive

Když byl James Alex teenager, skejtoval v Nové Anglii a říkal slova jako „boží“ a „jízda“. Jeho kamarádka to se smíchem nazvala „plážovým slangem“. O necelé tři dekády později se toto spojení objevilo na dlouhém seznamu možných názvů pro jeho nový hudební projekt. Poté, co si v rozhovoru s kýmsi přečetl názor, že kapela nemůže být brána vážně, má­li v názvu slovo „beach“, bylo rozhodnuto. Punk je kreativní vzpoura, a proto byl pro Alexe logický krok zvolit právě spojení Beach Slang. V roce 2013 tak ve Filadelfii vznikla „kapela, která může být váš život“, jak o ní napsal hudební magazín Spin.

Středoškolský pop punk

Alex začínal v raných devadesátkách v pop­punkových Weston. Jde o jednu z těch kapel, které téměř nikdo nezná, ale ti, co ano, na ni nedají dopustit. Mnoha mladíkům pomohli Weston svým kultovním středoškolským albem Got Beat Up z roku 1996 přežít těžkosti adolescence melodickými písněmi o vlastním outsiderství, které nepoháněl žádný testosteron. Skupina však v roce 1999 podepsala smlouvu s vydavatelstvím Mojo Records, spadajícím pod Universal Music Group, a za necelé dva roky se rozpadla. „Řekli jsme si: Chceme být dál v kapele, nebo radši zůstaneme přáteli?“ popsal Alex nově vzniklý tlak hudebního průmyslu na malou kapelu v rozhovoru pro internetový hudební magazín Stereogum.

Přestože i po rozpadu skupiny pokračoval ve skládání písní, rozhodl se po třicítce vystudovat uměleckou školu a vrhl se na kariéru grafického designéra. Fanoušci Westonu si ale vynutili několik koncertních reunionů a jeden z členů kapely, bubeník JP Flexner, Alexe přesvědčil, aby nahráli nové písně. Bez jakýchkoli ambicí Beach Slang v květnu 2014 vydali čtyřpísňové EP Who Would Ever Want Anything So Broken?, které se setkalo s nadšeným přijetím kritiků i posluchačů. Když v září téhož roku vyšlo neméně kvalitní druhé EP Cheap Thrills on a Dead End ­Street, stali se populárnějšími, než kdy Weston byl. Alex tak za podpory těhotné manželky praštil s prací a ve čtyřiceti letech se rozhodl věnovat kapele naplno. Loňská debutová dlouhohrající deska The Things We Do to Find People Who Feel Like Us sklidila velký úspěch a podobné odezvě se těší i letošní A Loud Bash of Teenage Feelings.

Ego je ostuda rock’n’rollu

Hudbu Beach Slang definuje sentimentalita, nostalgie a optimismus, třebaže jsou hrdiny písní většinou „kids“, které jsou konstantně „fucked up“, ať už v důsledku blíže nespecifikovaných drog, života na špinavých ulicích nebo jen všudypřítomného smutku prázdných všedních dní a pocitu nepatřičnosti. Jsou to outsideři, kterým svět neleží u nohou, ale stihl jim za jejich krátký život pořádně nakopat. Alex ovšem jejich prožitky nikterak neestetizuje, nelíčí poetické medailonky, které kdesi vypozoroval nebo které vymyslel, on se s nimi především sám identifikuje. „Jsme neštěstí, děvky a trosky. Nejste sami,“ ubezpečuje Alex své posluchače v písni Punk or Lust a určuje tak výchozí pozici. Ačkoli si mohou připadat nepatrní, Beach Slang je přivítají s otevřenou náručí.

Alex své mladší já popisuje jako velkého introverta, spíše pozorovatele než participanta, který teprve v punku objevil ty „své“. Právě proto se snaží totéž nabídnout i posluchačům Beach Slang. „Ego je ostuda rock’n’rollu,“ říká v rozhovoru pro podcast Sound Opi­­nions, „ani nepoužívám slovo ‚fanoušci‘, jsou to lidi jako já, přátelé,“ dodává a líčí, jak se mu po koncertech svěřují s tím, co pro ně texty kapely znamenají, nebo mu rovnou ukazují tetování s jejich úryvky.

Ač jsou texty Beach Slang ukotvené ve špinavé punkové každodennosti, transcendují ji a často se jim daří udržovat rovnováhu mezi přímou adresností a vágností, která poskytuje prostor pro imaginaci a projekci vlastních zkušeností a pocitů. S texty se tak může identifikovat leckdo – už jen proto, že mezi „kids“ se počítá i letos dvaačtyřicetiletý Alex. Svou podstatou se totiž vzpírají času, vždycky budou aktuální. Jsou to vlastně klišé o muzice, přátelích, láskách, revoltě a především o potřebě být naživu – slovo „alive“ se na prvních třech nahrávkách objevuje bez přehánění v každé druhé písni. Jenže tato klišé jsou zejména při živých vystoupeních podaná s takovou ryzostí, že je těžké o jejich upřímnosti pochybovat. Přispívá k tomu Alexův nesporný básnický talent a rovněž zvuk kapely, který bývá nejčastěji přirovnávám k The Replacements nebo Jawbreaker. Ovšem patrně nejvíce styčných bodů, a to jak v hudbě, tak v tématech textů, mají Beach Slang s vancouverskými Japandroids, případně s pozdními Hüsker Dü.

Opakované připomínání, „že jsme naživu“, sice na jednu stranu klišé je, ale právě Alexova žitá nonkonformita ho ospravedlňuje. Člověk tak nemá pocit, že poslouchá vychytralého pozéra, ale spíše někoho, kdo chce z každého prožívaného období vykřesat to, co život v daný moment definuje, a přenášet to dál. Je­li pro mládí typické riskování a dobrodružství, proč se toho v dospělosti vzdávat, ptá se Alex. „Mám pár přátel, kteří chtějí umřít, ale ve skutečnosti už mrtví jsou. Uhasili svá srdce a ztratili rozum kvůli bankám a soudům,“ líčí svět „dospělých“ v písni We Are Nothing. Jenže tím nevolá po nedospělosti, ale spíše připomíná svým otevřenějším naslouchačům, kým byli, a že to, co v dětství a mládí zažívali, jsou hodnotné zkušenosti.

Ani duha a králíčci, ani píseň od Cure

Na aktuální desce dochází k častému přepínání perspektivy z „my“ na „vy“. Alex ji napsal během turné k předchozímu albu a vypráví na ní příběhy, s nimiž se mu svěřili fanoušci skupiny. Nahrávka působí temněji, syrověji a také sevřeněji než předchozí počiny skupiny. Na minulém albu se občas objevily výlety do jiných žánrů, například dreampopová Porno Love nebo Too Late to Die Young, v níž zní jen akustická kytara, piano a cello. Na novince hlučí všechny nástroje najednou, melodické kytarové linky se perou o přední místo s Alexovým zastřeným vokálem a některé části mohou připomínat noisepopové pasáže z desky Psychocandy od The Jesus and Mary Chain.

Hlučnost desky jako by demonstrovala ­chaos, který teenagerské city představují, nebo možná to, že nás jejich ambivalence a zmatenost ve skutečnosti nikdy neopouští. „Ne­­jsem ničí syn. Naučili mě mluvit a pak řekli, ať mlčím. Kašlal jsem na to, ale sakra to bolelo,“ zpívá Alex v Punks in a Disco Bar. V rozhovoru pro Stereogum říká, že píseň vypovídá o tom, jaké to je, cítit se jako vyvrženec, nemilován těmi, kdo by vás měli milovat bezpodmínečně. Po chvíli dodá: „Je to o tátovi. Je to vždycky o mým zkurveným tátovi.“ Ač zahraniční recenze často zmiňují, že hudba Beach Slang plní úlohu terapie, nejde o prvoplánovou „feel good“ muziku. Bližší čtení textů a rozhovory s Alexem ukazují, že odráží mnohem komplexnější boj odehrávající se uvnitř samého autora.

Alex ale nemá zájem těžit ze smutku. Jak sám říká, jeho život sice není duha a králíčci, ale ani píseň od The Cure. Vždycky lze podle něj usilovat o štěstí. Hudba Beach Slang je tak především motivující. Je ale otázka, jak dlouho dokáže prozkoumávat jeden a týž tematický okruh. Album začíná slovy „zahraj mi něco, co mi zachrání život“, a končí větou „neboj se chtít být naživu“. Zatím to ještě funguje, jen je třeba se při poslechu zbavit cynismu.

Autor je publicista a překladatel.